Na každém kroku nám Írán vyvracel svoji všeobecně rozšířenou neblahou pověst. Íránci sice žijí ve zvláštním spojení moderního života a pevných muslimských pravidel, ale místo islámských radikálů jsme potkávali jen nesmírně pohostinné lidi snažící se nám všemožně pomoci.
Yazd odedávna ležel na obchodních stezkách a v 7. st. se stal také významným centrem na Hedvábné stezce. Zboží, které tudy procházelo, směřovalo zejména do Indie a Afghánistánu. Prošli tudy i Polové, přičemž Marco o něm napsal: „Yassi je velké město v Perském kraji, bohaté na různé zboží. Řemeslníci tam velmi obratně zpracovávají hedvábí. I v tomto městě je uctíván Mohamed. Za Yassi směrem k městu Crermanu (dnešní Kermán) se po sedm dní nepřijde k žádnému obydlí.“ V Yazdu se mu zjevně velmi líbilo, protože vyjímečně nepřisoudil Mohamedovi žádný hanlivý přívlastek.
Větrné věže
Yazd by se dal podle počtu věží směle přirovnat ke stověžaté Praze. Kromě minaretů se zde totiž tyčí ještě stovky tzv. badgirů (větrných věží). K čemu slouží? Badgiry jsou jakési čtyřhranné, někdy šestihranné, shora kryté komíny, které postranními štěrbinami dokáží zachytit i slabý vítr a svést ho dolů do domu. Tam prochází nejprve nad hladinou studené vody, kde se ochlazuje. Jak jsme se zmínili v minulém článku (Voda se skrývá v poušti), majetnější domy mívaly sklepní rezervoár napojený na podzemní kanál přivádějící chladnou vodu. Odtud je vzduch následně rozváděn po celém domě. Zároveň je tak vytlačován teplý vzduch, který stoupá vzhůru a uniká jinou šachtou badgiru ven. Staří Peršané touto samovolnou cirkulací vzduchu tak vlastně vyvinuli jakousi jednoduchou klimatizaci. Ve městě můžeme narazit i na steciální podzemní vodojemy, jimž kouká na povrch jen kopule. K ní se po stranách připojuje čtyři nebo šest badgirů. Každá z těchto staveb tak působí velice exoticky a fotogenicky.
Barva hlíny
Historie Yazdu sahá do 3. st. n. l. Od té doby až do nedávna zde byl pro stavbu domů k dispozici jediný materiál – nepálené cihly. Protože město nikdy nebylo „pořádně“ zničeno, dokonce ani Činghis Chánem ani uzbeckým Timurem, dochovalo se perfektní kompaktní jádro starého města. Všechno má světle hnědou barvu suché hlíny. Monotónní hnědou narušuje jen modrá kachličková výzdoba monstrózní Páteční mešity (Masjed-e Jameh) a tyrkysové kopule mauzoleí a několika dalších mešit. Procházet se labyrintem úzkým uliček je jako dostat se do nějaké pohádky Tisíce a jedné noci. Orient, jak má být. Pokud sem navíc zavítáte po poledni, kdy všichni drží siestu, nepotkáte živou duši. To pak procházka působí až maličko strašidelně, zvlášť když víte, že tu lze snadno zabloudit. Jako cizinci jste sevřeni v horkém vzduchu mezi zdmi vysokými klidně tři čtyři metry. Za nimi se však skrývá příjemný mikrosvět. Za dřevěnými vraty, které jsou zdobeny vyřezávanými ornamenty a mají dvě oddělená klepátka – vlevo pro muže, vpravo pro ženy, se ukrývají zmíněné klimatizované domy, vlahé zahrady a pergoly s vinou révou. Několik takových měšťanských domů je otevřeno pro veřejnost, např. Khan-e Lari. Pokud se ztratíte, doptejte se na náměstí Hosseinieh. Tam totiž stojí zvláštní stavba, na níž se dá ze zadní strany po schodišti vylézt. Je odtud nádherný výhled na celé město a na vyprahlé horské hřebeny za ním. Desítky minaretů, stovky badgirů, kopule bazaru a dvorky domů, kde se odehrává všední život. Podle 48 m vysokých minaretů Páteční mešity se lze snadno zorientovat. Schodiště sem nám ukázala parta malých kluků, kteří na náměstí hráli fotbal. My už také chvátáme na fotbal do jedné cukrárny s televizí, na MS totiž začíná rozhodující zápas Česko – Itálie.
Nejširší nabídku průvodců a map Íránu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Posvátný oheň
V Yazdu stále přežívá největší komunita Íránců, kteří vyznávají zoroastriánství. Toto náboženství je dnes minoritní, ovšem před příchodem islámu bylo značně rozšířené v celé západní a střední Asii. Po mnoho století bylo státním náboženstvím perských říší. Vyznávali ho například i v Persepolis. Zakladatelem zoroastriánství je prorok Zarathustra, řecky zvaný Zoroaster, o jehož životě neexistuje mnoho dokladů. Narodil se pravděpodobně kolem roku 550 st. př. Kr. v Mazar-e Šarif (v dn. Afgh.). Od mládí se prý věnoval náboženskému rozjímání až se mu zjevil bůh a dosáhl osvícení. Dlouho pak hledal stoupence pro svoje učení. Podařilo se mu ho nakonec prosadit na dvoře jistého íránského knížetství, odkud se potom úspěšně šířilo dále. Princip zoroastriánství spočívá v neustálém boji dobra a zla, světla a tmy. Dobro představuje bůh Mazda, zlo bůh Ahriman. Přitom mezi těmito dvěma protiklady se zmítá i každý člověk na zemi. Zarathustra hlásal, že pokud chce člověk dosáhnout klidného posmrtného života, musí se přiklonit na stranu dobra. Musí konat dobro a pomáhat ostatním lidem. Symbolem dobra a světla je oheň, který se úzkostlivě udržuje v zoroastriánských chrámech, aby neuhasnul. Například chrám Ateshkadeh, který se nachází právě v Yazdu, ukrývá oheň hořící nepřetržitě prý od roku 470 n. l. Nejvýznamnějším poutním místem v Íránu je pro zoroastriány chrám ohně Pir-e Sabz v Chak Chaku. Z Yazdu se k němu jede pouští asi 80 km. Chrám je v podstatě jakási otevřená malá jeskyňka vysoko ve skalním masivu, ve které hoří svícen třemi plameny živenými olejem. Typickým znakem zoroastriánství je snaha zabránit znečištění hlavních živlů: ohně, země a vody. Proto své mrtvé nepohřbívají do země ani nespalují, ale vystavují je na tzv. věžích ticha mrchožroutům, které je „očistí“. Holé kosti je pak možné pohřbít. Dvě takové věže ticha je možné navštívit na předměstí Yazdu. Od 60. let se už nepoužívají. Místo toho byl pod nimi vybudován speciální hřbitov, kde se pohřbívá do země, ovšem celý je podbetonovaný, aby nedošlo ke „znečištění“ venkovní země.
