Trek na Novém Zélandu: Srdcem divokého Kahurangi

Rozmlsaní chodníčkem na Heaphy treku, který spadá do takzvaných Great Walks, pouštíme se do treků Wangapeka a Leslie – Karamea, abychom dokončili okruh do Motueky. „Je tam pár spadlých stromů, ale projít se to dá,“ povídá nám usměvavá paní v informačním centru v Karamey. Vědět, co nás tam čeká, asi bychom se hodně rozmýšleli, jestli se na tenhle trek v srdci národního parku Kahurangi vydáme.

Je kolem poledne, když po dvou a půl hodinách vystupujeme z autobusu, bereme batohy a pokračujeme k asi půl kilometru vzdálené Brown Hut, kde máme rezervovanou první noc na Heaphy treku. Následující den vstáváme brzy. Z orosené stanové plachty sají vodu stovky sandflies (písečných much). Hned na sebe natíráme repelent. Vyrážíme po široké cestě lesem, procházíme mezi kapradinami, ze stromů visí roztodivné liány.

Stezka se pomalu vlní a neznatelně stoupá. Když se ale po pár hodinách chůze otevře výhled do údolí, je vidět, že jsme výš. Míjíme Aorere Shelter a o hodinku později dorážíme na vyhlídku Flanagans Corner (915 m), která je nejvyšším bodem Heaphy treku. Náš dnešní cíl je odtud na dohled. Netrvá dlouho a přicházíme k chatě Perry Saddle Hut. Ranger kontroluje naši rezervaci už při stavění stanu.

Tajuplným lesem

Následující den zjišťuju, proč se trek řadí mezi tzv. Great Walks (výběr 10 nejkrásnějších treků na Zélandu). Vycházíme ven z lesa do volné krajiny. Široké údolí je lemované vysokými horami, zarostlé nízkými keříky, plné rašelinišť a mokřadů a zvrásněné hlubokými dolíky, kterými proudí voda. Mezi dolíky se do dáli vlní prašná stezka. Přicházíme k chatě Gouland Downs a pár set metrů za ní vstupujeme do jiného světa. Tajuplný les. Všude okolo rostou kapradiny, stromy a kameny jsou porostlé mechem. Ze stromů visí lišejníky jako vousy starců. Tím vším se proplétá bublající potůček, modelující do skalního podloží roztodivné tvary a jeskyně. Prostě nádhera.

Po několika kilometrech míjíme chatu Saxon Hut. Krajina se vždycky po pár kilometrech mění. Procházíme lesy, sytě zelenými, plnými lišejníků a zarostlými mechem. Jindy jdeme po vyprahlé stepi s trsy suché žluté trávy, připomínající obří ježky, s pokroucenými stromy v pozadí a temnými mraky, povalujícími se na hřebenech vysokých hor. Nebo překonáváme rozsáhlé mokřady po dřevěných dlouhých lávkách, plazících se krajinou jako had. Jsme už hodně utahaní, když konečně přicházíme k chatě James Mackey a stavíme stan.

Nejširší nabídku průvodců a map Nového Zélandu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Přes lanové mosty

Následující den klesáme jakýmsi pralesem až k chatě Lewis, ležící v nadmořské výšce jen 20 m. Kousek za chatou překonáváme po lanovém mostě řeku a dál už vede cesta pralesem jen po rovině. Všude rostou kapradiny, palmy, mechy a ohromné stromy. Kmeny mají porostlé mechy a trávou a občas z nich dokonce vyrůstá další strom. Stezka se vlní tímhle podivným lesem až k chatě Heaphy. Dál za chatou krajina znovu nabývá jiné podoby: písečné podloží, odolná tráva, palmy, okolní kopce porostlé zvláštními červenými stromy, mezi kterými ční vysoké skály. Spoustu řek překonáváme po lanových mostech. Už sotva pleteme nohama, když dorážíme k přístřešku Kaitipo.

Na čtvrtý, poslední úsek Heaphy treku vyrážíme za deště. Cesta vede podél pobřeží a značky nás varují před nebezpečnými vlnami při vysokém přílivu. To teď ale nehrozí, a tak procházíme dál palmovými lesy. Po několika kilometrech naznačuje vzrůstající hustota lidí nedaleký konec treku. Jsme už celkem zmáchaní od přeháněk, když přicházíme ke kempu Kohaihai, kde je parkoviště a spousta lidí. První, kterých se zeptáme, nás stopem berou do centra osady Karamea k informačnímu centru a obchodu. Doplňujeme informace i zásoby a místním taxi se přesouváme na začátek méně známého treku Wangapeka, který chceme propojit s trekem Karamea – Leslie a projít na východ napříč národním parkem Kahurangi.

Najdi deset rozdílů!

Taxi nás vysazuje na konci několikakilometrové štěrkové cesty. Platíme 40 dolarů a během chvilky jsme tu sami. Vyrážíme. Už po několika stech metrech vidíme obrovský rozdíl mezi „chodníčkem“ na Great Walks a obyčejným trekem. Všude jsou kluzké kameny a jednoduché brody. To je ale jen začátek. První drsnější úsek přichází v místě, kde voda podemlela cestu a ta se sesunula do řeky. Pokus o průchod by mohl skončit několikametrovým pádem do dravého proudu. Prodíráme se s krosnami džunglí vedle stezky. Je vedro a vlhko.

Poslední kilometry před chatou se mění v boj. Překonáváme podemleté cesty, bažiny, prodíráme se křovisky, podlézáme a přelézáme popadané stromy a brodíme nejednu říčku. Pot z nás jen lije. Jsme celí špinaví a vyčerpaní. Konečně zahlédnu mezi větvemi červenou střechu. „Chata!“ vykřikuju. Poslední brod, spouští se liják a zalézáme do chaty Belltown Manui Hut.

Zelené peklo

Už kus za chatou přelézáme spadané stromy. Znovu prší. Stezka je na mnoha místech rozmáčená a plná bahna. Značení oranžovými trojúhelníky je hodně dobré, a i když na pár místech ztrácíme cestu, hned ji znovu nacházíme. Po lanovém mostě překonáváme řeku Wangapeka a postupujeme dál proti proudu po stezce zarostlé džunglí nebo procházíme koryty potoků. Stoupání nabírá na intenzitě a drápeme se vzhůru do Little Wangapeka Saddle (1009 m).

Jezírka před sedlem míjíme kvůli mlze prakticky bez povšimnutí. V sedle fučí vichr, prší, viditelnost je asi dvacet metrů. Na nic nečekáme a na druhé straně sedla prudce klesáme dolů. Stezku si zvolil jako nejsnazší cestu dolů i potok, a tak jdeme jeho korytem. Těsně před východem z lesa se spouští silný liják a my se spěcháme schovat do nedalekého nouzového přístřešku Stag Flag Shelter. Rozhodujeme se tu přenocovat. Sušíme se a okénkem sledujeme provazy vody padající z nebe.

Útěk mezi kapkami deště

Vytrvalý déšť změnil většinu cesty v bažinu. Postupujeme podél levého břehu řeky Karamea. Překonáváme potoky s příkrými břehy, oblými kluzkými kameny a valící se vodou. V močálech na cestě hledáme nejsušší, a hlavně pevná místa, abychom prošli bez bahna v botách. Všude roste zrádný mech. Buď klouže na kamenech a kořenech, nebo vytváří koberce nasáklé vodou, do kterých se propadáme. Unavení shazujeme věci na louce u Thor Hut.

Nad ránem nás budí pár kapek bubnujících na stanovou plachtu, což se během chvíle mění v pořádný liják. Převlékáme se zpátky do mokrého oblečení a vyrážíme. Po lanovém mostě přecházíme přes bystřinu Thor Creek a hned přelézáme popadané stromy. Když už si myslíme, že jsme viděli všechny druhy překážek, objevujeme novou. Stezka klesá dolů na skálu nad řekou. Asi dvousetmetrový úsek po kluzké mokré skále nad vodou je nepříjemný. Ještě že je zajištěný řetězem.

Jen co stezka vystoupí výš do lesa, nabíráme rychlost a v dešti spěcháme, co nám nohy a terén dovolují, k Venus Hut. Na chvíli se schováváme na verandě chaty, déšť ale nepolevuje, a tak pokračujeme dál. Bažiny, popadané stromy či přeskakování potoků už nás nemůže rozházet. Oblečení máme promočené skrz na skrz a boty nacucané jako houby. Už se ani nesnažíme vyhýbat se podmáčeným místům. Přicházíme k chatě Crow Hut, zatápíme v kamnech a sušíme věci. Leje a leje.

K soutoku řek Karamea a Leslie

Ráno nás vítá modrou oblohou. Crow River za chatou překonáváme po lanovém mostě, a protože je cesta snazší než doteď, ubíhá celkem rychle. Pár kilometrů před Karamea Bend Hut se terén stává sušší a volnější. K chatě samotné, ležící kousek od soutoku řek Karamea a Leslie, vede úzká pěšina na skále nad řekou. Od chaty postupujeme po pěkné pěšině podle levého břehu řeky Leslie. Asi dva kilometry před přístřeškem Slugeon začíná stezka stoupat. Na posledních kilometrech překonáváme asi 400 metrů převýšení. Několikrát zastavujeme a asi po hodině se doplazíme k přístřešku.

Schovaní ve stínu kopce dokončujeme následujícího dne stoupání, které jsme začali už včera. Asi po hodině a půl se dostáváme na sluníčko do sedla Tabelands (1260 m). Když vyjdeme na louku nad lesem, otevře se před námi nádherný výhled na okolní hory, kterým dominují Gordons Pyramid (1489 m) a Mt. Arthur (1795 m). Je tu opravdu krásně. Po všech těch útrapách na cestě a mizerném počasí, které nás provázelo, cítíme opravdové zadostiučinění.

Vrcholové prémie

U rozcestníku uprostřed luk se dáváme vpravo k Salisbury Hut a po průchodu malým lesíkem se objevuje krásná chatička. Rozhodujeme se dál pokračovat přes vrchol Gordons Pyramid (1489 m). Proplétáme se mezi stromy, bažinami a skalami. Pak začne stezka prudce stoupat. Když vylezeme z lesa, vidíme už vrchol kousek před námi, ovšem o dost výš. Z vrcholu se kocháme nádhernými rozhledy na okolní hory. Protože nám dochází voda, budeme dnes muset pokračovat, dokud nějakou nenajdeme. Slézáme z vrcholu a po hřebínku postupujeme k rozcestí s hlavní výstupovou cestou na Mt. Arthur, kam vylézáme unavení po posledním stoupání. Díky GPS zjišťujeme, že o sedm set metrů dál směrem k vrcholu je zdroj vody. Mírně stoupáme vzhůru po hřebeni až k malému jezírku uprostřed louky. Stavíme stan a odpočíváme.

Protože je teprve okolo šesté hodiny, vyrážíme ještě nalehko na vrchol Mt. Arthur užít si západ slunka. Stezka sutí je značená modrými tyčemi. Nespěcháme, a tak není výstup nijak náročný. Mt. Arthur (1795 m) se stává zlatým hřebem našeho přechodu. Na západní straně hor je inverze. Mraky narážejí na štíty hor a jen sedly se jim daří proklouznout na druhou stranu. Slunko blížící se k západu zalévá zlatavým světlem louky a hřebeny okolo údolí Cobb Valley. Dnešek se opravdu vydařil a převážil veškeré útrapy cesty. Po západu slunce nastává pořádná zima, a tak spěcháme zpátky ke stanu.

Znovu civilizace

Příštího dne míjíme rozcestí s Gordons Pyramid, ale tentokrát míříme krásnou hřebenovkou k chatě Arthur Hut. Od ní pokračujeme v sestupu k parkovišti Flora Carpark. Lesem vede opravdový chodník, který jsme neviděli od doby, co jsme opustili Great Walks. Po necelých dvou hodinách přicházíme na parkoviště kousek od chaty Flora a ukončujeme přechod národního parku Kahurangi. Autostopem jsme za hodinu zpátky v civilizaci v Motuece.

Na otázky, jaký byl trek, jsem po chvilce přemýšlení odpověděl: „Nezapomenutelný!“ Jak obtížností, tak krásou přírody, kterou jsme procházeli. Rozdíl mezi upraveným Heaphy trekem a drsným a divokým Wangapeka a Leslie – Karamea trekem je něco, co se musí zažít. Vrátili jsme se zničení, ale nadšení. Vzpomínáme nejen na krásná místa, ale i na ta drsná, která nás stála spoustu potu a vysála hodně sil. Vřele doporučuju každému, koho nebaví procházet se jen po upravených chodníčcích, ale touží uvidět i ryzí přírodu skrývající se v srdci Kahurangi.