Togianské ostrovy – malý ráj v srdci Indonésie

Mnozí turisté a cestovatelé si počítají zářezy na pažbě v podobě navštívených zemí. Jiné žene kupředu poznávání světa v jeho velké rozmanitosti. Některým ale naopak postačí důkladné poznání jediné země.

V mém případě se takovou zemí stala Indonésie, která mne uchvátila už před 15 lety. Každý rok se do této země vracím a snažím se objevovat ty nejkrásnější a nejzajímavější místa.

Jedním z nich je určitě Togianské souostroví, nacházející se téměř na rovníku v centrální části ostrova Sulawesi (dříve Celebes), uprostřed rozlehlého zálivu Tomini. „Togiany“ musí na první pohled zaujmout každého cestovatele kombinací deštných pralesů a nádherného, na život nesmírně bohatého moře. Proto se také v roce 2004 staly se svými skoro třemi tisíci km² jedním z nejnovějších a nejrozsáhlejších národních parků v Indonésii.

Ostrovy vzniky částečně vlivem sopečné erupce a proto není divu, že zde najdeme i aktivní sopku Una-Una. Ta zaznamenala v uplynulých desetiletích několik menších i větších erupcí. Tou poslední v roce 1983 zničila sopka většinu obydlí v okolí stejnojmenného ostrova Una-Una a vyhnala místní obyvatele na přilehlé ostrovy Batudaka a Togian.

Nejširší nabídku průvodců a map Indonésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Fauna na ostrovech

Dřívější odlehlost ostrovů a relativně těžko prostupné pralesy dovolily v minulosti na tomto malém území přežít i velmi vzácným tvorům, jako je zoborožec nebo babirusa celebeská (v indonéštině je to složenina slov babi- prase a rusa- jelen) a dala zároveň vzniknout i zcela novým poddruhům, jako je makak z ostrova Malenge nebo teprve nedávno pro vědu objevený druh sovy Togian hawk-owl. Endemity nalezneme ale i v moři.

Před několika lety jsem se zde účastnil průzkumu, při kterém se nám podařilo objevit několik do té doby neznámých druhů trpasličího mořského koníka. Celá oblast je tak doslova ráj pro mořské biology, ale i pro amatérské potápěče, kteří touží jen nahlédnout pod hladinu rozsáhlého království korálových útesů. Togiany jsou totiž jediné místo na světě, kde je možné navštívit atol, korálový útes a bariérový útes na jednom místě. Nejlepší lokality na potápění pak najdeme u ostrova Waleakodi. Zde nalezneme i malé, původně plovoucí, rybářské vesničky původních obyvatel etnika Bajo (čti badžo), tzv. mořských cikánů.

Bajo a kousek ráje

Osídlení Bajo najdeme v celém pásu oblasti táhnoucí se od Kalimantanu (bývalé Borneo), přes Sulawesi až na Filipíny. Je až zarážející na jak odlehlých a nehostinných částech ostrova dokáží přežívat. Své vesnice staví na skalách u okrajů útesů a obrovských balvanech, daleko od zdroje pitné vody, ale zároveň vždy v blízkosti nejlepších míst k rybolovu. Všichni hovoří stejným jazykem, který je ale zcela odlišný od dalších čtyř jazyků, které se na Togianech běžně používají. Tato změť jazyků vznikla postupnou migrací dalších obyvatel z různých míst Indonésie.

Nejvýznamnější skupinou obyvatel jsou tak Togianci, pocházející původně z etnika Bugis. Ti sem dorazili z jižního Sulawesi teprve před několika desítkami let. Legenda praví, že původně na ostrovy dorazili tři bratři. V místním jazyce Togian znamená „togo – tři“ a „ian – bratr“. Odtud také pochází i jméno souostroví Togo Ian, zkráceně Togian. Celou tuto kulturní různorodost ale v posledních pár letech do jisté míry ničí snaha místních obyvatel přizpůsobit se životnímu stylu zbytku Indonésie. Paradoxně tak jako Čech občas rozumím místnímu jazyku Ta, Kalia nebo Togian lépe, než místní teenageři, kteří znají ze školy už jen oficiální indonéštinu.

Posledních pár let je vidět až nebývale velký nárůst cestovního ruchu. Ten je dán jednak rozvojem moderní lodní dopravy, ale také tím, že se cestovatelé (a Češi patří podle mě mezi ty nejzapálenější) nespokojí už jen s běžnými, „objevenými“ místy jako je Bali, kde většinu času tráví odmítáním místních obchodníků, ale chtějí něco víc. Momentálně pro mě znamenají Togiany, hlavně jejich méně obydlená východní část, tu nejlepší kombinaci nádherných pláží, potápění a trekkingu, kterou lze v jihovýchodní Asii navštívit. Nezbývá než doufat, že společně s výstavbou nového letiště v Ampaně nedaleko Togian nezmizí v záplavě turistů i tento, možná už jeden z posledních, kousků ráje.