TONDA RŮŽEK: Život na cestě, aneb 6 let v obytňáku

Jak vznikla myšlenka pořídit si obytný vůz?

To bylo tenkrát v srpnu 2018, uprostřed lyžařské sezóny ve Sněžných horách v Austrálii. Místo slibovaného sněžení začalo lít jako z konve. Sjeli jsme dolů z lyžařského střediska Thredbo do nejbližšího městečka Jindabyne. Tam je krásné jezero s dvěma Karavan Parky hnedka vedle sebe. Moje to byla už devátá sezóna, co jsem jezdil 16 víkendů po sobě 500 km tam a 500 km zpátky ze Sydney za nejbližší lyžovačkou. Zvládal jsem spát v autě, nebo ve stanu vedle auta a nijak mně to nikdy netrápilo. Hlavně že jsme byli od první ranní sedačky až po poslední jízdu pozdě odpoledne na sjezdovkách. Moje tehdejší přítelkyně, si ale trošku postěžovala, že se jí až tolik tu třetí sezónu zase nechce.

Romanticky se procházíme kolem jezera těmi karavanovými parky, když mně to došlo. Možná bych mohl zachránit celou situaci i na další sezóny? Sebral jsem v sobě veškerou odvahu a položil Tracy tu největší otázku: “Co by jsi řekla, kdyby jsme si pořídili obytňák?” Tracy se rozzářily očička a prozradila mi, že žít v “Bus Hausu” jak tomu ona říkala, byl už od malička její sen! …. A zbytek vešel do historie.

Jak dlouho trvalo hledání ideálního obytňáku? Jaké jsi měl požadavky?

Hnedka druhý den jsme odjeli 500 km ze Sněžných hor do Melbourne za jedním Mercedesem, co jsem našel na internetu. Pak následovaly 4 měsíce intenzivního pátrání, kdy jsme byli jak posedlí a jeli okouknout každé obchodní zastoupení všech značek, co na východním pobřeží Austrálie mezi Melbourne a Brisbane existují. To je úsek víc jak 2 000 kilometrů, na kterých jsme si prolezli přes 350 většinou nových modelů. Původně jsme chtěli něco úplně jiného, o dost většího. Ale nakonec nám došlo, že vlastně do týhle menší vestavby se vejde všechno co potřebujeme. Rozhodující faktor byl pak taky ten, kdy jsme si uvědomili, že nekupujeme obytňák jenom pro Austrálii, ale chceme s ním objet co možná celý svět. Takže menší auto, které v zemích třetího světa nevypadá jako obytný vůz bude určitě vhodnější.

Auto je teď vlastně tvůj domov. Máš tam vše, co potřebuješ a cítíš se tam jako doma? 

Určitě! Dneska, bez jakéhokoliv přehánění můžu říct, že obytňák je můj domov. Teď je pondělí večer a já v Maluchovi na posteli datluju tydle řádky. (Maluch…. je jak jsme mu začali přezdívat hned od prvního dne kdy jsme ho v showroomu poprvé viděli a “věděli”, že je pro nás příliš malý.) 

Často se mě na tohle lidi ptají… Máš tam opravdu všechno co potřebuješ? Já vždycky rád tuhle výzvu příjmu. Co si myslí, že oni mají a já ne. Vždycky ke všemu najdu ekvivalent. Je pravda, že doteď nevlastním vývrtku. Australská a Novozélandská vína se korkovat nesmějí. A těch pár lahví co jsem vypil v Africe šel korek zatlačit dovnitř.

Měli jsme původně i vysavač, který jsme pak darovali jedné rodině v Austrálii. Teď, když je Maluch v Česku, objednal jsem si nový. Naštěstí to bylo přes Temu, takže je zhruba 5x menší než vypadal na obrázku a aspoň se tolik neplete.

Jaký byl původní plán cesty kolem světa?

Původně jsme plánovali přeskákat přes Indonéské ostrovy do jihovýchodní Asie. Ale s 4 tunovou dodávkou je to po místních loďkách, co zvládnou jen osobní auta, dost problém. Takže jsme slevili, že necháme poslat auto z Austrálie přímo do Malaysie. Pak byla v plánu cik-cak cesta jihovýchodní Asií dál přes Bangladéž, Indii, Pakistán na střední východ a do centrální Asie. Odtamtud pak do Evropy. Po Evropě jsme chtěli poslat Malucha do Kanady a projet napříč Amerikama. Bohužel svět zavřel Covid. V Austrálii byly pravidla a lockdowny ještě tvrdší, než kdekoliv jinde. Když se nakonec Austrálie otevřela v lednu 2022, jihovýhodní Asií se stále ještě projet nedalo. Začal jsem tedy všechno přeorganizovávat na Sibiř a Rusko. Plán B byl poslat náš obytňák do Vladivostoku. V den, kdy jsem měl převést doplatek platby za přepravu (24. února), Putin se rozhodl začít válku.

Afrika zbyla jako jediná možnost pro pořádný Road Trip do Evropy. Takže Maluch byl nakonec poslán do Port Durbanu v Jižní Africe přes Thajsko a Singapur, Omán a Keňu. Hned na začátku, když jsme začali o téhle ceste přemýšlet, se nám Afrika zdála jako největší výzva. Chtěli jsme si ji nechat až nakonec, po tom co posbíráme zkušenosti z ostatních kontinentů. Myslím, že Tracy tak trochu doufala, že nám stejně dojdou peníze, nebo nás to už nebude bavit a na Afriku třeba nikdy nedojde.

Je tvůj cíl projet celý svět?

Pár věcí se za ty poslední 3 roky změnilo, ale jedeme dál! Celý svět – jakože 6 kontinentů, to určitě ano! Celý svět jako všechny země světa, to je trochu silný slovo. Třeba od začátku vím, že Maluch má samozřejmě jako každé Australské auto volant napravo a jsou země kam i dočasný dovoz aut s volantem na pravo je nemožný. Takovými zeměmi je třeba Saudská Arábie, Costa-Rica, nebo Chile. Jinak nejsem sběračem seznamů, ani si nic neodškrtávám. Prostě jedeme “navštívit” svět, snažit se poznat, pochopit a naučit se co nejvíc. 

Tvé africké dobrodružství začalo v Jihoafrické republice, která nemá úplně dobrou pověst, co se týče kriminality. Jak jsi se tady cítil ty?

Možná je to trochu nefér, ptát se mě, protože hnedka první den po příjezdu do Durbanu mě dva kluci přepadli, zbili a okradli. Každopádně Jihoafrická republika je katastrofa! A bude to čím dál horší. Téměř všichni, s kým jsem se bavil, ať už jakékoliv barvy pleti to dávno vzdali. Čím jedete víc na západ, tím je to možná lepší. Ale i tam když se zeptáte, téměř každá konverzace skočí, že se ženy rozpláčou, kolikrát i chlapy. “Ano, byla to nádherná země, ale vrátit to nejde.” Každej ví, že dobře už bylo..

Na východě provincie KwaZulu-Natal, Mpumalanga a Limpopo jsou opravdu Wild Wild West. A přesně tak jsem se i cítil. Prostě jak v Hollywoodském westernu. Když jsi ve městě, za elektrickým plotem, nebo u policejní stanice tak je fajn. Jinde vládne bezpráví. Stejně tak, jako když jste v 19. století na divokém západě přejížděli z města do města dostavníkem. Dvakrát se mi stalo, že mi při projíždění křižovatkou někdo skočil z venku na auto na kliku. Nechci to dramatizovat, ale když jsem tam byl, průměr na druhou polovinu roku 2022 byl 168 vražd denně. JAR je sice rozlohou 15x větší než Česká republika, ale žije tam o 20 milliónů lidí míň, než třeba v Německu. Další trefný přirovnání co mě napadá, jsou apokalyptický filmy z budoucnosti, jako je třeba “Kniha přežití” (Book of Eli), nebo Mad Max.

Jaké africké země jsi už navštívil a jaké jsou v plánu?

Když nepočítám země, kde jsem si byl přes řeku zachytat ryby, nebo třeba na kánoi (což byla Angola, Zimbabwe a Mozambique). Tak jsem byl zatím ve 14ti zemích. Popořadě to byla JAR, Lesotho, Svazijsko (nebo dneska správný název eSwatini), zpátky JAR, Namibie, Botswana, Zambie, Malawi, Tanzánie, Burundi, Rwanda, Uganda, Demokratické Kongo, Jižní Súdán, Keňa a pak několikrát zpátky Tanzánie a zase Keňa. Poté, co jsem musel svého Fiata poslat na opravu z Keňské Mombasy do Itálie, jsem projel Evropou do Pobaltí. Ruské vízum jsem dostal v Praze, ale ani po 10ti dnech čekání na hranicích jsem se do Ruska nedostal. Takže pak 3 měsíce ještě ve Finsku, Norsku, Švédsku cestou na Nordkapp. Aby jsme tak nějak dovršili tu Afriku a Evropu od Střelkového mysu na jihu Afriky až po samotný vršek Evropy.

Původní plán byl projet Afrikou až do Egypta a pak dál do Malé Asie. Bohužel podmínky pro dočasný dovoz vozidel do Ethiopie se změnily a později začala válka v Súdánu. Takže projet až nahoru stejně nešlo. Východní cesta Afrikou je od března 2023 prozatím stále uzavřena.

Po Africe a Evropě jsem měl v plánu Střední Asii. Miluju hory! Nikdy jsem v žádném ze “Stánů” (Tadži-, Kyrgy-, Uzbek-, Kazach-) ještě nebyl. Ale člověk plánuje a život mění. Dneska mám v Africe svojí rodinu. Snažím se pro ně získat cestovní pasy a Schengen visa. Jedeme pořádně projet Španělsko a západní cestou zpátky dolů do Afriky.

Dostaneš se s obytným autem všude, nebo jsi kvůli tomu trošku omezen?  

Po pár modifikacích v Africe, co jsem zdihnul podvozek, je to trochu lepší. Ale samozřejmě dodávka s pohonem pouze na předek se 4 tunnama vzadu ideální není. Ale vezu sebou teď ještě motorku, horský kolo, kánoj, ski-alpový lyže, věci na lezení, šnorchlování, … Prostě jenom proto, že se dál autem jet nedá, nemusí nutně znamenat konec cesty. To platí ať už máte jakkoliv vytuněný 4×4, nebo 6×6 expediční náklaďák. V Malawi jsem jel dva týdny s Güntrem z Německa, co řídil svého 4×4 Styera. I kvůli němu jsme se museli otáčet. Když má náklaďák vejšku skoro 4 metry, taky pod každejma stromama neprojede.

Míváš nějaké problémy na hraničních přejezdech?

Hele… nejhorší to bylo v Lotyšsku a v Estonsku, když jsem se snažil dostat do Ruska. V Lotyšsku na mě došla řada po třech dnech čekání. Nelíbilo se jim, že sebou vezu 600 eur. Prý je to hodně a jedu podporovat režim. Ty Eura by možná ani nestačili na naftu do Murmanska. V Estonsku jsem byl 7 dní v pořadníku. Nakonec se jim nelíbily moje Australský papíry od auta a electrická motorka bez SPZky, která to pak bohužel rozhodla. Jinak v Africe to bylo nejsložitější do Zambie. Přišli mi v papírech, že mám přes 3,5 tuny a začali mně účtovat všechno jako za kamion. Bylo to přes 3 hodiny vysvětlování.

Pak možná ještě přejezd z Burundi do Rwandy. Celník vymyslel, že musím všechno z auta vyložit a protáhneme to rentgenem. Naštěstí poté, co jsem vytáhl pár tašek, vypli proud. Jejich elektrickej generátor utáhl všechno, naštěstí kromě toho rentgenu.

Předpokládám, že se auto za tak dlouhou cestu párkrát pokazilo. Musel jsi provádět nějaké větší opravy?

2x se mi podařilo urazit vodní nádrž co visí pod podvozkem. Je to bohužel taková Achillova pata mýho obytňáku. Podařilo se mi celý podvozek podložkama a extra pérováním trochu zvednout, tak to snad už bude lepší. Pak mám bohužel tu robotickou převodovku. V Austrálii tenkrát nic jiného koupit nešlo. Nikdo by tam manuál v obytňáku neřídil. Normální automatická převodovka na Ducato v roce 2018 neexistovala, nebo se aspoň nedovážela do Austrálie. Obyčejně s touhle převodovkou problém není, ale když začne blbnout, tak je to průšvih. Zkoušeli jsme ji opravit celkem 11x, v deseti různých servisech. Na chvíli to většinou pomohlo. Nakonec jsem zkoušel z Keňského Nairobi dojet 4.200 kilometrů do Namibie, kde byl nejbližší Fiat service. Bohužel, převodovka se zasekla cestou uprostřed Tanzánie. Museli jsme 1 000 kilometrů odtáhnout zpátky na laně do Mombaského přístavu. V Itálii mně naúčtovali 14.500 Eur za repasovanou převodovku a nového robota. Nejsmutnější na tom je, že auto bylo v Austrálii pořad ještě v záruce.

Řekl bys, že je Afrika nebezpečná pro takové cestování?

Jezdit na vlastní pěst, sám a spát v autě na divoko – to není ideální nikde na světě. Jihoafrickou republiku, což je nádherná země co se přírody týče, bych doporučil jenom s cestovkou a místním průvodcem. Já jsem tam strávil nesčetně bezesných nocí na dvorku u Policejních stanic. Jinak země jako je Namibie, Malawi, Tanzanie, Keňa, …. a do nedávna i Rwanda jsou naprosto parádní a s trochou selského rozumu úplně v pohodě! Pokud se pohybujete, kde je to pro turisty běžné a ubytujete se v turistických lodžích tak i JAR nebo Burundi se vlastě dá zvládnout na vlastní pěst.

Vyhledáváš spíše návštěvy velkých měst, nebo vesnic?

Jedu podle mapy. Nejvíc vyhledávám nejrůznější konce silnic a cest. Tam je život jak lidí tak příroda vždycky nejzajímavější! Velká města vyhledávat nemusíte. Kvůli průšvihům a nejrůznějším opravám a papírování jsem v nich strávil daleko víc času, než bych si přál. Ale je fajn poznat i život ve městech. Třeba v Kapském městě, Windhoeku, Kampale nebo Nairobi jsem strávil několik týdnů, nebo jsem se tam musel opakovaně vracet. Dneska můžu říct, že to tam docela znám a užil jsem si ledasjaké dobrodružství i tam.

Jak reagují místní lidé na tvou přítomnost v afrických vesnicích?

Snažím se vypadat officiálně. Mám bílou dodávku, schválně polepenou velkými černými písmeny. Možná mě to jednou v Jihoafrické republice zachránilo i život. Ale to je jiná story. 

Policejní a armádní “check pointy” díky mému polepu často projíždím pouze s přibrzděním a pokývnutím z okénka. Na vesnicích tohle způsobuje spíš zmatek. I vesničky, kde jsou na Mzungus (bílé cestovatele) místní lidé zvyklí, každej zbystří a počítá s tím, že se bude něco zadarmo rozdávat. Protože, kvůli čemu jinému by jel Mzungu až k nám v ”nové” bílé dodávce? V Jihoafrické republice na mě na každé zastávce mávají, protože si myslí, že jsem autobus. V malých vesničkách zase že jsem mobilní klinika. Todle zní legračně až do té doby, kdy se ráno probudíte a u dveří před autem máte frontu maminek s nemocnýma dětma. Ne jednou jsem si musel hrát i na Ambulanci.

Velmi často bereš do svého obytňáku místní stopaře, máš nějaké zajímavé příběhy?

Velmi často… jak kde..Třeba v JAR jsem si netroufl. Ale snažím se naložit, svést a pomoct kdykoliv to je možné. Jen tak na upřesnění, nikdo z těhle lidí nestopuje. Prostě jdou po kraji silnice, jak je to v Africe zvykem. Občas zastavím, dám se s nima do řeči, uvařím čaj nebo kafe a ono to z toho pak tak nějak vyplyne, že si někdy naskočí. Ne jednou to byla i parádní “vstupenka” přímo do vesnice kam jsem “stopaře” dovezl. Po krátké návštěvě a požádání o povolení u náčelníka, je ze mě druhý den v celé vesnici celebrita. Je to skvělí pocit se ráno probudit a místní děti na vás pokřikují “uncle Tony”. Je potřeba ale také dávat bacha. Mám vypozorováno, že kvůli tomu, že vezu “stopaře”, beru ohled i na ně. V jednom nešťastném případě, jsem jel po příšerné cestě dál, než bych si sám troufnul. Jednak mně bylo dědy líto, protože se už stmívalo. Možná jsem ve skrytu duše doufal, že mě to usnadní příjezd do vesnice a prolomí ledy. Bylo to totiž na konec cesty k jednomu kmeni v Tanzánii, kde muži stále loví a po část roku kočují za zvěří. Tohle je už dneska opravdu raritou. Všechno podobné jsou jenom divadélka pro touristy. Prostě jsem při výjezdu na poslední kopec trefil šutr differenciálem a urazil jsem vodní nádrž, co mi visí vedle nápravy pod autem.

Taky se mi stalo, že jsem musel odvést dva úředníky od hraničního přechodu do nejbližšího města a cestou mě okradli. Nebo při jiné příležitosti mně holka při vystupování z auta vzala z kaslíku na kafe můj pas. Za hodinu na to mi volá, že ji asi náhodou spadnul do tašky, ale že za něj chce nálezné. Má tam u sebe prý 3 chlapy, tak ať na ni nic nezkouším.

Jaké jsou podle tebe hlavní rozdíly mezi životem v Africe a zbytkem světa?

Čas v Africe nemá žádnou hodnotu. Je to ta jediná věc, které má každý dostatek. Nikdo nic dopředu neplánuje. Kolikrát i posbírání dřeva na vaření se nechá na posledí chvíli, nebo až když začne pršet. Žije se z ruky do pusy. I ve městech se chodí do obchodu pro jeden toaletní papír, nebo odlití trochu oleje na vaření do malé pet lahve, podle toho kolik mají v ruce zrovna mincí. 

Na druhé straně Vám v Africe dojde mnoho nádherného, na co jsme v Západním světě bohužel dávno zapomněli. Vztahy mezi sousedy na venkově jsou úžasné! Všichni si pomáhají, pořád něco půjčují a pořád vracejí. Ženy si navzájem upravují a splétají vlasy ve stínu pod stromem. Děti vychovává opravdu celá vesnice.

Změnila ti Afrika tvůj dosavadní pohled na svět? 

OMG! Když “opomenu”, že mám dneska šestiměsíčního syna, úžasnou ženskou a rodinu v Tanzánii!…. Tak to se mnou zamávalo jako žádná jiná destinace kde jsem kdy byl. Afrika je prostě úplně jiná liga! Ne jenom ohledně cestování, ale hlavně celkového pohledu na život vůbec. Afrika nás učí vděčnosti, pokoře, uznání, i respektu.

Plánuješ si trasu dopředu, nebo to necháváš spontánně plynout? 

Když náš obytňák plul z Austrálie do Afriky, trvalo to 3 měsíce. Neměli jsme s mojí bývalou přítelkyní kde bydlet. Tak, abysme tolik neutráceli, odjeli jsme z Austrálie do Vietnamu. Tam jsem měl mraky času, ale stihnul jsem načíst akorát Lesotho na začátek cesty. 

Jinak na začátku jsem si myslel, že bych rád měl něco nachystáno dopředu. Ale když je člověk pořád na cestě, tak to prostě nejde. Pořád se něco děje, pořád se něco řeší. To, kde jsou Viktorininy vodopády nebo Kilimanjaro jsem zhruba věděl. Zjišťování si dopředu o těch menších turistických atrakcích, které mě stejně tolik nezajímají a rád se jim vyhnu, prostě nemá pro mě cenu.

Dneska už vím, že mně vlastně takovýhle styl života na cestě vyhovuje! Když náhodou zrovna něco zajímavýho promeškám, tak se dá vždycky vrátit zpátky a dělám to často. Pokud jde o nějakou místní slavnost nebo událost, to se vždycky dozvíte dřív od lidí, než listováním v knížce nebo po internetu.

Jaké jsou tvé další plány? 

Trochu mi to připomíná “Maléry pana účetního” …. “Zatím nic, ale máme dobré vyhlídky do budoucna.“ Ne, ne, děje se toho teď hodně! Poslední 3 měsíce to byl boj v Tanzánii vůbec dostat rodný list pro Allyho, mého prvorozeného syna. V Evropě nebo v Austrálii je todle k nepochopení. Jak může vystavení rodného listu trvat půl roku? V Tanzánii se tohle bohužel stát může. 3x nám vydali rodný list s chybami v jednom z našich jmen nebo datumů či národnosti. Přiznávám, že to byl asi hlavně průšvih se mnou. Nikdo nemohl pochopit, jak jsem se mohl narodit v České republice (spíš teda v Čekoslovensku), když mám Australský pas a Australské občanství? Ale už je to naštěstí za námi! Dalším “milestonem” = milníkem bude získání cestovních pasů pro moji Linu a pro Allyho. Věřte tomu nebo ne, ale automatické právo na získání cestovního pasu v Tanzánii místní prostě nemají. Celý proces zažádání a vydání pasu může trvat až rok a půl. Máme už ledasco zjištěno a v našem případě to půjde snad daleko rychleji.

Potom je potřeba zajet vedle do Keňi na ambasádu v Nairobi s pár razítkama a ověřeným rodným listem, kde zažádáme pro celou rodinu o Schengenská víza. Další destinací, tentokrát už ve třech a s naším obytňákem, bude Španělsko. Nemusím Ti říkat, jak se těšíme až budeme všichni zase spolu! Mám tady v Česku na pár týdnů trochu zažizování ohledně promítání na podzim a příští rok na jaře. Po Španělsku se chystáme tentokrát přes Gibraltar zpátky do Afriky. Západní pobřeží bude nové dobrodružství a vůbec něco nového pro nás pro všechny.