Tribetraits: honba za portréty skrz osm asijských zemí

Po pár minutách se odhodlám, zvednu se ze země a poprosím ho o spolupráci při fotografování. Jeho reakce je překvapivě pozitivní a ochota pózovat před kamerou více než přirozená. Po pár pokusech mám sérii krásných fotografií šamana, který patří k menšinové skupině Danu. Jsem ve státě Shan ve východní Barmě a ještě netuším, že tenhle první úlovek odstartuje dnes téměř pětiletou „honbu“ za portréty – Tribetraity.

Prohlédněte si další fotografie k článku…

Východní a severovýchodní Barma/Myanmar, severní Thajsko, severní Laos, severní Vietnam, Nepál, čínský Yunnan a Sechuan, indické ‘Tribal States’ (Manipur, Meghalaya,Sikkim, Assam,Araunachal Pradesh….), severní Vietnam a v neposlední řadě Tibet, jsou domovem pro nespočetné množství menšinových skupin. Oficiální údaje hovoří o skromných číslech, něco kolem padesáti skupin pro každou zemi.

Nejpočetnější základnu nabízí Indie, Čína a Nepál. V Indii se uvádí něco kolem tři sta třiceti etnik, v Číně neoficiálně až čtyři sta třiceti. V jiných zemích byly skupiny buďto rozprášeny politickou silou anebo je ekonomická nepřízeň donutila se nadobro přizpůsobit evolučnímu toku a zařadit se mezi většinové obyvatelstvo té či oné země. Místo tradičního kroje natáhnout džíny, obléct triko s nápisem ‘Asiadadas nebo Chinamani’, na nos posadit levné sluneční brýle, místo koně osedlat bzučivý skůtřík a do kapsy založit tu nejposlednější verzi chytrého mobilního telefonu. Vyrazit na osmihodinovou noční směnu v nedaleké továrně na výrobu nejrůznějších produktů následně putujících do vyspělejšího západního světa.

Tento smutný scénář potkal většinu z těch méně početných a zároveň unikátních, pro lidské oko zajímavějších minorit. Kmeny jako Padang (Long Neck), Dulong (Tattooed Face) je dnes možné shledat už jen jako nastrojené loutky v některé z modelových vesniček, kdy úderem páté, tak jako tak, natáhnou zmiňované džíny a na skůtříku odhopsají do jejich opravdového domova někde na předměstí Bangkoku.

Pět let versus jeden a pul století

V průběhu uplynulých pěti let se mi kromě Tibetu a některých Tribal States v Indii podařilo procestovat velkou část Asie, strávil jsem nespočetně nocí jako jediná bledá tvář v širokém okolí na podlahách, pohovkách a postelích nejrůznějších národností, propovídal jsem večery u teplem sálajících krbových ohňů, ve společnosti většinou těch nejstarších členů ve vesnici.

Na konci dne, když se pak skládám ke spánku, obohacen nejrůznějšími poznatky, prohání se mi hlavou stejná otázka: „Co je mých pět let v porovnání s téměř jeden a půl století dlouho trvající cestou, které se tyto klany a etnika rozhodly odstartovat na počátku osmého století někde mezi mongolskými pláněmi a náhorními plošinami Tibetu?“

Odtud se kolem roku 720 našeho letopočtu vydaly na dlouho trvající cestu první kmeny spřízněné jak s Tibeťany tak třeba i s Mongoly či Tatary. Etnomologové je řadí do polo-nomádské skupiny kmenů (Semi-Nomadic Tribes). Pro příklad sem patří Tamang, Moso, Yi, Dao, H’Mong nebo také pradávní kultivátoři čajových keřů De’Ang. Nejen ti jmenovaní, ale ve stejnou dobu stovky dalších klanů se v osmém století rozhodlo najít lepší podmínky pro svá sídliště a vyrazily na ne úplně jednoduchou cestu kolem Himálajského hřebene.

Pochod kolem Himalájí

Moje pětiletá cesta je nic v porovnání s dlouhodobou poutí asijských národnostních menšin. Co má vsak společného, je její náplň. Po celou tu dobu se vydávám po stopách Tibeto-Barmsko-Mongoloidních národností. Ať už jsou to Moso v Číně, Danang v Laosu, H’Mong v Thajsku a Vietnamu nebo třeba Tamang v centrálním Nepálu, všichni jmenovaní máji jedno společné. Stejný etnický původ.

Další, co je spojuje, je století trvající pochod kolem dokola Himalájí za lepší obživou, který se zastavil až na několik tisíc kilometru vzdálené Indicko-Pakistánské hranici. Při pohledu na krajinu, která se před nimi otevírala, se po staletí postupující kmeny rozhodly svoji pouť zastavit a nepostupovat dále. To, co viděly před sebou, byla kamenitá krajina, hodně podobná té tibetské, ze které se rozhodly migrovat za lepší budoucností.

Tomu se stalo až mezi polovinou a koncem devatenáctého století, kdy poslední pod-skupiny jako třeba Lepcha najdou svá domácí teritoria v kopcích, pod třetí nejvyšší horou světa Kangchenjunga. Po dlouhých třinácti stech letech přesidlování z Tibetu se zastaví ve státě, který je dnes propojen s Tibetem rychlostní silnicí a pokud máte chuť, autobus vás do hlavního města Lhasy doveze za necelých dvanáct hodin.

Kulturní dědictví

Celé toto stěhování provázely nepokoje a malé kmenové války, v mnohých případech ústící v další přesídlení a postup o region dál. Díky tomu se tak některé kmeny, jako třeba Limbu, Newar, Tamang dostaly až do pohraničí mezi Pákistánem a Indii. Byly sem doslova vytlačeny, protože nebyly obratnými válečníky, ale spíše farmářského charakteru. Kulturní hodnoty si s překvapením kmeny po celou dobu putování udržely a mluveným slovem (u vyspělejších společností psaním kronik) předaly z generace na generaci.

To, co kmeny neustály, byl příchod vědecko-technické revoluce, rozmach motorizované dopravy a moderních vymožeností. Z větší části máji Tibeto-Barmské a Tibeto-Mongoloidní kmeny matriarchální anebo semi-matriarchální sociální funkci. Ženy řídí ekonomicko-materiální stránku a chod domácností, muži putují za obchodem do vzdálených končin. Toto platí až do poloviny dvacátého století.

S příchodem moderních dob, kdy koně nahradí motocykly a automobilová doprava, ztrácí ta koňská svůj význam a postupně upadne do téměř úplného zapomenutí. Dnes se koně a muly používají pouze v oblastech, které jsou nedostupné dopravními prostředky, a těch logicky postupně ubývá. Putující koňské karavany se zbožím jsou dnes nutností jen v několika pár zbývajících regionech. Toto se dotýká mužské části populace a ztráta historického významu má za následek i ztrátu kulturní identity.

Démon alkohol

Pro muže menšinových skupin tak zbývá méně a méně práce, a po staletí rozložená funkčnost domácností se rozpadá. Ženám zůstává role stejná a neměnná, pro muže vsak není uplatnění. Ti jsou většinou nevzdělaní a nemají ani zručnost na vykonávání řemesel, a tak se obrací na cestu alkoholu. Ten z nich postupně vyplavuje jejich polonomádskou krev.

Je více než známo, že muži ať už jsou to Tibeťané, Moso, Tamang, Newar, Bunong a nebo H’Mong, si rádi jen tak posedí a popijí nadměrnou dávku alkoholu. To je činí neobratnými a troufale řečeno neschopnými. Na scénu pak přichází upřednostňování majoritních skupin při rozdělování práce, funkčních postů a kontroly územních celků jako takových. Majoritní skupiny asijských zemí tak postupně získávají dominantní roli, následkem toho je minoritní obyvatelstvo z nížin a podhůří vytlačováno hlouběji a výše do hor, kde je život daleko náročnější a příležitosti pro obživu méně.

Tam, odkud se kmeny v minulosti snažily vytáhnout, jsou dnes nuceni se navrátit zpátky. Zpátky do dob chudoby a strádání, což má za následek unik mladé generace do velikých měst za lepší obživou, bez ohledu na uchovávání svého kmenového příslušenství a kulturních tradic.

Turisté jako částečná náplast na chudobu

S ekonomickým růstem a rozvojem turistického průmyslu v asijských zemích narůstá i číslo přijíždějících „zvědavců ze západu“. To by se do budoucna mohlo ukázat jako jedno z možných řešení chudoby u horských kmenových skupin. Na popularitě totiž nabírají tzv. „homestays“ a dobrodružné povahy ať už z Evropy, Austrálie anebo Spojených Státu dnes vyhledávají minoritní skupiny, aby si na vlastní kůži vyzkoušeli, jak takový lidé žijí. Za malý poplatek se můžete vydat do divočiny a strávit den, dva, ale i klidně cely týden někde v horách, v domě jedné z menšinových skupin.

Pro nás je to podnik nenákladný (jedna noc zahrnující pravidelnou stravu třikrát denně, občerstvení na výšlapech po horách, postel a teplou sprchu přijde na necelých patnáct amerických dolarů), místním vašich patnáct utracených dolarů poskytne dost na to, aby z nich přežili kolikrát celý měsíc. I takhle malá suma může někdy znamenat víc, než celé jmění – dalo by se říct, že je to taková malá náplast na chudobu!

© Tribetraits

Mě se za necelých pět let putování podařilo (kolikrát s velkým štěstím) navštívit nemalý počet různých etnik. Některé méně známé, některé více. Některé mají pouze posledních pár zbývajících členů, některé patří mezi silnější společnosti, čítající kolikrát až 1.500.000 členů, majících různé podskupiny kolem dokola celých Himalájí. To, co měl před pěti lety být pouze krátkodobý výlet do Indočíny, se změnilo v několikaletou cestu skrze osm asijských zemí.

Po celou tu dobu je se mnou jen jeden a jediný společník…kamarád…někteří asiaté – si ze mne utahují, jestli to náhodou není i moje přítelkyně…řeč je o mém fotoaparátu. Věc, která se mnou byla v nadmořských výškách přes šest tisíc metrů nad mořem, snažila se v padesáti stupňovém horku pod tropickým sluncem, zažila nespočetně množství monzunových lijáku, uzřela několik desítek světově uznávaných památek UNESCO a poznala na stovky úžasných lidiček.

Někteří cestují za poznáním jiní pro potěšení, jiní vyhledávají dobrodružství. My dva necestujeme, my žijeme životní styl, při kterém sbíráme Tribetraity. Nevím, jestli jsem na začátku, uprostřed anebo na konci své cesty, jediném co vím, jsou čísla zaznamenaná na počítadlech a v mých denících: Pět let = 45.000 fotografii (z čehož na 23.000 jsou portréty) = to cele vydá na finální kolekci 20ti kousků, které to dotáhly až do finále a stoji za uveřejnění.

Autor článku Jaryn Čapek je neúnavný tulák světem, pro kterého se cestování stalo velikou vášní. Na cestách je mu společníkem fotoaparát a zápisník. Snazší se fotit převážně lidský element se zaměřením na mizející kulturní tradice a unikátní minoritní skupiny. Nejraději se pohybuje kdekoliv v Asii. Je původem z Liberce, s přechodným bydlištěm na Britských ostrovech.