Zapomeňte na památky a objevte TOP 7 kulinářských specialit světa!

Historie každé země se vařila i v hrncích

Stejně tak, jako má každá země světa svoji dlouholetou historii, která se průběhem století měnila a přetvářela, stáli už od pradávna v pozadí každé země kuchaři a kuchařky. Ti staletí hledali ty nejlepší kombinace chutí, surovin a koření. Už z doby tři tisíce let př. n. l.. Například čínští kuchaři poprvé písemně zaznamenávali používání koření při vylepšování pokrmů. Ve středověku pak nastal doslova hon na koření, kdy mořeplavci hledali nové cesty, aby bylo možné snížit cenu a exkluzivitu určitých druhů koření.

Některá koření se pracně a draze dovážela na palubách zaoceánských lodí a hřbetech velbloudích karavan až z nejodlehlejších koutů světa, aby posléze kuchaři vylepšili chuť jediného jídla! V dávných dobách bylo koření tak vzácné a ceněné, že díky němu vznikala a zanikala celá města na nejvýznamnějších obchodních trasách. Stejně tak každý král a panovník, měl svého osobního kuchaře, který ručil svým vlastním životem za nejvyšší kvalitu pokrmů. Spousta jídel přetrvala dodnes a stala se národními kulinářskými symboly a byla by veliká škoda je při cestování nezařadit do svého cestovního deníčku.

1. Fugu – jednosměrná jízdenka do Japonska!

V japonských restauracích si můžete objednat jednu specialitu, kterou je „revolver s jednou kulkou v bubínku na talíři“. Jedná se o rybu s názvem Takifugu, v japonštině zvanou „říční prase“, která ve svých játrech, jikrách a kůži obsahuje vysoce toxickou látku zvanou tetrodotoxin. Ta je tisíckrát jedovatější než cyankáli.

Kuchaři proto na přípravu této legračně vypadající ryby musí mít od roku 1958 licenci, jejíž získání trvá dva roky a končí závěrečnou zkouškou, ve které musí žáci rybí maso s chirurgickou přesností oddělit od jedovatých částí, a to vše navíc v určeném časovém limitu!

Přísným pravidlům podléhá i následná manipulace s jedovatými odpadními částmi ryby. Z důvodu snadného zneužití toxických částí obsahuje kuchyně speciální nádobku na biologický odpad, která je pod zámkem a klíč k ní může vlastnit pouze kuchař s příslušnou licencí.

I přes všechna tato opatření se však v Japonsku vyskytnou každoročně případy otravy touto rybou. Strávník se po požití tetrodotoxinu udusí a zůstává při tom v plném vědomí! První příznaky se objevují už po 5 -15 minutách a to zvracením, ztrátou citu ve rtech a jazyku a následuje paralýza dýchacích svalů. A tak se z tohoto stvoření stává prvotřídní delikatesa okořeněná adrenalinem, takže se zhluboka nadechněte a dobrou chuť!

2. Baklava – turecké synonymum pro lásku ke sladkému!

Jak už to často bývá, není možné u některých pokrmů přesně určit, který národ se těšil zárodkům jeho přípravy. Ovšem Turci, ať je to jak chce, jsou mistři v přípravě téhle sladkosti! Jisté však je, že baklava se podávala už na dvoře Osmanského sultána Fatiha v Istanbulu roku 1473. Tam také dozrála do své dnešní podoby a získala si největšího věhlasu.

Základem Baklavy je domácí těsto zvané yufka. Těsto se válí na tenké plátky, které se pokládají na plech, poté se proloží vrstvou nasekaných ořechů a překryjí opět plátky vyváleného těsta. Za mistra se mohl považovat ten kuchař, který plech vyložil nejméně 100 plátky těsta! Než však vložil plech do pece, ukázal jej svému pánovi, který na plech z výšky půl metru pustil kousek zlata. Pakliže zlato propadlo baklavou až na dno plechu, kuchař si zlato mohl ponechat za svoji dobře odvedenou práci.

Začátkem 18. století láska a hrdost Turků na toto sladké pečivo nabrala nejvyšších obrátek a vznikla tradice, při které každý patnáctý den v postním měsíci ramadánu sultán na stříbrných podnosech odměňoval svoje janičáře. Janičáři byli příslušníci elitní pěchotní jednotky osmanské armády, kteří se těšili veliké úctě na bitevním poli. Na slavnostní událost, která se jmenovala Baklava Alay a symbolizovala pouto sultána s armádou, se přicházelo podívat velké množství obyvatel Istanbulu.

Dnes můžete baklavu ochutnat od Balkánu přes Turecko, Irán až po střední Asii. Recepty nejsou všude stejné, liší se porcováním, směsí ořechů v náplni nebo sladkým sirupem, do kterého se těsto po upečení ponoří. Stále však je toto „zlato mezi deserty“ tím nejlepším, co si můžete dát po jídle k pravé arabské kávě!

3. Francouzi ví, co je dobré, a tak za rok sní 700 milionů kusů šneků!

Jiný kraj, jiný mrav. A tak to, nad čím se vaše babička rozčiluje na zahrádce, je ve Francii považováno za vyhledávanou delikatesu. Francouzský jazýček smlsne těchto ulytnatých plžů na 25 000 tun ročně neboli 700 milionů kusů! Říkáte si fuj?! Ale zdravé fuj! Šnečí maso obsahuje pouhé jedno procento tuku, neobsahuje cholesterol a je bohaté na proteiny. Už i staří Římané pěstovali šneky a obohacovali si jimi svůj jídelníček. Dnes je poptávka v Evropě po šnecích tak vysoká, že předčí jejich nabídku. Většina jich skončí ve francouzských žaludcích.

Šneci v těstíčku – 48 šneků hodinu marinujeme v soli, pepři a česneku. Krátce osmahneme na másle a necháme vychladnout. Připravíme si těstíčko z 1/8 bílého vína, dvou žloutků, soli, 120 gramů hladké mouky, drobně nakrájené pažitky, lžíce oleje a sněhu z jednoho bílku. Šneky namáčíme v těstíčku, na oleji prudce osmažíme, osušíme a podáváme se zeleninovým salátem.

4. Pekingská kachna – když nejde o řemeslo, ale o umění!

Čína je velice rozlehlá země, a tak měla možnost do svých kulinářských receptů zahrnovat rozmanité množství nápadů a kuchařských stylů. Jejím hlavním městem je od roku 1421 Peking, přes který nebo do kterého putovali lidé z celé Číny a přinášeli s sebou i vlastní stravovací návyky. Vzniklo zde spousty nových pokrmů a jedním z nich je i celosvětově proslulá varianta úpravy kachny a to „Pekingská kachna“

Než jí však dostanete voňavou a připravenou ke konzumaci na stůl, předchází tomu doslova kulinářská alchymie. Každá restaurace má svůj originální recept. Základní pravidla zůstávají však všude stejná. Jedná se o speciální druh kachny, která se zabíjí zhruba ve dvou měsících stáří při hmotnosti do 2,5 kg a před zabitím si užívá královského života, kdy nesmí moc chodit, ale spíše jen posedávat, a přikrmuje se výživnou směsí prosa, fazolí mungo, čiroku a pšenice, aby měla chutné masíčko!

Po zabití se kachna spaří horkou vodou a natře cukrovou marinádou. Některé recepty doporučují před upečením ve speciální troubě marinovat v láku minimálně jeden den, jiné popisují sušení kachny v proudu vzduchu. Jisté je jedno, vše se dělá kvůli kůrčičce! Ta je totiž ne Pekingské kachně ta nejdůležitější. Kuchař po upečení kachnu naporcuje na 120 tenkých plátků tak, aby v každém soustu bylo kousek masa, tuku i kůžičky. A tak pokud se vám sbíhají sliny, zamiřte do Pekingu a navštivte restauraci Quanjude, protože ta drží od roku 1864 jako jediná „know -how“ na tuto delikatesu.

5. Co se skrývá za slovem Argentina? Pořádný kus hovězího steaku!

U nás se tomu říká „BIO“ v Argentině by se dalo říct „Normál“. To, že se Argentinské krávy celoročně pasou pod širým nebem na rozlehlých a štavnatou trávou porostlých loukách, kterým argentinci říkají Pampy, je jeden z faktů přispívajících k celosvětově proslulé kvalitě Argentinských steaků!

Argentinci jsou národem masožravců. Každý Argentinec sní ročně na 60 kg masa ve všech možných úpravách. Oni maso prostě milují. Hlavně milují velké porce! Běžně se vám může tedy stát, že při cestě po Argentině na ulicích ucítíte vůni linoucí se z grilu, na kterém se bude opékat štavnatá roštěná nebo vysoký steak z pravé svíčkové. Neváhejte ani minutu a ochutnejte! Maso z argentinských chovů je měkké, velice kvalitní, často dobře nakořeněné a navíc obsahuje méně tuků. Pokud si však budete chtít vychutnat tu pravou atmosféfu a kolorit země, ugrilujte si maso venku na ohni pod hvězdnou oblohou a zapijte jej dobrým argentinským červeným vínem!

6. Indické Vindaloo – nic pro citlivky!

Pokud řeknete v indické restauraci, že chcete jídlo málo pálivé, tak si stejně zaděláváte na pekelný zážitek pro váš žaludek a den poté i pro vaše střeva! Dosáhnout lehké pálivosti lze jen tak, že požadavek kuchaři třikrát zopakujete a nejlépe zapojíte do rozhovoru i ruce a hlavu, kterou teatrálně vrtíte zleva do prava a opakujete „nou spajsi“! Pokud si dáte indické vindaloo, zapomeňte na nepálivé jídlo rovnou.

A jak bývá zvykem i toto jídlo cestovalo přes půl planety, aby poté zdomácnělo v Indii a stalo se jedním z jejich kulinářských pokladů. Původně šlo o španělské vepřové jídlo, které španělé dovezli do provincie Goa v Indii. Goané si jídlo oblíbili a začali do něj přidávat vlastní koření až vzniklo dnešní Vindaloo. Jedná se o kousky masa (převážně kuřecího) v rajčatové pikantní omáčce, do které se přidává česnek, tamarínd, zázvor, chilli a další velice aromatické přísady. Výsledkem je chuťově výrazná omáčka červené barvy.

7. Nudle z Khaosan Road v Bangkoku!

Zpravidla první místo, kam zamíříte po příletu do Bangkoku je proslulá, baťůžkářská ulice jménem Khaosan Road. Je to také většinou první kontak s jiným světem, který na vás čeká. Letiště je na to totiž až příliš moderní a autobus, který vás poveze z letiště má i klimatizaci. Poté co z něj však vystoupíte a pohltí vás nikdy neusínající ulice, čeká na vaše chuťové buňky doslovný útok, ze kterého se jen tak nevzpamatujete! Na pojizdných stáncích usměvavé thajské babičky prodávají čerstvé a slaďoučké ananasy, kokosové ořechy a hlavně Pad Thai nudle!

Zpravidla má kuchařka důmyslný pojízdný vozík, se kterým každé ráno přijede na Khaosan Road a ve kterém je schovaná plynová láhev. Nad tou je veliká vok pánev. Nudle si můžete vybrat dle své chuti. Vše je vystavené pro oči strávníka, a tak stačí prstem ukázat zda chcete široké, tenké nebo prostě nudle, které se vám líbí. Vyberete si těstovinu, zvolíte kuřecí maso, kuřecí maso s vajíčkem, nudle bez masa se zeleninou nebo pouze s vajíčkem. Vybírat je z čeho. Vše je čerstvé a připravované přímo před vašima očima.

Lopatky, kterými thajky jídlo ve voku připravují, se doslova mění ve zbraň a kmitají z jedné strany pánve na druhou, tu přihodí vajíčko, jedním hmatem vše obrátí, nadhodí, promíchá, přihodí čerstvé bambusové výhonky, zalije rybí omáčkou a za pár vteřin je hotovo! Tím to však stále nekončí, pořád je dále z čeho vybírat. Na vozíku je připraveno k dochucení koření všeho druhu, a tak si to můžete přiostřit, dosolit nebo dochutit tak, aby vám to přesně vyhovovalo. Když už nevíte, proč jet do Thajska, jeďte tam určitě kvůli Pad Thai nudlím!

export_hs_gallery

Milan Václavík je profesí kuchař, srdcem cestovatel. Spojil práci s koníčkem a na svých cestách nakukuje pod pokličku místním kuchyním a sbírá nové recepry. Několik let se specializoval na libanonskou kuchyni a pracoval jako šéfkuchař libanonské restaurace Klub Cestovatelů v Brně. Píše články, přednáší o arabské a indické kuchyni, věnuje se cateringu extremních jídel, je hlavním propagátorem entomofágie v ČR a spoluautorem kuchařky Hmyz na talíři. Další zajímavé tipy na recepty najdete na jeho webu cestyschuti.cz.