Trénink na Hokkaido? Mt. Kumotori!

Sobota 28.7., čas sedm patnáct: nahazuju si na záda batoh, ve kterém jsou některé věci jak z povedeného jinglu Rádia Akropolis, i když třeba tabulka zvířecích stop tam zrovna není. Cestou na metro míjím v parku „našeho“ bezdomovce, kterej si už v tuhle nekřesťanskou hodinu zase skládá Rubikovu kostku; o zdejších bezdomovcích bych chtěl vlastně napsat taky, nesmutnější na tom je, že se z 99 % nejedná o žádný zanedbaný alkoholiky, ale o lidi, který se v rámci možností snaží žít „normálním“ životem, bohužel na ulici a po parcích.

Za půl hodiny podstupuju ve čtvrti Ikebukuro první velkej přestup a to mě jich ještě pár čeká (cesta k nástupu na horu mi příměstskejma vlakama vezme celkem tři hodiny, proto je potřeba vyrazit takhle brzo). Ikebukuro je údajně „druhý“ centrum Tokia ale prosimvás, copak má Tokio nějaký centrum? Čili ani tady není žádnej výraznej orientační bod, žádná dominanta, pokud teda nemá bejt dominantou obrovský nákupní a administrativní centrum Sunshine City, vysoký mrakodrapy, kde je nahoře tradičně zpoplatněná vyhlídka.

Nicméně za hodinu a půl už konečně začínaj mizet na sebe nalepený domečky a někde v dáli se už začínají rýsovat kopce. Z jedný stanice vlak proti očekávání vyjíždí opačným směrem, couvá, ale věřím jim, nepropadám panice (stejně by mi nebyla nic platná) a jen si přesedám po směru jízdy. Na úplným konci, kde už koleje nevedou dál, přestupuju na bus, kterej by mě měl dovézt k lanovce, tou bych ušetřil 750 vertikálních metrů. Jenže řidič ukazuje zkřížený prsty a říká „rope čoto“. Nojo, co mám dělat, naznačuju mu, že to holt budu muset vyjít po svejch, ale odvázanej z toho nejsem, je to čára přes rozpočet. V autobusu je kromě mě jen starší manželskej pár, jedeme přes most, na kterým běhaj opice, paní je z toho úplně vedle, dělá překvapivé „hééé?“, opice fotí, pak jim mává, zatímco my chlapi se nad tím spiklenecky usmíváme.

U lanovky začíná první poměřování spíš plánků než map staženejch z webu s ukazatelema. Ukazatel si radši fotím, kdyby něco, poté odepínám z kalhot spodní nohavice, míjím ceduli s nějakým nápisem a obrázkem medvěda a postupuju pomalu nahoru, nikde ani noha, cikády dělaj rambajs, že by ani medvěda nebylo slyšet.

Po dokonale tiché půlhodině docházím školní výpravu, circa dvacet pedagogů a nepočítaně dětí, právě se všichni osvěžili u vodopádu se šintoistickou bránou (torii), vymáchali si malý ručníčky, který se nosej pověšený na krku (mám taky) a začínaj se opět sápat do kopce. Jdu mezi nima, děti se tu zastavěj, tu rozběhnou, pletou se mi pod nohy jak jsou malé, takže přidávám neplánovaně do kroku a setřásám je a po dvou hodinách, kdy ze mě permanentně leje, jsem u bohatě zdobeného kláštera Mitsumine, založeného před 2000 roky. Zjišťuju, že z druhý strany sem vede nahoru široká asfaltka. Krásu kláštera vychutnávám jen letmo, spíš mě zajímá, kde se tady v 1100 m dá nabrat voda, spotřebu mám enormní. Čepuju si pak do obou flašek u jídelny, kde jsem si chtěl něco dát, ale jsem dílem zklamanej, dílem naštvanej, protože sortiment je opět tradiční, potažmo pro trek nepoužitelnej: nudle, nakládaná uvařená zelenina, sušený rybičky a tak. To se mi nechce, kupuju teda za 400Y nějaký žužu obalený cukrem, tohle by šlo.

Stoupám dál, zdravím se s míjejícími se turisty, jsem tu jedinej nejaponec a občas si s nima ujasňuju, že jdu dobře, ukazatele stojej za prd. Říkám jim promiňte „sumimasen“ a strkám plánek pod nos. Trochu mě znervózňuje, že si významně klepou na hodinky a napůl uznale, napůl varovně kývají hlavama. Co dělat, jdu dál po hřebeni typu Kozí hřbety, co vystoupám vzápětí zase sestoupám a znova a znova, před boudou, kde bych měl přespat musím zdolat horu Shiraiwa (1921 m). Zatahuje se, dělá se tma a začíná pršet, balím foťák do igelitky, chvilku jdu jen tak, ale pak roztahuju paraple. Začínám bejt unavenej a připouštím si, že do boudy třeba taky nemusím dojít, s tím ostatně počítám, mám spacák a cestou má bejt nějaká nouzová chata. Nicméně se ale snažím, boudu vlastně potřebuju kvůli vodě, která mi dochází, táhnu se do kopce jak soumar a pěšina klikatící se po skalách začíná klouzat. Nemůžu dostat z hlavy song Traktor od kapely Psychonaut, kde se zpívá „pomalu se plouží, traktor a pluh a já“ a přijde mi to vlastně ilustrativní, protože se ploužím taky, ale song má dobrou rychlost, ideální k pochodu přes skály.

Déšť pak utichá, začíná pobleskovat podvečerní sluníčko, z lesa se kouří a najednou je to tu krásný a poetický, tak to přece jen má cenu, si říkám, nedá mi to a vytahuju foťák a dělám pár snímků. Do uší se mi pro změnu dostává Uchem jehly od Buty, kde je neverš „les byl tajemný, vrhal stín“, to sedí. Za zatáčkou slyším dusot, ale není to medvěd, ale nějaká vysoká, která na mě kouká a nemá se k odchodu. Poetický les se stíny mě v šest večer dovede k boudě pod vrcholem Kumotori. Tady bud spát, včera jsem jim volal. Horská bouda je to vtipná, protože ani tady se nevyhnuli úzkostlivému přezouvání, které je typické pro tradiční zájezdní hostince typu ryokan: u recepce je tedy velkej schod, za kterým už jen v pantoflích a v každém pokoji jsou na zemi rohože tatami, čili zde z bot úplně. Plus přezouvání se do zelených pantoflí venku na záchodě.

Vybírám si variantu nocleh+večeře+snídaně, platím 7500Y (v horách je holt draho) a kuchař mě vede nejdřív k tabuli, kde je čas večeře (18:30) a snídaně (5:00, ano čtete správně) a pak do pokoje v přízemí. Jsou tu už věci počítám dvou lidí, ale lidi nikde. Odkládám batoh, jdu si umýt alespoň obličej a krk, páč umývárna je jen venkovní, žlábek s deseti kohoutky vedle sebe. Pak zpět do pokoje, kde se seznamuju se spolunocležníky, jsou to dva chlapíčci, jeden mluví slušně anglicky, i když „Čáslavská“ jsem mu nejdřív nerozuměl. Mimochodem, Čáslavská na olympiádě v 60. letech udělala v Japonsku pro Čechy neuvěřitelně velkej kus práce, každej jí tu z generace padesátníků zná a chlapíček mi pak říká, že díky Čáslavský tu maj Čechy jaksi víc rádi než ostatní národy.

Nejširší nabídku průvodců a map Japonska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Večeře je fajn, hodně talířků, hodně jídla, rejže se přidává zdarma, jak mě informujou oba pánové, podnos se prohýbá pod miso-polévkou, karbanátkem, zeleninou, salátem, čajem, ale všichni hltaj, takže odcházím poslední. Jako horskou prémii si v automatu (i zde) kupuju nejdražší plechovku Asahi za 500Y, sedám si na zápraží a dává se se mnou do řeči pár lidí, přece jen tu působím jak exot. Chlapíčci si na pokoji lepěj po těle různý léčivý náplasti a říkaj mi „teď je to skvělý, protože už nemusíme dělat vůbec nic“. V osm už celá bouda spí. Probouzí mě pak chrápání (slyšitelné i přes špunty), jdu na záchod (zatracený Asahi) a říkám si, že už bude asi ráno. Prdlajs, je teprv půl jedenáctý.

V půl pátý ráno je chalupa na nohou, jen mí chlapíčci spěj. Dávám si limit 4:50, pak se oblékám, pánové se buděj, přeju jim dobré jitro „ohajo gozajmas“ a jdeme snídat. O co byla lepší večeře, o to šílenější je snídaně. Respektive, ona není šílená, je jen japonská, ale považte sami: miso-polévka, dále rýže, do které se vyleje syrové vajíčko a přidají fermentované (čili zkvašené) sójové boby zvané natto (asi nejodpornější věc na světě), když se na ně předtím dá trocha hořčice a japonského křenu wasabi, občas si na rejži přidáte plátek sušených řas (nori). Co dál na tácu: kus uvařené studené ryby, tofu a ještě nějaká ta zelenina. No, jsem hrdina a nenechám žádnej zbytek, i přes tu nekřesťanskou ranní hodinu.

Rychle balím, čekám pak venku na chlapíčky, se kterejma chci udělat společnou fotku a zatím se bavím pozorováním okolí: v boudě nás spalo tak k šedesáti a jednotlivý skupinky se teď organizovaně rozcvičují, je to dokonalý. Navíc maj všichni značkový vybavení, ale jaký! Pár jich vypadá, jako kdyby je čekal výstup minimálně na Mount Everest. Chlapíčci vycházej, úplně poslední, zdá se, že ještě nejsou úplně sbalení, ale fotku děláme, resp. nějaká starší dáma, dost s Nikonem zápasí, fotka je trochu mázlá, ale nevadí. Na jednoho chlapíčka si pak beru mail, abych mu obrázek poslal a pak letím na vrchol, je nad chatou, asi půlhodinu.

Z vrcholu je krásnej výhled (bodejť by ne, když je to nejvyšší hora Tokia), ale spíš v zimě. Teď se valí zespodu mlha, velmi rychle. Daří se mi udělat ještě dvě fotky (Fuji samozřejmě vidět není) a pak je šlus, vrchol zcela k nepoznání. Strašně žerou mouchy a všech dvacet Japonců na vrcholu se komplet nastříkává jakýmisi preparáty. Nu a pak jdu pozvolna dolů, samozřejmě to není přímo dolů, ale nahoru dolu nahoru dolu, ale s tím se počítá. Zase začíná pršet.