„Kde se prodávají velbloudi?“, ptám se rozumně vypadajícího chlapíka a ukazuju obrázek velblouda na krabičce zrovna koupených sirek. „Vy chcete koupit velblouda?“, nestačí se divit. Pak se ale rozesmívá, „davaj, ukážu vám kde.“
Na turkmenském bazaru Tolkučka můžete sehnat úplně všechno, nač si vzpomenete. Od velblouda, přes koberec, po melouny. Právem je považován za nejlepší ze všech středoasijských bazaarů.
Vzhůru na bazaar
Zaspali jsme. Je sice neděle, ale chtěli jsme vstát časně, protože máme namířeno na bazaar Tolkučka, který se odehrává každou neděli na okraji Ašchabádu. Bazar běží také v sobotu a ve čtvrtek, ovšem jen v omezené míře.
Odbila devátá hodina, takže musíme chvátat – bazaar je veliký a končí už ve dvě odpoledne.
Bereme taxíka za 20 000 manatů (20 Kč). Jako městské taxíky zde slouží všechny žigulíky – každý řidič, který jede prázdný a nespěchá, si totiž rád takto přivydělá. Do autobusů za 2 000 manatů bysme se stejně nevešli, protože na Tolkučku dnes míří celý Ašchabát.
Země melounů
Bazaar se nachází na severním konci města na okraji pouště. V prachu před hlavní branou se rozkládá nejprve trh s ovocem a zeleninou. Hned nás upoutávají hromady melounů všech druhů. Co hromady, haldy!
Turmenky ve fialových šatech nádherně kontrastují se žlutými melouny. Každá pečlivě vybírá hned několik kusů. Jak poznají, který je lepší než ty ostatní, nám zůstává záhadou. Turkmenistán je holt melounovou velmocí. Na zítřek, 10. července, zde dokonce připadá Den melounů. To jsme zvědaví.
Všechno je na naše poměry tak levné. Kupujeme šťavnaté broskve. Nabízejí se ale i meruňky, hrozny, jablka, rajčata, papriky či okurky. Mezi tím vším sedí prodavačky koření, oříšků nebo zmrzlináři a vyvolávají své nabídky.
Čepice proti horku
Za vstupní branou se prodávají látky, stuhy a krajky. Samostatný sektor zabírají koberce, škoda, že si nemůžeme v batohu nějaký odvézt. Prodavači i prodavačky jsou příjemní a bez problému se nechávají fotit, kromě jednoho vrásčitého Turkmena s plnovousem a muslimskou čepičkou, který by byl jistě ozdobou každé výstavy fotografií.
Mladí prodavači kožešinových čepic umí anglicky a hned mi jednu nasazují. „V létě chrání před žárem, v zimě před chladem. Za 5 $ může být tvůj,“ vysvětlují. Dá to práci se jim vyškubnout. Hučka by se nevešla do batohu – má skoro půl metru v průměru.
Další část bazaaru je téměř velkoobchod s pastmi na myši. Navazují výrobky ze dřeva a drobné železářství, kde kupujeme dřevěné lžíce a další kuriózní otvírák do naší sbírky.
Kvašené velbloudí mléko
Přichází čas oběda a s ním i hlad. Na několika místech bazaaru jsou soustředěny jídelničky, kde se grilují jehněčí nebo kuřecí špízy – zde nazývané šašlik. Hned vedle se pečou chlebové placky v hliněných kopulovitých píckách s otvorem shora. Jak jen to dělají, že jim placky nalepované na vnitřní stěnu nespadnou?
U nás dnes zvítězily masové pirožky. V celém bazaaru jsou také rozmístěné stánky s chlazeným pitím. Ve 40ti stupňovém vedru, jaké panuje, by se jinak nedalo přežít. Lidé také stánky stále obléhají. Na výběr je buď čal, což je kvašené velbloudí mléko, nebo kwas, což jsou různé koncentrované šťávy, které ředí chlazenou sodovkou z pípy (cena 1 Kč). Existuje i koncentrát Coca-coly. My jsme vyzkoušeli vše, ovšem čal byl asi nejvíc osvěžující.
Úpadek velbloudů
Chlapi nám radí, kudy na zvířecí trh. Procházíme napřed mototechnami a pak už sledujeme, dohadování o stáda ovcí, o kravky, o velbloudy. Zdá se, že koupit dobrý kus je velká věda, podle toho, jak kupci zvířata prohlížejí.
Velbloudů zde překvapivě moc není, přitom pro Turkmeny byli tradičně často hlavním zdrojem obživy a po celé pouštní republice se pase mnoho polodivokých stád.
Trhovci pomalu začínají balit. Rolují koberce, nakládají na korby melouny, nájemní voziči odvážejí přeplněné kárky zboží. Opouštíme také Tolkučku, tentokrát autobusem, a už teď jsme si jistí, že bylo jedním z vrcholů naší cesty po Hedvábné stezce.
