Víte, kolik razítek musel člověk obdržet, aby mohl vycestovat na západ před sametovou revolucí? Víte, co to byla cestovní doložka? Nahlédněte do vzpomínek broumovského učitele Milana Kulhánka.
Kvůli složitým byrokratickým systémům jsme za doby temna mohli cestovat do Německé demokratické republiky, Polska (uzavřeno od roku 1981 do 1986 pro běžnou turistiku z důvodu výjimečného stavu vyhlášeného generálem Jaruzelskim po potlačení odborového hnutí Solidarita), Maďarska (pokud byl dostatek forintů), Rumunska a Bulharska. To bylo všechno. Nepočítám tedy protekční soudruhy a jejich známé …
K návštěvě našeho největšího spojence, Sovětského svazu, bylo potřeba speciálního pozvání a povolení, do Jugoslávie platil zvláštní pas, k němu bylo potřeba získat výjezdní doložku a také dostat devizový příslib. Zbytek světa byl jen pro vyvolené. Dostat se na Západ bylo možné buď pro omezené množství turistů s oficiální cestovní kanceláří (Čedok, CKM) nebo individuálně na devizový příslib. Ten dostávalo od státní banky asi 4% žadatelů. Dostat devizový příslib znamenalo to, že vám stát prodal valuty na cestu.
Jak šlo získat devizový příslib?
Sám jsem toto kolečko absolvoval čtyřikrát, vždy bezvýsledně, chtěl jsem „pouze“ navštívit svoji milovanou Paříž. Dnes jsem tam byl již 16x, jezdím tam jako průvodce pro cestovní kanceláře, cesta mi tam připadá jako něco zcela normálního a samozřejmého. Nebylo tomu tak vždycky. Pokud jste chtěli dostat devizový příslib, tak jste museli vyplnit žádost státní bance. Se žádostí musel souhlasit váš zaměstnavatel, v mém případě fakulta (byla potřeba tři razítka – vedoucí kruhu, katedry a děkan), dále vojenská správa a veřejná bezpečnost. Žádost se dávala do konce ledna či února, na jaře banka rozhodla, komu příslib udělí. Ten šťastný ještě neměl vyhráno. Musel na veřejnou bezpečnost (dnes policie) a tam dostal žádost o výjezdní doložku. Aby ji obdržel, potřeboval znovu souhlas od zaměstnavatele a vojenské správy. Pokud byla všechna razítka v pořádku, tak byla vystavena výjezdní doložka k pasu, která opravňovala vycestovat do „kapitalistické ciziny“. Nakonec bylo ještě potřeba žádat o víza, protože se všemi státy Západní Evropy jsme měli vízový režim, s výjimkou Finska. Protože jsem já osobně nikdy nedostal devizový příslib, tak jsme jezdili do Rumunska a Bulharska. Bylo tam krásně, zažili jsme na vandrech spoustu zážitků a dobrodružství, ale byla to prostě jen z nouze ctnost.
Jak vypadalo stopování do Bulharska v roce 1987 si můžete přečíst v deníku Milana Kulhánka zde:
Komunisti a jejich cestování na západ,hroznej humus.(Pro nás )