Trikora: Vrchol ukrytý v papuánské džungli

”…I náš druhý  pokus vystoupit na horu Trikora (4.750 m) končí  neúspěšně. Je to k vzteku, ale oba víme, že na Nové Guineji hory neznamenají jen zdolání vrcholu. Hodnota a úspěšnost cesty se zde nedá měřit na výškové metry. Pocit zodpovědnosti za  život svého partnera i svůj je přece jen silnější. Za námi zůstalo několik dnů nesmírně náročného pochodu: útrapy tropické džungle, cesta  dřiny a všudypřítomného bahna na málo znatelné stezce v zelené temnotě horského deštného pralesa, neskutečná atmosféra pásma stromových kapradin. Přes vrcholové louky  a ostré skalní plotny k jednomu z nejvyšších vrcholů drsných hor Jayawijaya…….”

Samý déšť

Začalo pršet. Domorodcům je jasné, že brzy budeme hledat nocleh. Znamená to pro ně vítanou příležitost pozorovat neznámé cizince. V části ostrova Nová Guinea, zvané Západní Papua se život dosud jen málo  odlišuje  od podoby, kterou poznali první objevitelé, misionáři a kolonizátoři v druhé polovině 20. století. Do této doby žily domorodé kmeny po 30 tisíc let v naprosté izolaci ve vysokých horách vnitrozemí

Až v roce 1938 podnikla výprava vedená Američanem Richardem Archboldem let hydroplánem do centra ostrova. Po přistání na jezeře Habema učinila senzační objev v oblasti údolí řeky Baliem o osídlení lidmi žijících na úrovni doby kamenné. I poté co civilizovaný svět začal  poznávat  tyto zapomenuté končiny, změny v západní části Nové Guineji  postupovaly pomalu. V 60. letech převzala správu oblasti do rukou indonéská vláda a Západní Papua je dodnes součástí tohoto ostrovního státu.

Nejširší nabídku průvodců a map Indonésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Večer v chýši

Škrábeme se do prudkého svahu a v závoji dešťové mlhy se konečně objevují jediné tři chatrče v okolí. Z jedné vychází žena s dítětem a na rukou a přináší uvařené batáty. Usazujeme se v podlouhlé chýši kolem čmoudícího ohně a dlouho do noci zní tesklivé dvojhlasy guinejských melodií. Cesta pokračuje dál jihozápadním směrem. Tři dny dlouhých a fyzicky náročných pochodů přes těžko prostupné deštné pralesy. Čtvrtý den se osamoceni ocitáme ztraceni v obrovském prostoru neproniknutelné pralesní vegetace.

Poznáváme, že je zle. Udržet stezku je víc než obtížné. Často se rozdvojuje, končí v potoku a zcela mizí. Jsme bezradní. Z ničeho nic před námi stojí nahý muž. Domorodec s kotekou na penisu, lukem a šípy pomocí posuňků nabízí, že půjde s námi. Velmi rádi přijímáme. Malý muž se však pohybuje mnohem rychleji než my. Vždy mávne rukou směrem, kudy se dál ubírat, a pak zmizne v dáli. Někde za obzorem si bez pomoci zápalek rozdělává oheň, kouří cigarety ubalené z listí a čeká na nás.

Trikora

Stojíme pod vrcholem. Výchozí místo pro výstup k vrcholu se nachází pod převisem Gua Samalek ve výšce 3 600 m. Je jedno z mála slunečných rán na Nové Guineji. Konečně po všech útrapách stojí hora Trikora před námi. Nejvyšší v okolí, majestátná, skalnatá, vzbuzující úctu i obavy.

Máme na vrchol? Cestu neznáme. Z nedalekého sedla se stoupáme  kolmo vzhůru. Šplháme, chytáme se drnů trav, kloužeme. První skalnatý výšvih ve výšce 4000 metrů končí před námi propastí. Musíme dolů. Jen velice obtížně obcházíme tento úsek úbočím kolmé skalnaté stěny. Pokračujeme kolem souběžně s hřebenem dále na sever. Hledáme vhodné místo pro výstup bez horolezeckého vybavení. Dnes marně.

Máme hlad

Naše zásoby jídla odlehčené neplánovaným krmením dalšího strávníka postupně zcela mizí. Předpokládali jsme, že během cesty budeme potraviny průběžně doplňovat ve vesnicích. V této nehostinné horské krajině je však i pro domorodce obtížné se uživit. Poslední vesnice, v jejíž blízkosti lze pěstovat batáty, ležela ve výšce 2400m. Tam jsme  poslední šanci doplnit zásoby propásli.

Tady v neobydlené oblasti drsných vysokých hor už nezbývá než vystačit s tou trochou jídla, co jsme si sebou ještě donesli. Hrst rýže a čínská polévka dvakrát za den však nestačí dodat dostatek energie pro tak extrémně namáhavou činnost. Alena píše do svého deníku: ”Mám strašný hlad. Žaludek se mi už několik dnů svírá, nedostatek potravy mě oslabuje. Už se jenom ploužím. Každý krok zde vysoko v horách, v blátě a mokru znamená zvýšenou námahu. Postupem dne rezignuji. Pasivně čekám na Danyho, až se vrátí z průzkumné cesty. Hledá vhodné místo k výstupu. Schoulená do klubíčka vzdoruji chladu. Už se vrací. Zítra zkusíme vystoupat do sedla ze severu a obejít horu zleva. Dnes je už příliš pozdě.”

Druhý pokus o vrchol

Ráno opět nastupujeme do skalnatého masívu tentokrát ze severní strany. Obcházíme 20 m vysoké vodopády, jejich hučení nám v táboře po dva dny  vytváří zvukovou kulisu. Škrábeme se po rozrušených skalách, travnatých drnech, ujíždíme po hlíně, až se dostaneme na další skalnaté plato ve  výšce 4000 m. Stále hledáme další možnost výstupu. Snad v jednom místě…. Ale i zde to bez jištění nepůjde.

Už od rána je mlhavo a nyní již  mlha úplně zakryla před námi se tyčící skalnatý masív. Nevidíme dál než na 30 metrů. Občas vítr na okamžik mlhu rozfouká, avšak i zde odkrývá 700 výškových metrů téměř kolmých skalnatých žeber. Výše už to bez skob, lana a úvazků nejde.

Cesta zpět

Další den balíme a zase v dešti kráčíme téměř neznatelnou promáčenou a bažinatou stezkou. Náš průvodce je někde daleko před námi, zima a déšť ho nutí do rychlejšího pohybu. Čas od času na nás u ohýnku počká. Rádi se také zahříváme. Další cíl je legendární jezero Habema. Tady se loučíme. Náš průvodce odchází do své rodné vesnice, kde na něho čekají dvě ženy a pět dětí. Nás čeká už jen dlouhá cesta po neupravené  kamenité silnici zpět do městečka Wamena. Majestátná hora Trikora zůstala nepokořena.