Trek kolem Manaslu: Odlehlým krajem nepálské hory duchů na dvoutýdenním digitálním detoxu

Už třetí den šlapete mechanicky proti proudu řeky Buri Gandakí. V hluboce zaříznutém údolí je takové horko, že si co hodinu smáčíte hlavu studenou vodou, abyste vůbec byli nějakých mozkových procesů schopni.

Mulám uskakujete do strany podle pravidla „svah-já-mula-sráz-dolů“. Těžko si dokážete přestavit, že za necelý týden budete vděční za péřové rukavice. A že teplota klesne o 35 °C. Obědovou pauzu trávíte s lahví chlazené Coca-coly (zapomeňte na product-placement, tohle je regulérní boj o snesitelný stav trávicí soustavy) a koukáte na horké prameny v Tatopani, které sem musel při stvoření světa umístit leda tak nepálský bůh srandy.

Před pár dny jsme dorazili do Arugath Bazaaru (při notné dávce fantazie lze tu cestu nazvat i silnicí), nicméně dál už neprojede ani asijské terénní vozidlo a musíme šlapat pěšky. Vyrážíme na Manaslu circuit – okruh kolem bájné hory duchů Manaslu (8156 m), osmé nejvyšší na světě. Název pochází ze sanskrtského „Manasa“, ve volném překladu „hora duchovna“. Leží přibližně 70 kilometrů východně od Annapurny a je nejvyšším vrcholem masivu Gurkha.

Podle všech textů cestovních kanceláří nás čeká putování turisticky nepříliš navštěvovanou oblastí a zatím nejde jinak než jim dát za pravdu. Doposud jsme potkali tolik sněhuláků, kolik se by se dalo na vlastních prstech spočítat (sněhulák = osoba bílé pleti milující vozidla s klimatizací). Údajně jde dokonce o nejhezčí trek v himálajském hřebeni, v mém soukromém srovnání s Dhaulagiri a Annapurnou opravdu vede.

Uzavřené tibetské pohraničí

Celá oblast byla poměrně dlouho turistům uzavřená, a to kvůli těsné blízkosti s Tibetem. První dny treku sice procházíme vesnicemi na první dojem spíše hinduistickými, to se ale brzo změní. Lidé bydlící na horním toku řeky Buri Gandakí jsou přímými potomky tibetských imigrantů, kteří se zde usídlili po roce 1600, a i náhodný pozorovatel otupělý fyzickou námahou vnímá změnu, která přichází se stoupající nadmořskou výškou. Objevují se modlitební zdi mani, čorteny, praporky, oblečení, jazyk i zvyky jsou tibetské. Všude lámaná břidlice. Krajinově se cítíte jako v Tatrách, případně v Alpách. Jen to vynásobte třemi.

Jedním z výrazných atributů tohoto treku jsou mohutné vodopády, které do řeky Gandakí přitékají. Přechod prvního lanového mostu je zážitek srovnatelný skoro s bungee jumpem, druhý a třetí si ještě fotíme, ty další už spadnou do kategorie zcela samozřejmých záležitostí. Všechny jsou nově opravené, s kovovými rohožemi a bezpečným zábradlím.

14 dní digitálního detoxu

Dva, tři dny a trek se stává příjemnou rutinou. Snídaně za svítání (napadlo vás, že se chuť ovesné kaše mění s nadmořskou výškou?), nahodit batoh na záda (jeho váha se také s nadmořskou výškou mění, tady naštěstí do pozitivních hodnot) a jde se. Stoupání střídá klesání, nepálský pozdrav „namaste“ zní v mnoha tóninách a paměťové karty foťáků dostávají zabrat. Polední hodinová pauza na oběd. Kolem třetí, čtvrté odpoledne se složíme v jednoduchém pokojíku o dvou palandách. Následuje studená sprcha (když to jde), večeře a v šest je tma. Žádný signál (natož wifi – to je scifi), hlava je večer čistá jak dětský zadeček, stres zůstal v údolí. Tři dny houpání, tři dny stoupání, tři dny vrcholové a tři dny klesání. Na dva týdny váš malý soukromý koloběh života.

Stoupání až pod Manaslu

Čtvrtý den chůze se dostáváme více do hor. Cesta stále vede údolím, střídá levý i pravý břeh řeky, před vesnicemi se začínají objevovat kamenné brány. Pátý den nabíráme výšku a šestý den chůze se údolí řeky Gandakí zcela otevře. Kousky polí zvětšily svou plochu, fotíme si první jaky. Ve všech zanechal impozantní dojem klášter nad vesnicí Lho. Odtud vede poslední strmější a náročnější stoupání. Čím jste výše, tím se denní etapy zkracují. Stále na sobě přes den máme jen kraťasy a tílko. Zelený les po dvou hodinách skončí a vy se vynoříte v jiném světě. Údolí už je zcela otevřené a ploché, všude kolem sníh a led a poprvé spatříte královnu zdejších hor – Manaslu. Je majestátní, krásná. Jsme sotva v polovině, ale pro některé je už tato chvíle splněním jejich snu.

Ve vesnici Shyala konečně schováváme tílko a kraťasy na dno batohu. Teploty klesají na hodnoty, které lze ještě nazvat příjemnými, jen večer konečně přicházejí na řadu i péřové bundy. Nikde se netopí, a jakmile zapadne slunce, jsou ta nejžádanější místa v jídelně blízko u kamen. Lehký paradox: ať už je 30 nad nulou nebo pod nulou, Nepálci nosí stále to stejné oblečení – péřovou bundu a žabky. U nás se péřový spacák konečně z pozice kondiční zátěže dostává na piedestal. Stále ale všude přespáváme pod střechou.

Nejširší nabídku průvodců a map Nepálu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Přes pětitisícové sedlo Larkya

Procházka vesnicí Samagaun je cesta proti proudu času. Dlážděné cesty a jaci procházející se mezi domy. Pokud chcete opravdu poctivou aklimatizaci, zůstaňte tady jeden den. Můžete podniknout nalehko třeba výšlap do horolezeckého base-campu pod Manaslu. Poslední obydlená osada před nejvyšším bodem treku, sedlem Larkya Pass, je Samdo (4000 m). Krom místních obydlí je tu i spousta lodží pro turisty, dokonce i možnost se za 100 Kč připojit na wifi.

Dharmasaala, ze které se vyráží do sedla, není vesnicí, ale sezónně postaveným výškovým táborem, osadou pro turisty bez stálých obyvatel. Ze Samdo je to ještě 3–4 hodiny pěší chůze. Jsme 4400 metrů vysoko, říjnové odpoledne se zde nese zcela v duchu babího léta a my meditujeme jen v tričku. Stojí tu řady stanů a tři kamenné budovy, z nichž jedna slouží jako společná jídelna. Večer je narvaná k prasknutí a směs jazyků, které zde zní, nemá daleko k biblickému Babylonu. Záhy zjišťujeme, že naší největší noční můrou nebude obávaný přechod sedla, ale návštěva WC. Kapacita toalet za kapacitou tábora těžce pokulhává. Soukromí jde trochu stranou. Přesto je to bezesporu nejkrásnější noc. Hotel o mnoha stech milionech hvězd. Kolem jen ticho, osmitisícovka a několik sedmitisícových bratříčků.

Ve čtyři hodiny nastává ranní panika – společná snídaně a hromadný odchod z tábořiště. Stěhování národů. Táhlá řada světýlek začíná stoupat do sedla Larkya Pass (5106 m i více, záleží na tom, jakou si koupíte mapu). Teplota je lehce pod bodem mrazu a začíná divadlo vycházejícího slunce. Námraza pomalu ustupuje prvním ranním paprskům. Nespěcháme. Není kam. V podstatě to ani v této výšce nejde. Den s velkým D. Otepluje se. Do sedla dorazíme postupně všichni mezi devátou a desátou. Věšíme modlitební praporky. Fotíme se a svačíme. Nepopsatelný pocit radosti a vnitřního štěstí. Odteď nastane už jen nekonečné několikadenní klesání zpět do civilizace. Vrcholový den končí po 13 hodinách chůze v Bhimtang, kde čeká studená sprcha, teplý čaj masala a vysoké stromy opět na dohled.

Zpátky do civilizace

Další dva dny stále klesáte. Ze sestupu bolí kolena, ale kdo si na to ještě vzpomene? Viděli jsme ráj na zemi. Jeden z nejkrásnějších výhledů na světě. Vysokohorská idylka zcela skončí v Dharapani. Zde se spojuje trek Manaslu se slavnějším trekem okolo Annapuren. Před několika lety zde vybudovali silnici, a tak se počet lidí obcházejících Annapurny zvýšil geometrickou řadou. Aktuálním hitem je překonávání tohoto nejslavnějšího himalájského okruhu na horském kole.

Už dávno nevoníme tak jako ti, kteří teprve na přechod sedla vyrážejí. Našim snem je čisté oblečení a poctivý krajíc českého chleba. K jídlu v podstatě cokoli, jen ne rýži. Máme za sebou dva týdny s plnou polní na zádech, v nohách asi 170 km. Naše putování končí v Nadi Bazar, odkud se lze linkovým autobusem dostat za pár hodin do Besisaharu. Čekání na jeho odjezd si ukrátíme obědem a k němu si na oslavu objednáváme položku, jež nás na první pohled v jídelníčku nadchne: „nepali wine“! „Do you want wine? Now?“ Značné rozpaky obsluhy pochopíme v okamžiku, kdy před každým z nás stojí deci rýžové pálenky. Není nad to zanechat v Nepálu pozitivní dojem.

Po 15 dnech zpátky v Kathmandu. Lepí se na vás všudypřítomná civilizace, wi-fi, které nelze odolat, ochutnáváte poslední taštičky momo a ve finále vezmete na milost i ten dal bhat.