Travers Sabine Track / Nelson Lakes National Park

7.4. -14.4.2007

V sobotu jsme nakoupili a dojeli do St. Arnaud, odkud se vychází na Travers – Sabine Track. Na visitor centru i parkovišti u jezera je poznat, že jsme se zde ocitli uprostřed dlouhého velikonočního víkendu. Kromě čtyř dní volna navíc začínají dvoutýdenní školní prázdniny.

Přeplněný track, prázdná bomba

Track na první z chat vede okolo jezera Rotoiti. Bez problémů jej ujdeme za 2,5 hodiny. Na Lakehead Hut je téměř plno, matrace a místo na spaní se na nás ale dostane. Než začneme připravovat večeři, zjistíme, že jsme si s sebou vzali téměř prázdnou bombu. Co teď? Můžeme se vrátit do vesnice – není to tak daleko, nebo můžeme zkusit požádat někoho, kdo se zítra vrací do vesnice (Jana jako správný detektiv vytipuje podle návštěvní knihy skupinu teenegerek). Jednodušší bude někoho požádat. Protože se stmívá a teenegerky začaly hrát karty, rozhodli jsme se to nechat na ráno.

V chatě plné cizích lidí se vždycky najde někdo, kdo ostatním ruší spánek chrápáním. Trochu jsme si ale přece jen pospali. Měli jsme štěstí, že dívky bombu nepotřebují; dokonce nám ji zdarma přenechaly.

Setkání se slavným běžcem

Druhý den nás čeká dlouhá cesta na Upper Travers Hut. Cesta vede nejdříve širokým údolím podél Travers River. Nic zvláštního, co by stálo za popis, se cestou neděje, kromě setkání s běžcem Robertem Jarvisem ze Sydney, který trasu, doporučovanou DOC na 5=7 dní běží (!) za dva dny.

Protože mu nevědomky bráním v přechodu mostu (zamýšlím se nad fotkou bublajícího potoka), stihne mi ještě udělit radu, jak obrázek vyfotit, a pak zmizí v lese. Vlastně nevím, nad čím jsem se tak zamýšlel – Robert má pravdu, tady ta (vlastně jeho) fotka je. Trochu mě ten chlápek fascinuje – oběhl dneska půl pohoří a ještě radí bezradným fotografům po cestě!

Sedlo Travers

U John Tait Hut se potkáváme s Alešem, jedním z bratrů Mojžíškových z Ostravy. Baví se s Janou (já ještě pořád fotím potok) o práci na vinicích v Blenheimu. Je na NZ už osm let, mají s bratrem Lukášem firmu na údržbu vinic. Nabízí nám práci na zimu.

Za chatou stezka začíná strměji šplhat k sedlu Travers (1787 m.n.m.). Nahoru dnes nepůjdeme, necháme to na zítra, přespíme v chatě, která je 450 výškových metrů.

Na chatě je o poznání méně lidí, než včera. Dva horolezci, Japonec z minulé chaty a dva Češi – druhý Mojžíšek Lukáš a jeho kámoš Milan. Milan je polda z Karlína se zvlášť vyvinutou zálibou v cyklistice – objel Jižní ostrov, chystá se na Severní. Makal u Mojžíšků na vinici.

Ráno je krásně jasno, bezvětří a docela teplo. Zanedlouho vyšplháme do sedla. Japonec přichází vzápětí. Nechává si udělat fotku s vítězným gestem – oběma zdviženýma rukama 🙂 Mnohem větší problém bude sejít k chatě West Sabine v údolí – „spadneme“ o víc jak 1100m! Kolena bolí!

Následující den jsme proto rádi za nenáročný track po proudu potoka Sabine k chatě téhož jména. V zásobnících, napájených ze střechy chaty, už není téměř ani kapka vody. Naštěstí je tu jezero a jeho průzračná voda, kterou pro jistotu převařujeme.

Nejširší nabídku průvodců a map Nového Zélandu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Člověk míní, počasí mění

Ráno pátého dne na tracku je uplakané, okolní kopce se halí v mraky a déšť zkrápí již tak dost podmáčenou zem. Jeden z lovců zachmuřeně prorokuje, že bude pršet několik dní. Přijíždějí dva lidé na člunu a přinášejí tutéž špatnou předpověď. Pod tlakem těchto okolností ustupujeme přírodě a rozhodujeme se namísto výstupu na chatu Angelus dojít Travers Sabine Track v jeho čisté podobě. Našim dalším cílem je proto chata Speargrass.

Stezka na ni vede přes močály a lesní jezírka. V zamlžené přírodě má svoje kouzlo. Chata byla postavena teprve nedávno z pozůstalosti jisté dámy, která nad všechno jiné milovala přírodu zdejšího národního parku. Jedinou chybou jsou znovu prázdné nádrže na vodu. Vždyť většinu dne pršelo? Chyba je v konstrukci rýn, které neodvádějí vodu do nádrží.

S podvečerem se spustí hustý liják a my si užíváme samoty v ještě novotou vonící chatě. Než se stačí setmít, přijdou další tři trampové – rodiče s malou dcerkou.

V noci rozhodně nespíme tvrdě. Vnímáme vichr a přívaly deště, ustávající až nad ránem. To ale stojí za to. Je skoro jasné a okolní kopce, které jsme včera jen tušili, jsou pokryty sněhem.

Jsme na vážkách. Máme zkusit asi tříhodinový track na chatu Angelus? Jaké je nahoře asi počasí? Zvítězí opatrnost, u mě konkrétně strach z toho, že mi promoknou boty. Jsou už trošku starší, povolily nějaké švy a jsou v tu ránu mokré. Budu si je muset nechat buď opravit, nebo koupím nové.

Přeci jen k chatě Angelus

Zbývá dojít necelé čtyři hodiny do St. Arnaud. Vítr odhání poslední mraky a tak se na parkovišti pod horou Mt. Robert můžeme kochat nádhernými výhledy. Změna počasí nás mučí. Nepřicházíme tím, že se vyhneme hřebeni, o to nejhezčí z tohoto národního parku?

Šestý den už toho máme dost, ale kdybychom ještě teď vyšplhali na horu Mt. Robert a přešli po hřebeni na chatu Angelus, mohli bychom se už zítra vrátit k autu. Tak ano. Vyčítali bychom si, kdybychom to nezkusili.

Hřebenovka, která nás vede k chatě Angelus, je sice místy zasněžená, ale ty výhledy! Chata Angelus je plná lidí. Skoro si není kam lehnout. Potkáváme některé staré známé.

Ráno vycházíme za drobného sněžení. Sestupujeme do údolí, kde se již mraky začínají rozhánět, prosvítá sluníčko. Stavujeme se na Lakehead Hut a stejnou cestou, jakou jsme začali, se vracíme do St. Arnaud.