Torleidi aneb terénním autem vnitrozemím Islandu

Jinak převládá hlinitý nebo šotolinový povrch, v němž projíždějící auta brzy vytvoří „pekelnou“ roletu, která nepředstavitelně rozdrnčí celé auto.

Ale tou pravou „lahůdkou“ jsou silnice, které mají před číslem písmeno „F“. Ty se otevírají jenom zhruba na dva měsíce v roce – červenec a srpen – a jsou zvládnutelné pouze auty s pohonem všech čtyř kol. Kromě povrchu, který je tvořen někde ztuhlou lávou, jinde hlubokým pískem nebo ostrými vyčnívajícími kameny, čekají řidiče na mnoha místech ještě nepřemostěné řeky, které se musí brodit.

Číslo silnice neznamená sjízdnost

Kdosi kdesi tvrdil, že na Islandu číslo silnice znamená její „kvalitu“, resp. obtížnost. Není to pravda.Islanďané mají číslování silnic docela propracované, ale na jiném principu.Čísla začínají „dvojkou“ na jihua pokračují ve směru pohybu hodinových ručiček. (Číslo 1 je vyhrazeno pro okružní silnici po obvodu ostrova.)

A co je naprosto vynikající, že na všech směrových ukazatelích je číslo silnice vždycky uvedeno. Takže, máte-li dobrou automapu (koupenou na Islandu), neměli byste zabloudit. Mnohé z vnitrozemských cest mají ještě svůj historický název. Takže např. F 26 se jmenuje Sprengisandur, F 35 Kjölur nebo také Kjalvegur, F 910 Austurleid, F 88 Öskjuleid atd.

Torleidi jen pro otrlé

U některých ukazatelů kromě tabulky s číslem, obrázkem auta 4×4, či auta vjíždějícího do vody (které informují, že silnice je sjízdná pouze pro čtyřkolky a že jsou na ní nepřemostěné řeky), můžete ještě vidět další tabulku s nápisem torleidi. Na infotabulích, které jsou na Islandu rozmístěny docela hustě, se lze dočíst, že taková cesta je vhodná pouze pro „super mountain jeep“, tedy pro speciálně upravená terénní auta se zvednutým podvozkem a obrovskými koly. Ale co to vlastně znamená, to jsme teprve měli poznat.

Pro letošní expedici jsme si dali za úkol projet křížem krážem vnitrozemím a vyplnit všechna bílá místa, která nám zbyla z minulých cest po Islandu. Téměř výhradně se tedy budeme pohybovat po „efkových“ silnicích, mezi nimiž nechybí ani ty s tajemným slůvkem torleidi. Vždyť kdo opravdu chce poznat Island „do morku kostí“, komu nestačí ty kratičké „fotografické“ zastávky autobusů cestovních kanceláří u turistických atrakcí v blízkosti RR 1 a komu v žilách koluje aspoň trochu dobrodružné krve, ten prostě musí zvolit auto 4×4 a vydat se do vnitrozemí. Teprve TAM Island odkryje svá tajemství.

Islandská Santa Fé

Středem Islandu prochází silnice F 26 – historická stezka Sprengisandur. Podle kteréhosi průvodce, má (ale spíš měla) údajně pro Islanďany stejný význam, jako pro Američany pověstná Santa Fé. Ve středověku často využívaná, později zapomenuta a někdy v 18. století znovu „objevena“. Dnes je F 26 docela dobře sjízdná, dokonce po ní v letních měsících jednou denně projede linkový autobus (samozřejmě terénní – což je islandská specialita).

Její povrch, nepočítáme-li tu již zmíněnou „valchu“, která rozdrnčí i ten nejposlednější šroubek v autě a každý záhyb šedé kůry mozkové, neskrývá žádné záludnosti. Nebýt několika nepřemostěných řek, dala by se projet i osobním autem. Ale tahle silnice, resp. její střed, údolí Nýidalur v samotném srdci Islandu, je východiskem (nebo cílem – pokud byste jeli obráceně) k absolvování jedné z nejnáročnějších cest – F 910 Austurleid, která spojuje východ Islandu s jeho středem. A v itineráři naší 6. islandské expedice pochopitelně nemohla chybět.

První opravdová torleidi

Pod jménem Hrauneyjar se skrývá hotýlek vytvořený spojením „unimobuněk“, které zbyly po budovatelích stejnojmenné vodní elektrárny na jižním cípu islandské centrální vysočiny. Je tady čerpací stanice se dvěma stojany – natural 95 a nafta – poslední místo, kde lze doplnit zásoby pohonných hmot. V hotýlku je i malá restaurace, kam – podržte se – se vstupuje v ponožkách. Takže doplňujeme naftu po hrdlo nádrže a dáváme si kávu. A pak už přímo na sever po F 26.

Ještě několik kilometrů je silnice široká a s asfaltovým povrchem (budovatelé elektrárny se o sebe postarali), ale pak se povrch změní na štěrkopískový a auto se rozdrnčí na pověstné „valše“. Sto kilometrů do Nýidaluru se dá ujet „pohodlně“ za zhruba 4-5 hodin. Po cestě jsou tři brody, které lze celkem snadno překonat. V Nýidauru je malý kemp, provozovaný v červenci a srpnu, a chata islandského turistického klubu. Tady zůstáváme na noc, abychom hned ráno mohli vyrazit na vysněnou Austurleid.

Opouštíme Nýidalur o půl deváté a hned absolvujeme velmi široký brod. Vody v řece je po téměř mrazivé noci docela málo a průjezd usnadňuje několik štěrkových ostrůvků. Výška hladiny v ledovcových řekách se rychle mění, někdy stačí pár hodin slunečního svitu a brod, který byl včera hračkou, může být najednou absolutně nepřekonatelný. Proto je dobré plánovat trasu tak, aby bylo možné překonat největší ledovcové řeky ráno či dopoledne.

Po několika kilometrech opět namáčíme kola a spodek auta v další řece a vzápětí se ocitáme na rozcestí. Žlutá směrovka „ASKJA 120 – F 910“ ukazuje doprava. A na sloupu je i nepřehlédnutelná, červeně orámovaná, tabulka s nápisem torleidi.

Tak teď „to“ začne, říkáme si s trochou obav. Ještě se rozhlížíme kolem – nebe je sice pokryté šedými mraky, ale pod nimi je vynikající dohlednost. Oslnivá bělost blízkého ledovce Tungafellsjökull i vzdáleného Langjökullu ostře kontrastuje s ponurou šedohnědou krajinou. Jsme tu sami, je bezvětří a úplné ticho. Nepočítáme-li kemp v Nýidaluru, dělí nás v jakémkoliv směru od nejbližších lidských obydlí 100-150 km. My pojedeme tou nejdelší a nejobtížnější cestou (Austurleid) na severovýchod.

Nejširší nabídku průvodců a map Islandu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Snadný začátek

Zvuk motoru zaplašil to poněkud tísnivé ticho a pneumatiky se zakously do hrbolatého povrchu cesty. Prvních zhruba 20 km uvažujeme, že cesta označená torleidi je vlastně normální „efková“ silnice, prostě se musí jet ještě víc pomaleji, ale jinak žádný velký problém. Trochu to drncá, střídají se kamenité úseky s hlinitými, brodí se několik potokůa tři větší řeky. Ale s tím jsme počítali, takové je to i jinde. Vpravo se objevuje splaz největšího islandského ledovce Vatnajökull, krajina okolo silnice postupně mění barvu z temně hnědé na šedočernou. Po hodině jízdy se ocitáme u mostu přes řeku Skálfandafljót.

Tady je na místě poznamenat, že na islandských mapách se značka mostu vůbec neužívá – pokud se musí řeka brodit, je zde značka „V“ v kroužku. Pokud žádná značka na mapě není a silnice se křižuje s řekou, můžete předpokládat, že je v reálu most. Aby to však nebylo příliš jednoduché, na řadě míst se potkáte s brody, které na mapě vyznačeny nejsou. Většinou jde jenom o malé a mělké brody přes potoky a říčky, jejichž překonání by nemělo představovat větší nebezpečí.

Most překlenuje asi 15 metrů široké koryto tvořené svislými čedičovými sloupy, jímž se s hukotem prodírá temný proud vody. Ač by člověk předpokládal, že ledovcové řeky jsou křišťálově průzračné, není tomu tak. Naopak – islandské ledovcové řeky jsou kalné, mléčně šedé až šedočerné od písku a sopečného popela, který odnášejí od úpatí ledovců až do delt na mořském pobřeží. Přejezd takové řeky autem je pak vždycky trochu sázka do loterie. Pod hladinu není vidět a člověk se musí spoléhat, že si pamatuje vše podstatné, co při pěším průzkumu pod hladinou holí „nahmatal“.

Tentokrát však pohodlně přejíždíme po úzkém dřevěném mostě a po asi třech čtyřech dalších kilometrech začínáme rozumět slůvku torleidi.

A je to tady

Ocitáme se na okraji lávového jazyka o šířce několika set metrů. Jedeme správně? Nesjeli jsme z cesty? Osamocený žlutý kolík v dálce nám ukazuje, kam bychom se měli dostat. Ale jak? A kudy? Všude kolem auta ční vysoké ostré hroty ztuhlé lávy. Prorazit pneumatiku nebo zůstat viset za spodek auta se může „podařit“ na každém metru. Jedeme krokem a snažíme se opatrně vyhýbat největším překážkám.

Samozřejmě se vždycky ve zvoleném směru objeví hned nějaká další. Láva má temně šedou až černou barvu a protože je zataženo, v rozptýleném světle se obtížně odhaduje skutečný profil terénu. Nezbývá, než se tu a tam zastavit, pořádně se rozhlédnout a vybrat směr pro dalších 10-20 metrů. Kličkujeme sem a tam a snažíme se udržet směr k nejbližšímu žlutému kolíku. Auto se kolébá ze strany na stranu a v některých místech nám i redukovaná jednička připadá nějak moc rychlá.

Konečně! S úlevou opouštíme lávový jazyk, cesta je teď zřetelná, štěrková. Trochu můžeme zrychlit – asi tak na 20-30 km v hodině. Ale úleva trvá jen chvilku, do cesty se staví další lávový jazyk. Znovu redukce, jednička, „oči na stopkách“, rychlost hlemýždě. Když opouštíme lávový úsek, ani si nestačíme vydechnout. Jen pár stovek metrů se černá další ztuhlý proud lávy. Pomalu se probíjíme vpřed a když si děláme odpočinkovou přestávku, konstatujeme, že jsme za tři hodiny ujeli 26 kilometrů. Tak to máme do večera co dělat, myslíme si. Ještě že v létě na Islandu dny téměř nekončí.

Jízda po kokoskách

V další části cesty se mění charakter lávy – struskovitá ztuhlá „pěna“ je vystřídána velkými zaoblenými deskami se spoustou trhlin. Přirovnáváme je k obrovským rozpláclým příliš upečeným „kokoskám“. Pro pneumatiky je tu daleko menší nebezpečí proražení, zato přejíždíme řadu příčných prasklin, kde chybí jen centimetry, někde jen milimetry, abychom se chytli předním rámem, podlahou či zadním nárazníkem. Do proláklin musíme najíždět velmi opatrně, někdy trochu zešikma, abychom si zlepšili nájezdové a přejezdové úhly a kola překonávala překážku postupně.

Lávové „kokoskové“ úseky se střídají s úseky, kde je cesta tvořena hlínou a štěrkem a kde opět můžeme jet malinko rychleji. To už se na obzoruobjevuje modravé pohoří Dyngjufjöll, v němž je sopka Askja – cíl naší dnešní etapy. Zdá se, jakoby to bylo už jen pár kilometrů, ale pohled na displej počítadla nás vrací do reality – jsme v polovině cesty. Pohoří se objíždí obloukem až na jeho východní stranu.

Posledních asi 30 kilometrů je cesta už o poznání lepší. Láva prakticky skončila a vystřídal ji písek.Nejprve černý, později – blíže k Askje, béžový. Nejde o písek v pravém slova smyslu, ale o rozdrcenou pemzu, kterou sopka vychrlila při mohutné erupci v 19. století. Teď můžeme jet rychleji, i když opatrnost je stále nezbytná – některé úseky cesty vedou po úbočích mírných svahů a v hlubokém písku se auto někdy bočně sklouzává. No, snad se nezahrabeme tady, kdy užje cíl cesty prakticky na dohled, myslíme si.

Nevhodné pro osamělé vozy!

Za celý den jsme potkali jediné auto – hned ráno na začátku cesty u mostu přes Skálfandafljót nás předjela upravená Toyota Land Cruiser a pak už nic, v žádném směru. Uvíznutí by znamenalo opravdu dlouhé čekání na pomoc. Však je také v průvodci (Adventure in Iceland) poznámka, že silnice F 910 není vhodná pro osamělá vozidla. No, ale my už to snad dobojujeme. Jízda v písku chvílemi připomíná jízdu v hlubokém sněhu, pod nímž je led. Kola tu a tam jakoby proklouzla a zadek auta se zavlní jako rybí ocas. Diferenciál s omezenou svorností na zadní nápravě pracuje spolehlivě a střídavě přenáší točivý moment z jednoho kola na druhé.

Rovinatá krajina je teď tvořena černými lávovými útvary, které vyčnívají z béžového pemzového písku. Jakoby to byly zástupy nějakých zkamenělých bytostí. Při tom pohledu se člověk ani nediví, že islandská mytologie se tak hemží skřítky a trolly.

Před šestou hodinou večer dojíždíme k chatě Drekki na úpatí sopky Askja. Máme za sebou jednu z nejtěžších vnitrozemských cest a už přesně chápeme význam slova torleidi.

Překládáme si to po svém: je to cesta, kudy se prakticky nedá jet. Ale když jsme ji přece jen projeli, a protože během minulých cest na Island jsme už absolvovali prakticky všechny „efkové“ silnice, svorně prohlašujeme: Kdo neprojel Austurleid, jakoby v islandském vnitrozemí ani nebyl.