Trans-asia expresem z Istanbulu do Teheránu

Už jen pokud člověk zabrousí na různé webové cestopisy, zjistí, že Írán je kromě svého jaderného programu proslavený i obrovskou pohostinností většiny obyvatel (mnohá pozvání domů, včetně nabídek přespání), obrovským počtem historických památek, nádhernou přírodou a co je pro studenty nezanedbatelné – mnohdy až směšně nízkými cenami. Právě tyto skutečnosti společně s touhou alespoň trošku poodhalit tvář této země mě vedly k rozhodnutí  vyrazit o letních prázdninách právě do Íránu.

Postupně jsem ještě k cestě přesvědčil dva z mých přátel – známého, který pracuje jako doktor v nemocnici (čímž jsem vypustil veškerou starost o zdravotní zázemí výpravy) a kamarádku vládnoucí celkem solidní znalostí perštiny, což nám později otevřelo mnohé dveře do íránských domovů… …i lidí.

Sehnat íránská turistická víza už není narozdíl od předchozích let žádný veliký problém. Jejich vyřízení trvá asi měsíc a nevím o nikom, kdo by ho nedostal. Akorát ženy musí mít fotku se zahalenými vlasy.

Z Istanbulu k jezeru Van

Díky včas zakoupeným levným letenkám jsme se poměrně snadno přepravili do Istanbulu, který jsem tak už poněkolikáté využil jako ideální „nástupní bod“ pro cesty na blízký a střední východ. Nejobvyklejším způsobem, jak se dostat z Istanbulu dále do Teheránu je autobusová doprava. Denně zde jezdí několik linek různých, převážně íránských společností. Skoro vždy se jedná o celkem pohodlný, klimatizovaný autobus, který celou trasu zvládne většinou do 48 hodin za cenu kolem 30 Euro. My jsme však cestou tam zvolili způsob pomalejší, ale slibující o to více zajímavých zážitků. Vlak Trans-Asia Expres spojující Istanbul s Teheránem odjíždí pouze jednou týdně, vždy ve středu, a do íránské metropole by měl podle jízdního řádu přijíždět v sobotu večer. Jízdní řád však platí maximálně do Ankary. Dále na východ už jsou mnohahodinová zpoždění na denním (i když v tomto případě spíše týdenním) pořádku, takže i náš spoj dorazil do Teheránu až v neděli ráno, tedy s dvanácti hodinovým zpožděním. Mezi jednu z největších zajímavostí této skoro tři tisíce kilometrů dlouhé tratě patří fakt, že na ní „chybí“ stokilometrový úsek kolem východotureckého jezera Van, které se tak musí překonávat trajektem tureckých železnic.

Všechny vlakové spoje jedoucí z Istanbulu na východ odjíždí z nádraží Haydarpascha na asijské straně Bosporu. Z historického centra ležícího v evropské části města se tam lze dopravit poměrně frekventovanou sítí městské lodní dopravy. Vlaková souprava Trans-Asia expresu už byla přistavená k nástupišti několik hodin před odjezdem a i první cestující se scházeli o dvě až tři hodiny dříve. Jistě věděli proč – místenky vytištěné na jízdence zde totiž vůbec nefungují a kupé se zabírají metodou, kdo dřív přijde… …což ovšem nebrání pozdější výměně míst mezi pasažéry. Celý vlak se skládá pouze z tureckých lehátkových vozů první třídy (čtyři palandy v kupé) a jídelního vozu. Na konci vlaku je připojený iránský služební vagón, do kterého si lze zdarma umístit zavazadla a který jako jediný společně s cestujícími absolvuje celou trasu, včetně trajektu přes Vanské jezero. Zbytek tureckého vlaku zůstává před jezerem a za ním už je připravená souprava íránská, zajišťující zbytek cesty do Teheránu.

Ihned po odjezdu z Istanbulu jsme zahájili družbu se všemi spolucestujícími. Probíhala jak výměna informací, tak i potravin. Většinu osazenstva vlaku tvořili Íránci, vracející se z návštěvy příbuzných, žijících v Turecku, nebo ze služebních cest a pak právě pár cestovatelů – „baťůžkářů“. Kromě nás to byly mimo jiné dvě Belgičanky, jež se nám představily jmény znějícími jako Morče a Tunika (což už jim samozřejmě z naší strany zůstalo) a jedna Finka, které jsme radši rovnou začali říkat Suomi. Během následujících čtyř dnů jsme měli možnost poznat většinu našich spolucestujících včetně jejich osudů. Například asi pětašedesátiletý Íránec z vedlejšího kupé, v mládí prý vrcholový sportovec, má z důvodů velké inflace v Íránu své úspory uloženy v bance v Istanbulu. Jelikož ale v Íránu nefunguje mezinárodní bankovní spojení, jezdí si pro své peníze osobně. Představa osmi dnů strávených ve vlaku kvůli jednomu výběru z bankomatu nám přišla docela komická, ale kdo ví, co budeme jednou dělat v důchodu my…

Samozřejmě, že i na nás se hrnulo mnoho dotazů. Je však třeba vědět, že Íránci narozdíl od Evropanů  vůbec nepovažují otázky na věk, plat a rodinu za osobní. Naopak se jedná o první věci, na něž se vás obvykle zeptají. S naším věkem a rodinou většinou problémy nebyly. Ty nastaly až ohledně našich výdělků. Jakožto student jsem byl většinou podobného dotazu ušetřen, ale kamarád doktor, který přepočetl svůj čistý lékařský příjem na něco málo přes 1000 dolarů (při kurzu t.č. 16 korun za dolar), byl svým íránským protějškem neustále opravován, že myslí určitě 10000 dolarů. „Vždyť Evropa je přece velmi bohatá….“ Existenci hospodářských rozdílů mezi jednotlivými evropskými státy většina Íránců prostě nechápe.

Dříve nebo později také přijde na řadu obligátní dotaz „Co si vlastně myslíte o Íránu?“ Pokud se ovšem na totéž zeptáte Íránců, jsou velmi diplomatičtí. Většinou však dávají najevo svoji hrdost nad tisíciletými dějinami svého národa a nespokojenost se současným vládnoucím režimem. Samozřejmě jsme se setkali i s příznivci nynějšího konzervativního prezidenta Mahmúda Ahmedínedžáda, ale spíše jen vyjímečně.

Čím se ale naprosto jasně obyvatelé Íránu (alespoň ti z našeho vlaku) odlišují od svých tureckých a arabských sousedů je smysl pro pořádek a čistotu. Po své loňské zkušenosti z cesty do Sýrie, kdy se po několika hodinách prakticky nedal v tureckém vlaku použít záchod  (i když byl turecký) a na podlaze se hromadily odpadky, jsem byl velmi příjemně překvapen, že se všichni snažili udržovat vše v co největší čistotě a odpadky spořádaně vyhazovali v pytlích do kontejnerů na nádražích během zastávek vlaku.

Vlak stavěl zhruba každé tři hodiny a při té příležitosti všichni cestující včetně vlakové čety okamžitě obsadili nádražní kavárny, čajovny a stánky s občerstvením. Jakmile dojedl a dopil strojvedoucí, vrátil se na mašinu aby zatroubil. To sice znamenalo, že vlak je připraven k odjezdu, ale většinou nástup cestujících zabral ještě minimálně dalších deset minut. Poté železniční zaměstnanci zkontrolovali, zda jsou všichni ve vlaku a jestli někdo nezůstal v péči nádražních osvěžoven. Pak se teprve mohlo pokračovat v cestě. Je jasné, že tento způsob jízdy velice rychle degraduje jakýkoliv jízdní řád v pouhý cár papíru. Ovšem nežijeme přece proto, abychom někam spěchali, že…

Dlouhá zastávka nás čekala před vjezdem na kurdská území. Armáda musela zkontrolovat mnohakilometrový úsek trati, zda v něm není průjezd našeho mezinárodního expresu nějakým způsobem ohrožen. Po pětihodinovém čekání nám do každého vagónu umístili dva ostřelovače, kteří pak za jízdy bedlivě sledovali veškeré venkovní dění. Paradoxně se zároveň jednalo o jeden z nejhezčích úseků cesty. Vlak kličkoval skalními kaňony východního Eufratu s mnoha tunely a mosty. Romantickou krajinu bohužel dotvářely i trosky železničních vagónů a lokomotiv, které bylo možno občas spatřit dole v říčních peřejích a které nám dávaly dost jasně najevo, že předchozí vojenská kontrola zde asi nebyla jen tak pro nic za nic. Navíc se po celou dobu v okolí nacházely improvizované zákopy obložené pytli s pískem a plné po zuby ozbrojených vojáků. Turecko-kurdské vztahy jsou zde stále živým problémem.

V pátek večer, po dvou dnech cesty, náš expres dorazil na pobřeží jezera Van. Toto posvátné jezero starověké říše Urartu je opředeno mnoha pověstmi ohledně tajemné příšery, vyskytující se ve zdejších vodách. Přestože jsme se snažili tuto tureckou lochnessku spatřit, nepodařilo se. Ani osvědčené volání „nááá puťa puťa“ ji nevylákalo před objektivy našich fotoaparátů. Šli jsme si tedy alespoň vyměnit něco málo peněz, jelikož se na trajektu pohybovalo několik překupníků s jinak nedostupnou íránskou měnou. Kurz je u nich prakticky stejný jako v bance (za dolar necelých 10000 iránských riálů) a člověk se alespoň pro začátek vyhne zbytečnému a neuvěřitelně zdlouhavému papírování. Íránským platidlem je sice Riál, ale ceny se uvádějí spíše v Tumánech (1 Tumán = 10 Riálů) a mezi lidmi v Chomejních (1 Chomejní = 10000 Riálů = 1000 Tumánů). Jste z toho zmateni? My byli zprvu také, ale zvyknete si.

Nejširší nabídku průvodců a map (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Šestihodinovou plavbu po jezeře zpestřovali íránští spolucestující pomocí dvou kytar, harmoniky, zpěvu a tance. Přes radostnou atmosféru, měl tento hudební večer smutný nádech. V Íránu je totiž zpěv na veřejnosti prakticky zakázaný (stejně jako poslech zahraniční hudby, používání satelitních antén apod…). Ten večer jsme také naposledy viděli ženy a dívky bez šátků. Přestože mnohé z nich tančily i v tričkách s krátkým rukávem, z lodi do připravené íránské soupravy už nastupovaly všechny zahalené. Trochu nám tím zkomplikovali situaci, neboť jsme se museli znovu učit, jak vypadají naši spolucestující. Z tváří jakoby se jim vytratil i úsměv. K hranici ze „Země krále Miroslava“ do „Půlnočního království“ zbývalo necelých sto kilometrů…

Překročení státní hranice proběhlo bez větších komplikací. V noci z pátku na sobotu vlak zastavil v horské pohraniční vesničce Rází, všichni vystoupili, přeřídili si hodinky na íránský čas (tj. o 1,5 hodiny dopředu) a zařadili se do dvou front u tureckých celníků. Jedna fronta ženská, druhá mužská. Na dodržování tohoto pořádku dozíral z obrazu na stěně sám turecký vůdce Mustafa Kemal Atatürk a hned naproti mu sekundovali dva iránští ajjatolláhové – Chomejní a současný vládnoucí Chamenejí, neustále vzbuzující kacířskou myšlenku, že chcete-li být ajjatolláhem, mělo by vaše jméno začínat na „Ch“ a končit na „í“. Po celkem očekáváném tureckém byrokratickém procesu už byl člověk jen příjemně překvapen pohodovým přístupem celníků íránských. Ti jen prošli až za jízdy vlakem a ani zavazadla nijak zvlášť nekontrolovali. Jak jsme na to vzpomínali během naší zpáteční cesty, kdy Turci na Bazargánském hraničním přechodu ve stínu hory Ararat prakticky rozebrali celý autobus…

V sobotu ráno už náš vlak uháněl podél břehů Urmijského jezera v íránské provincii Ázerbájdžán. Po krátké zastávce v Tabrízu jsme byli ukolébáni jistotou, že za pár hodin budeme vystupovat na hlavním nádraží v Teheránu. Přesto nám osud připravil ještě jedno „zpestření“. Nečekaně jsme zastavili v malém městečku kdesi za Tabrízem a tato neplánovaná přestávka se protáhla na celých šest hodin. Až po této době prošel vlakvedoucí a začal cestujícím vysvětlovat, že vlak před námi přejel v jedné vesnici člověka a podle zvyku se teď kolem trati asi sejdou všichni příbuzní zesnulého (a že to může být nějakých příbuzných) a následující vlak budou kamenovat. Docela nás to pobavilo až do okamžiku, kdy nám došlo, že tím následujícím vlakem jsme my. Tudíž jsme stejně jako všichni Íránci ve vlaku poslušně zatemnili okna a vylezli na horní pryčny. Naše zatemnění bylo buď kvalitní, nebo měli pozůstalí velice nepřesnou mušku, každopádně k nám žádný kámen do kupé nepřiletěl a tak jsme ve zdraví dorazili v neděli ráno do Teheránu.

Následující putování po Persii patřilo mezi mé nejkrásnější a jeho popis by jistě zabral mnoho dalších stránek. Ale i jen tato samotná cesta z Istanbulu do Teheránu byla zážitkem, z něhož mi zbylo spousta telefonních čísel, e-mailových adres a vzpomínek na lidi, se kterými mně dohromady na čtyři dny spojil pouhý dopravní prostředek, jako je vlak.

Pokud by někdo chtěl absolvovat tuto cestu také vlakem, cena za jednosměrnou jízdenku s lehátkovým příplatkem činila v létě 2008 přesně 50Euro a narozdíl od vnitrostátních tureckých vlakových spojů zde nelze uplatnit studentskou slevu na ISIC. (Když si člověk uvědomí, že jde zároveň i o postel na 4 noci a vzdálenost 3000km, není ta cena tak zlá, i když autobus je samozřejmě levnější a rychlejší…). Vzhledem k týdenní frekvenci vlaků je nezbytné lístek zamluvit dopředu, což se dá zařídit přes jednu z mnoha tureckých turistických kanceláří, které bez problému komunikují po internetu. Ta si pak k ceně přidá transakční poplatek, jehož výše je maximálně pár Euro a závisí i na vaší schopnosti smlouvat. (Vždy je samozřejmě výhodnější kupovat jízdenek víc a snažit se uhrát „skupinovou“.) Zajímavé je, že ve směru z Istanbulu se dá jízdenka sehnat i týden před odjezdem, ale ve směru z Teheránu bývá i měsíc dopředu vyprodáno. Zpáteční spoj z Teheránu do Istanbulu odjíždí ve čtvrtek a do Istanbulu by měl teoreticky přijíždět v neděli. Je dobré se na cestu vybavit pitnou vodou (v Turecku prodávají 5 litrové barely) a pokud nechcete moc utrácet i jídlem – turecké jídelní vozy nepatří mezi nejlevnější – ceny jsou v podstatě srovnatelné s lepšími restauracemi u nás. Přesné jízdní řády a aktuální ceny najdete na www stránkách tureckých železnic.t