Již cesta přes Polsko byla pro mne a mého kolegu Mirka jeden velký „zážitek“. Stav místních komunikací, kde místy nebylo rozdílu mezi dálnicí a silnicí první třídy, v nás vyvolával obavu, zda vůbec dojedeme včas do Wladyslawowa, nejseverněji položeného přístavu na poloostrově Hell.
Po několika zajížďkách, zejména v oblasti Gdaňska a po navádění telefonem přijíždíme v pozdních nočních hodinách na místo určené. Po seznámení s rybáři z Opavy, Kravař, Hlučína a samotným kapitánem Leškem Wisniewskim dolaďujeme a doplňujeme vše potřebné k pobytu a lovu na moři baltském. Na druhý den časně ráno vyrážíme do přístavu, kde se naloďujeme na bárku nesoucí název „Nereida“, která nám tento dubnový víkend bude přechodným domovem.
A tak nás devět „statečných“ z Česka, spolu s kpt.Leškem, strojníkem a kuchařem Jackem vyrážíme při slunečném počasí a mírném severáku na moře, a to na místa, kde se nacházejí vraky lodí z války, nad nimiž budeme zkoušet zlákat pomocí pilkrů zdejší tresky.
A tak po pěti hodinách plavby zkoušíme na hloubce osmdesáti metrů, zda některá z těch treskovitých to vezme. Po několika nahozeních zdolává kolega Pavel první tresku, a to je důvod otevřít láhev šampaňského a provést rituál k oslavě Neptuna, patrona moří. Po tomto obřadu provedené samotným kapitánem odplouváme na další lovná místa. Při samotné plavbě začíná sílit vítr, ochlazovat se a úměrně k tomu se zvyšují i vlny. A tak na pořadí pátém lovném místě, vyjma pár zdolaných tresek, přichází velmi silný vítr, déšť a pro mnohé z nás to, o čem jsme jen četli a z vyprávění slyšeli – mořská nemoc.
Někdo ji snášel lépe, někdo hůře. Nepomáhal ani holý čaj, ani cukr se švédskými kapkami a ani nebyla chuť na tekutý švestkový herbalife. Nebylo nám vůbec dobře a některým z nás bylo opravdu zle. Při pohledu na mého parťáka Mirka, lovícího po mé levé straně, vypovídal výraz v tváři a jeho patetický pohled očí o všem. Kolem dokola šero, vlny převyšující bárku, déšť a o stabilitě sobě vlastní bych se raději ani nezmiňoval…….
Připadalo mi to, jako kdyby si moře vytvářelo kulisy pro další díl Melvilovi Bílé velryby. Jen ta velryba chyběla, kapitána bychom na palubě měli.
Tak ještě v tom všem zkoušíme spouštět na dno moře nástrahu, zkoušíme a zkoušíme. Jak tak zkoušíme přelstít ryby pod mořskou hladinou, dívám se na kolegu Mirka, momentálně nejvíce handicapovaného mořským syndromem, jak mu to jde a jak z posledních sil vytahuje za pomocí kolovrátku značky „Okuma“ svou nástrahu z hlubin. K jeho a i mému příjemnému zjištění na konci šnůry se nejprve objevuje silueta a posléze v celé své velikosti treska dosahujícího jednoho metru. Podle sdělení kolegů znající zdejší rybářské poměry se jedná o kapitální kus. A tak ji ještě natáčíme, fotíme, vážíme a měříme. Po dlouhé době se objevuje v Miroslavově tváři mírný úsměv. Mírný, ale přeci. A tak ještě do pomalu blížícího se večera zkoušíme další lovná místa, na kterých kolegové vytahují krásné ryby, mezi nimiž dominují dvě osmdesát centimetrů dlouhé tresky ulovené Josefem Chlebišem, rybářem z Hlučína.
Vítr a s ním i vlny pomalu slábnou, neprší. Nad horizontem směrem k západu se objevuje slunce končící si svou každodenní pouť. A tak s poletujícími racky nad námi čekající na svůj příděl, sledujeme a fotíme západ slunce. A tak dnešní lov končíme, jdeme chystat spaní. A jak tak jdu do kajuty, zastavujeme mne v kormidlovně kapitán a pomalou polštinou mi říká: „ V jednu hodinu v noci bude na moři klid, ráno bude vidět východ slunce a mořská nemoc bude pryč.“ A já si pro sebe říkám: „ Snad ten mořský vlk bude mít i díky svým letitým zkušenostem pravdu“. A měl !
Vstávám ještě za tmy, beru foťák a hrnu se na palubu. Na moři kolem dokola ticho, takové to ticho co člověk i slyší, jen sem tam zavrzání něčeho na lodi nedotaženého či neuvázaného. Bergmannovy šepoty a výkřiky.
Hladina jako olej a v dáli směrem ke Kaliningradu se objevuje na moři nad jeho horizontem zářící tečka, která se s postupem každé uběhnuvší minuty stále a stále zvětšuje. Přichází krásný východ slunce. A na palubě se objevují další kolegové, aby zhlédli tento impozantní úkaz a přivítali nový den. A k tomu všichni konstatujeme, že mořský syndrom je pryč. Vedle mne stojícímu kapitánovi říkám „ Měl jste včera pravdu „. A on místo odpovědi si jen prohrábl svůj bohatý plnovous a zamrkal svýma malýma, ale dobráckýma očima. A pak odešel ke kormidlu. Neřekl mi nic, ale vlastně řekl vše. A za chvíli slyšíme lodní houkání oznamující zahájení lovu. Dopoledne ještě zdoláváme několik desítek kusů tresek, ale pomalu a jistě nabíráme směr k přístavu, kde také v pět hodin vystupujeme na pevninu. Ulovené ryby chladíme ledovou tříští a balíme vše na zítřejší cestu domů. Ještě večer to zde prožité s úsměvem probíráme a ráno za přízemního mrazíku vyrážíme směr hraniční přechod Králíky.
Při zpáteční cestě krajinou projíždíme místa, kde si s Mirkem připomínáme významné Čechy, kteří v zemi polské zanechali historickou stopu. Nechť to byl J.A. Komenský a jeho Lešno či Vojtěcha I. a jeho Gniezno.
K tomu všemu konstatujeme, že stav silnic je stejný jako před odjezdem, že na okolních pozemcích nedošlo k rozorání mezí, že nebeské rybníky a zarostlé tůňky jsou tam, kde svou přirozenou konfigurací terénu a hydrologickou polohou patří, že jsme již kousek od hranic, ještě kousek…Králíky…jsme doma.
