Trek do základního tábora pod Everestem: Krajem šerpů a himálajských obrů

Neodolá mu ročně několik tisíc turistů. Himálaj však své poklady nevydává snadno, trek se zkratkou EBC se často šplhá přes pětitisícovou hranici a dá pořádně zabrat.

Už během přistání v Káthmándú vidím vzdálený reliéf střechy světa, Himálaje. Po hodince protloukání se nezbytnými formalitami na letišti sedím v taxíku a uháním do turistické čtvrti Thamel, plné hotýlků, restaurací, outdoorových obchůdků a prodejců všeho možného i nemožného. Thamel je skvělé místo pro sehnání vybavení za velmi příznivé ceny. Jedná se o falzifikáty, které se ale kvalitou často vyrovnají originálům. Jednoduše proto, že řada nadnárodních značek má své továrny právě v Nepálu a místní podnikavci našli způsob, jak si přilepšit.

Rizikové přistání pod horami

Celý osmnáctidenní trek začíná v městečku Lukla (2800 m) na úbočí hor. Dostat se tam dá buď pěší trasou z týden vzdáleného Jiri, pro ušetření času je ale pohodlnější a rychlejší volbou letadlo. Dvacetiminutový scénický let přes vrcholky hor zakončuje dobrodružné přistání na letišti s ranvejí dlouhou pouhých 500 m. Na jejím konci strmě ční skalní stěna a na druhém padá prudký sráz. To společně s nepředvídatelným počasím sehrálo v minulosti roli v mnoha leteckých nehodách a letiště v Lukle bývá považováno za jedno z nejnebezpečnějších na světě.

V Lukle se setkáváme s nosiči, partou místních mladíků, kteří kvapem nakládají vybavení celé naší party a zahajují tříhodinový pochod do Phakdingu (2650 m), zastávky pro první noc. Údolím proti proudu mléčně zbarvené řeky Dudh Kosi procházíme skrz buddhistické vesničky, kde se život jako by zastavil pár století nazpět.

Poprvé vykukují zasněžené vrcholky hor a zanedlouho už překračujeme nejvyšší visutý most v celé oblasti. Za ním čeká první vážnější stoupání z celého treku. Z 2800 m se během tří hodin škrábeme do slavné vesnice šerpů Namche Bazar ve výšce 3400 m. Kdysi důležité centrum na prastaré tibetské obchodní stezce je největším městem v celé oblasti a výchozím bodem pro všechny turistické a horolezecké expedice, směřující do základních táborů.

První velikáni ukazují svou tvář

Namche bývá pro většinu expedic obvykle prvním místem pro absolvování nezbytné aklimatizace, a tak se i my druhý den šplháme na nedaleký vrchol v 3900 m. Výhledy se odtud otvírají skutečně dechberoucí –  celé údolí s Namche Bazar máme jako na dlani a poprvé zahlédneme kousek jižní stěny osmitisícovky Lhotse. Bohužel bez Everestu, který se schovává v mracích. Cestou zpátky je skoro povinnou zastávkou škola ve vesnici Kumchung, kterou založil sir Edmund Hillary.

Přetrvávající oblačnost budí v týmu mírnou nejistotu, jestli vůbec něco z himalájských gigantů uvidíme. Po mírném klesání cesta znovu prudce stoupá až do horské vesnice Tengboche (3870 m). Jako na zavolanou se alespoň na chvíli vyjasňuje a poprvé se nám v celé své kráse ukazuje Lhotse (8382 m), za níž vykukuje i samotný Mount Everest (8848 m).

Přestože jsme stále týden cesty od základního tábora, mnohým se právě splnil dětský sen a k slzám nebylo daleko. Ve vesnici Tengboche si nenecháváme ujít nejvýznamnější buddhistický klášter oblasti. A protože se mezi námi našel oslavenec narozenin, celý den zakončujeme s láhví dobrého nepálského rumu. Vzhledem k přibývající nadmořské výšce se nejedná o nejlepší nápad, ale 50 let je člověku jen jednou za život, a tak láhev padla na Petrovu počest.

Další den se počasí umoudřilo, obloha byla bez mráčku, a tak na nás vykoukly okolní vrcholky v celé své monumentálnosti. Syrová krása hor mě naprosto uchvátila. Bílé špice Lhotse, Nuptse a Everestu se tyčí přímo přede mnou, zatímco po mé pravici vyčnívá neskonale elegantní šestitisícovka Ama Dablam. Tato hora se svými dvěma ostrými vrcholy mě svým půvabem uhranula z celého treku bezesporu nejvíc. Nenadálá chuť vidět víc mi dodala tolik energie, že utíkám naší skupině a do dnešního cíle, Dingboche, dorážím s nosiči, kteří zpravidla mívají půlhodinový náskok. Vesnice Dingboche v 4410 m nad mořem je nejvýš celoročně obydlenou osadou v celé oblasti.

Nejširší nabídku průvodců a map Nepálu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Fyzická prověrka v sedle Kongma La

Nadmořská výška přibývá a před námi už čeká první ze tří pětitisícových sedel, které je na treku potřeba překonat. Další den tedy patří zase aklimatizaci, během které tentokrát šplháme přes magickou hranici 5000 metrů. Výhledům opět vévodí jižní stěna Lhotse a má oblíbenkyně, Ama Dablam. Pohyb ve výškách nad 4500 metrů přestává být legrací, nedostatečný přísun kyslíku je znát. Další den si po lehkém tříhodinovém přesunu do vesnice Chukhung (4730 m) dopřáváme čas na regeneraci a sbíráme síly na zítřejší přechod prvního ze tří sedel, Kongma La (5530 m).

Cesta do sedla se nese ve znamení nekonečného stoupání, které dává všem zabrat. Každou druhou minutu je potřeba zastavit a nabrat dech. Zdaleka nejlíp snášejí výšku místní nosiči, kteří si se 30 kilogramy na zádech razí neúnavně cestu kolem sípajících turistů. Stoupáme kolem krystalicky zeleného jezera, jež v pusté krajině, obklopené himálajskými monstry, působí naprosto magicky.

S vypětím všech sil zdoláváme závěrečný úsek a zaslouženě si užíváme nový výhled na Himálaj. Před námi je ještě pořádný kus cesty dolů, a tak jako kamzíci skáčeme po kamenech a překračujeme ledovec Khumbu, jehož měsíční krajina působí jako z jiného světa. Do Lobuche (4900 m) dorážíme po desetihodinovém pochodu zcela vyčerpaní, ale spokojení, protože nejobtížnější den z celého treku je za námi.

Stíhací závod pod Everest

Po včerejším náročném dni by si každý rád přispal, ale s pozvolně se plížící výškovou nemocí se spánek stává ceněnou komoditou. Našli se i tací, kteří bez uspávacích medikamentů nezamhouřili oko. Po kvapném přesunu do vesnice Gorak Shepu (5140 m) rychle obědvám a mířím do hlavního cíle celého treku, základního tábora Everestu (5360 m) na ledovci Solo Khumbu. A jelikož nejkrásnější výhledy na magický západ slunce nad nejvyšší horou světa slibuje vrchol Kala Patthar (5643 m) z posledních sil a s vypětím vůle se šplhám nahoru. Odměna je sladká. Výhled na ozářený Mount Everest patřil definitivně k vrcholům treku.

Mírně sestupujeme přes vesnice Lobuche (4940 m) a Dzongla (4830 m) a opouštíme oblast Everestu, zadarmo ale další část cesty rozhodně nebude. Čeká nás přechod zbylých dvou sedel a brzký návrat do nížin; fyzická únava začíná být znatelná. Výstup do sedla Cho La (5360 m) nám podobně jako Kongma La dá pořádně zabrat.

Na konci stoupání je nutné přejít kluzký ledovec, po jehož zdolání se před námi otevírá zcela nový pohled na západní stranu Himálaje. Opět ztrácíme výšku a nocujeme ve vesnici Tagnak (4700 m), odkud nás čeká přesun přes ledovec Ngozumbu do Gokya. Tato vesnice leží na břehu posvátného jezera Dudh Pokari a pyšní se výhledem na osmitisícovku Cho Oyu. Ještě lepší výhledy na čtyři okolní osmitisícovky ale slibuje vrchol Gokyo Ri (5483 m), na ten už ale nezbyly síly.

Stoupání do poslední z trojice pětitisícových sedel, Renjo La (5417 m), nepřekvapí – opět se jedná o nekonečnou dřinu s krásnými panoramaty. Výhled z vrchu na celou oblast Solokhumbu s vyčnívajícím Everestem uprostřed celé utrpení bohatě vynahradí. Dlouhým klesáním přes vesnice Lugden a Thame, rodiště slavného Šerpy Tenzinga Norgaye, se celý okruh uzavírá v Lukle. Poslední dva dny intenzivního sestupu jsem prokulhal, únava na mě dolehla ve velkém. Fyzická bolest ale za týden odezněla. Na rozdíl od nezapomenutelného zážitku a vzpomínek na impozantní drsnou krásu Himálaje, které mi naštěstí zůstanou do konce života.