Vedle Hanzelky a Zikmunda zanechala své stopy ve světě řada dalších Čechů. Přivezli s sebou domů spoustu zajímavých fotek, suvenýrů a dokumentace, které nyní shromažďuje zlínské muzeum. [cut]
Když se řekne český cestopis, vybaví se většině maturantů zřejmě putování pana Lva z Rožmitálu nebo Cesta na konec světa Václava Šaška z Bířkova. Milovníci dobrodružství si možná ještě vzpomenou na Emila Holuba nebo Vojtu Náprstka. Avšak jména Eduard Ingriš nebo Stanislav a Marie Škulinovi budou znát už zřejmě jen čtenáři cestovatelských magazínů.
Aby se na české cestovatele 20. století a jejich práci nezapomnělo, o to se chce starat Dokumentační středisko moderního českého cestovatelství. Roste ve zlínském Muzeu jihovýchodní Moravy na základech, které položil Archiv Hanzelky a Zikmunda před pěti lety.
Začalo to Archivem H+Z
Spisovatelé svůj odkaz věnují většinou Památníku národního písemnictví, cestovatelé zase pražskému Náprstkovu muzeu. „My jsme se rozhodli věnovat své archivy Zlínu,“ říká za cestovatelskou dvojici Miroslav Zikmund. „Když se blížilo 50. výročí našeho startu na cestu kolem světa, přítel etnograf Karel Pavlištík mi položil velice citlivou otázku. Jestli někdy přemýšlím, co se asi stane se všemi mapami, knihami, fotografiemi a filmy, které jsem měl pečlivě seřazené a evidované ve sklepních prostorách svého domu, až umřu. A navrhl mi, ať archiv, ještě dokud žiju, daruji Zlínu,“ vzpomíná.
Pavlištíkovy argumenty cestovatele přesvědčily. Desítky kilogramů dokumentů postupně převzalo Muzeum jihovýchodní Moravy a v samostatných prostorách vznikl archiv Hanzelky a Zikmunda, který začal žít vlastním životem.
Publikum už vidělo několik výstav dosud nezveřejněných fotografií. V muzeu je otevřena stálá expozice věnovaná oběma cestovatelům, na duben příštího roku se chystá velká výstava fotografií ve výstavních prostorách plzeňské synagogy. O využívání archivu se mimo jiné stará i občanské sdružení Klub H+Z.
„Na odkaz cestovatelů se logicky začaly napojovat další zajímavé osobnosti,“ říká ředitel muzea Ivan Plánka. S Miroslavem Zikmundem se spojila manželka cestovatele, hudebního skladatele, dirigenta a filmaře Eduarda Ingriše, který velkou část svého života věnoval Jižní Americe, kde se s ním také Hanzelka a Zikmund seznámili. Bylo jí líto manželovu pozůstalost vyhodit, ale sama neměla představu, jak ji využít.
Ingriš dokázal, že Heyerdahl měl pravdu
A tak se fotografie, filmy a další dokumenty dostaly do Zlína a pozapomenutého Eduarda Ingriše, autora zlidovělé Niagáry, začala objevovat veřejnost prostřednictvím cestovatelského festivalu Neznámá Země nebo na promítání jeho autorských filmů. „Málo se například ví, že Eduard Ingriš svou cestou přes oceán na balzovém voru Cantuta potvrdil, že úspěch Thora Heyerdahla a jeho expedice nebyl náhodný,“ připomíná Ingrišovy přínosy etnograf Karel Pavlištík, který stojí za celým projektem Archivu H+Z a je autorem expozice cestovatelů v Muzeu jihovýchodní Moravy.
Šťastná-Bübelová přiměla H+Z zdolat Kilimandžáro
Podobným řízením osudu jako v případě Eduarda Ingriše se Archiv H+Z rozšířil také o fragmenty z dokumentů Heleny Šťastné-Bübelové, cestovatelky a výtvarnice, která dnes žije ve Francii. Projela severní Afrikou s poválečnou výpravou manželů Stanislava a Marie Škulinových. I ona se setkala s Hanzelkou a Zikmundem, přiměla je zdolat Kilimandžáro, které by jinak minuli, a udržuje s nimi kontakty dodnes. Letos zlínské muzeum připravilo výstavu z jejích afrických fotografií a pozvalo ji na festival Neznámá Země pravidelně pořádaný v dubnu.
„Když jsem viděla Archiv Hanzelky a Zikmunda a hlavně upřímnou snahu materiál využívat, zveřejňovat na výstavách a na přednáškách, slíbila jsem, že i své písemnosti a fotografie z cest věnuji do Zlína,“ uvedla Helena Šťastná-Bübelová. A skutečně v listopadu pracovníci muzea část jejího archivu z Nice přivezli. Helena Šťastná-Bübelová také navštívila v Londýně více než devadesátiletou Marii Škulinovou a přesvědčila ji, že ve Zlíně je to pravé místo i pro odkaz jejich manželského cestovatelského páru.
Unikátní Škulinova dokumentace
„Škulinovy poznatky z cest nebyly nikdy shrnuty a publikovány. Soustředil se hlavně na přednášky s promítáním diapozitivů a filmů. Tak získával finanční prostředky na další výpravy. Jde tedy o unikátní, nepublikovaný materiál, který mimo jiné obsahuje i etnosociologické úvahy o rituálech afrických kmenů o šamanismu, kanibalismu a dalších fenoménech, které Škulinu ohromily,“ hodnotí Pavlištík dokumenty ze třicátých let 20. století. Mimo jiné obsahují i sto třicet svitků šestnáctimilimetrového filmu, který je potřeba odborně ošetřit a uložit. To bude vyžadovat náklady v řádech desítek tisíc korun.
„Dala jsem si za úkol Škulinovo jméno opět připomenout. Celý život věnoval cestování, a přestože nepublikoval, jeho přednášky byly proslulé. Znala jsem je všechny, a když jsem poprvé viděla Afriku, Škulina nemohl pochopit, že se ničemu nedivím. Afrika mě skutečně nepřekvapila, protože byla přesně taková, jako ve Škulinových přednáškách,“ vzpomíná Helena Šťastná-Bübelová. „Jde nám o to, aby cenný materiál nepotkal osud rodinných fotografií, kterým chybějí popisky. Jsou sice hezké, mají svou atmosféru, ale za tři generace už nikomu nic neříkají a jednou je někdo vyhodí, protože překážejí,“ říká s trochou nadsázky ředitel Plánka.
Malý národ, velcí cestovatelé
Kromě Archivu Hanzelky a Zikmunda tedy ve Zlíně připravili projekt daleko přesahující hranice regionu.
„Objevili jsme prostor, který dosud nebyl systematicky sledován, a začali jsme ho mapovat. Shromažďujeme dokumenty – tedy písemnosti, fotografie, filmy. Cestování je významný fenomén v kulturní historii našeho malého národa. To dokazuje i současný zájem o cestování. Lidé nejezdí jen k moři – opálit se a vykoupat. Otevřeli jsme muzeum amatérským cestovatelům, kteří přednášejí a promítají o svých cestách světem pro veřejnost, a nestačíme se divit, kam až se dostali a o co se zajímali,“ říká Pavlištík, který smysl své práce definuje třemi moudrostmi.
Příslovím: Cenu domova pozná ten, kdo poznal svět.
Citátem z díla J. A. Komenského: Účelem cestování je posílení moudrosti u sebe i u jiných.
A konečně myšlenkou Brancuse: Vidět daleko a dojít tam není totéž.
Převzato z : http://www.svet.czsk.net
