Togianské ostrovy 

„No prší“, přitakáváme.

„Co budete dělat?“ Krčíme rameny. „Asi půjdeme shánět auto“.

„Jedno bych tady pro vás měl“. Tak paráda. Cena je dobrá, auto má dokonce i stěrače, tak berem. Ještě stíháme snídani u Karla – omeletu s opečenou vánočkou na oleji a baj baj.

Ztroskotání u vodopádů

Řeka Poso, vytékající z jezera Poso, zde překonává velké převýšení a mění se v obrovskou řvoucí masu. Už z dálky je slyšet hukot. Náš řidič nám chce asi udělat radost a sjíždí co nejblíže k vodopádům. Terén je ale rozbahněný a klouzavý. Jak se dostaneme nahoru, už neřeší.

Vodopády jsou famózní. Všude ve vzduchu lítá vodní tříšť a není slyšet vlastního slova. Když jsme se dostatečně nabažili pohledu na to vodní peklo, vracíme se k autu. A stalo se to, co se dalo čekat. Auto nahoru prostě nevyjede.

Pneumatiky jsou úplně hladké. Ani náznak nějakého vzorku. Řidič vždy kus zcouvne a pak se snaží znovu rozjet. My dva tlačíme zezadu. Motor řve, bahno lítá a my vypadáme jak dva tečkovaní brouci. Tonda neustále přemlouvá řidiče, ať to zcouve až dolů, aby se mohl hodně rozjet. Řidiči se pozadu nikam nechce, protože neumí couvat. Tonda zuří a chce ho vytáhnout od volantu.

Situace se zdá být neřešitelná, ale pozor, platí pravidlo číslo jedna: “V Indonesii totiž nikdy nikde nejsi sám!“ Z lesa se pomalu začínají trousit zvědavci. No nebudu to protahovat. Nakonec těch lidiček bylo tolik, že naše bemo doslova odnesli nahoru. Všem děkujeme a podáváme ruce.

S křesťanským řidičem do muslimského města!?

Pokračujeme směr Ampana. Ale bohužel jen směr. Končíme 7 km před městečkem Poso. Řidič nechce o Ampaně ani slyšet. „Ampana je muslimská a to by mi tam usekli hlavu. Ani náhodou.“ A se slovy: „Pěkně si tady stoupněte na křižovatku a počkejte si, až něco pojede. A když nic nepojede do pěti, tak někde přespěte a čekejte zase druhý den,“ odfrčel zpět k jezeru Poso. To je chaos co? Jezero Poso, řeka Poso, město Poso…

Na křižovatce je to divné. Jeden bufet a velké kasárna. V bufetu je jeden stůl, čtyři židle a paní domácí. Jediné jídlo je kombinace kousků smradlavé uzené ryby, rýže, vajíček natvrdo, polívky s jakýmsi zkvašeným chlebem a žlutohnědé okurky. Snědli jsme rybu s rýží a chuť zajedli vajíčkem. Společnost nám dělají dva ozbrojení vojáci samopaly. Odněkud přitáhli učebnici angličtiny a snaží se s námi komunikovat. Nakonec se s nimi z dlouhé chvíle fotím.

Kolem projíždí pár aut, ale žádné do Ampany. Autobus už dnes žádný nepojede. Vojáci se o nás příkladně starají a poctivě zastavují každé auto. Nakonec jsou úspěšní. Auto je sice úplně plné, ale podle pravidla číslo dvě: „Indonéské bemo není plné nikdy“ – se vmačkáváme dovnitř.

Cesta je příšerná a nekonečná. Sedíc jako sardinka na půl zadku pozoruji krajinu zdevastovanou posledními lijáky. Polámané a vyvrácené stromy, údolí zaplavená bahnem a chybějící celé úseky silnice.

V Ampaně jsme opět za tmy. Muslimská Ampana je velmi čisté a upravené městečko na břehu moře. Kultivované je i bydlení a jídlo. Místní dopravu tady obstarávají koníčci s vozíky. Večeříme v restauraci s výhledem na moře.

6.4.Togiánské ostrovy

Je potřeba brzy vstát a obstarat potřebné věci na cestu. Chystáme se dnes veřejnou lodí dojet na Togiánské ostrovy. Cena za lístek je 20.000Rp. Snídáme kafe s buchtičkami a taženi zmíněnou koňskou silou se přesunujeme do přístavu. Loď už je, zdá se, zcela naplněna a tak bereme za vděk kajutou u kormidla. Plavba bude trvat asi čtyři hodiny a úkryt před sluncem je nutností.

Je deset hodin, čas na vyplutí a místo toho je všem dán povel k opuštění lodi. A tak zase bereme bágly a vystupujeme. Když jsou všichni cestující venku, můžou opět jeden po druhém nastoupit. Touto akcí se velmi zvýhodnily naše pozice na lodi. Bylo nám vysvětleno, že při nedávném Ramadánu jedna z lodí pendlující na této trase byla silně přeplněná a v půlce cesty se rozlomila a potopila. Lidé byli v období Ramadánu velmi zesláblí nedostatkem tekutin a potravy a skoro všichni až na pár výjimek se utopili.

Pod vlivem monotónního zvuku motoru a lehce omámena kouřem z komína usínám objímajíc svůj batoh. Tonda, který miluje lodi, ji zatím celou prošmejdil.

Tropický ráj Kadidiri

Ve 14:30 přistáváme ve Wakai v oblasti tzv. mořských cigánů. „Mistr Tonda?“ usmívá se snědý příjemný chlapík. Nechápeme, jak někdo může znát naše jména. „Jedete na ostrov Kadidiri, nebo ne?“

„No jasně ale jak znáte naše jména?“ To nám však navždy zůstalo záhadou. Jestli tady ten chlapík čeká každý den a od kapitána dostane avízo, že bílí turisti přijíždějí? Je pravda, že na lístku z lodi jsou uvedena naše jména. Nevím, důležité je, že teď sedíme v malé loďce a ta nás veze na ostrov. Radost mi kazí pouze 200l rezatý sud nafty, který má neustále tendenci najíždět na mé nohy.

Po 20 min jsme na ostrově Kadidiri a vítá nás nápis Homestay Paradise. Homestayem se v tomto případě míní asi deset malých domečků, snad by se i dalo říci bungalovů, s větším domkem sloužícím jako jídelna. Za barákem je agregát pro výrobu elektriky a ohniště na vaření. O všechno se stará pár místních a jako přidruženou výrobu tu mají Gonzálese, který vede potápění.

Gonzáles je fakt dost hezký Švýcar, takový vlk samotář. Říká, že domů jezdí jen jedou do roka, a to si zalyžovat, neboť jeho bratr zase pro změnu pracuje u horské služby. Chvíli si pohrávám s myšlenkou, že Tondu zapřu, ale to by mne asi zabil. Teď právě tu ale nikdo není, neboť se všichni někde potápí. Za 60.000Rp/os je v ceně ubytování a 3x denně jídlo.

Úderem čtvrté hodiny se k molu blíží loďka a v ní sám velký Gonzáles s partičkou potápěčů, k našemu velkému překvapení šesti Čechů. Tak to si sedám na zadek. Za celou dobu jsme na Sulawesi potkali asi deset bílých lidí a z toho celkem už osm Čechů. Teď už jenom zbývá, aby dorazili ti dva z Rantepaa a budeme kompletní. I Gonzáles kroutí hlavou, že tolik Čechů pohromadě pomalu neviděl ani ve Švýcarsku.

Večeře byla nádherná. Na břeh moře se vyndaly stoly, zapálily louče a hodování mohlo začít. Přitom jsme probrali, co se dalo. My jedeme z jihu na sever až do Manáda, odkud chceme letět domů, a oni zase jedou opačně z Manáda do Ujung Pandang. Kromě nás jsou tady ještě dva Francouzi, jeden Němec Pítr a jeden Kanaďan. Spát jdeme pozdě. Místo pohádky na dobrou noc nás uspává šustění pobíhajících krys na střeše z palmového listí.

Nejširší nabídku průvodců a map Indonésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

7.4. Není dne bez zranění

Hned po ránu zjišťuji škody napáchané krysami. Samozřejmě, že našly mou tajnou zásobu sušenek. Trumfuje mě jeden z Čechů sežraným deklíkem u foťáku. Dopoledne šnorchlujeme a po obědě se vyrážíme potápět. Potápěčskou výstroj tedy Gonzáles rozhodně nejnovější nemá. Neoprény vypadají, jako když vás pod vodou napadl žralok, a z automatiky je cítit plíseň. Přesně to, na co se všude upozorňuje – na zastaralá potápěčská vybavení v odlehlých koutech Indonésie. Jdem do toho. Pěkně zvostra po laně do 18m a pak asi do 30. Vše proběhlo bez problémů.

Odpoledne se strhla bouřka, taková malá Bora Bora. Tonda si na dešti umyl i vlasy. To by ale nebyl den, aby se zase něco nepřihodilo. Z dlouhé chvíle dolujeme z kokosáků kokos a najednou Tondovi projel potápěčský nůž kokosem, říznul ho až na kost a přeřízl mu nějakou šlachu. Co teď? Tonda skáče a řve: „To jsem vůl, to jsem vůl“ a kolem stříká krev na všechny strany doopravdy jako z vola. Navrhuji to zašít a v hlavě se mi vybavuje nám oběma dobře známá historka z dob studií, kdy se náš kamarád taky řízl a jeho spolubydlící mu to zašil obyčejnou jehlou a modrou nití. „To ne!“ odmítá Tonda.

Oba dva si uvědomujeme, jak nebezpečné je se v Indonésii koupat v moři s jakýmkoliv zraněním. Náš kamarád se tady před rokem řízl o korál do lýtka, chytil do té rány nějakou bakterii, se kterou si v Česku samozřejmě nevěděli rady, a do dnešního dne mu vyžrala pěkně velkou díru do nohy. A to není jediný případ. To bych vám panečku mohla vyprávět. Tak jsme to nějak svázali a obvázali a zalepili a bůhvíco ještě a od této chvíle jsme byli na cestách tři: Tonda, já a jeho prst.

Před večeří nás čeká další překvapení, naši známí Češi z Rantepaa dorazili a ubytovali se na vedlejším pidiostrůvku Taipi. Přijeli se na nás večer podívat na lodičce a domluvili jsme si na zítra společný ponor k vraku letadla ze druhé světové války. To letadlo je takové Gonzálesovo dítě. Bylo sestřeleno a z posledních sil kroužilo nad jednou zátokou a než ho navždy pohltily vody Indického oceánu, stačila ještě posádka vyskočit. Takže žádné mrtvoly uvnitř.

Ta zátoka je odtud vzdálená více než hodinu cesty lodí a je poměrně rozlehlá. Však taky Gonzáles to letadlo dva roky hledal, až ho našel téměř neporušené a usazené v bahně asi v dvaceti pěti metrech.Na zdi jídelny je plánek, který Gonzáles postupem času vyhotovil, a na něm nám demonstruje náš zítřejší ponor.

Kolem desáté se jako každý den vypíná agregát a elektriku nahrazují svíčky, a tak jako každý den začínají všude vylézat švábi. Dokonce padají i ze střechy na stůl.

8.4. Ponor k vraku

Snídaně je dnes nějaká lepší. Místo suché buchty nastoupila máslová. Oběd je velmi podobný obědu a večeři včera a předevčírem totiž ryba s rýží (začínám nesnášet ryby), nebo ryba s hranolkama na kokosovém oleji s arašídovou omáčkou (začínám být alergická na kokosový olej a arašídovou omáčku).

Odpoledne vyrážíme na vrak. Břehy moře všude lemují obydlí mořských cigánů. Živí se lovem perel a rybolovem. Mávají naší lodi a vypadají přátelsky. Škoda, že není čas se u nich zastavit na kafíčko a pár perel.

Potápění bylo super. Letadlem se dalo proplouvat napříč.

Večer Pítr slavil narozeniny – 54 let a Gonzáles mu v dobrém rozmaru slíbil, že když zítra neodjede, vezme ho na ponor pod vodu zadarmo (Pítr není potápěč). Mezitím jsme řešili náš možný odjezd z Togián.

Togiánské ostrovy jsou totiž taková malá pastička na lidi. My se potřebujeme dostat do severní části Sulawesi do Gorontála a teď je několik možností. Buď si najmout pofidérní malou loďku a jet odsud deset hodin přes moře bez navigace, střechy nad hlavou a vůbec ničeho, nebo možná z Ampany pojede trajekt, a to spíš ne, protože možná někdy v  nejbližší době ho zavedou, ale zatím to tak není a nebo, a to je jistota, trajekt z Pagimany přes noc, ale ten jede jen dvakrát týdně a nikdo přesně neví, které dny to je. Necháme to na pozítří a uvidíme.

9.4. Přijetí do potápěčského cechu

Dopoledne šnorchlujeme na útesu u Taipi a pozorujeme Pítrův první ponor. Je chudák tak nervózní, že si rozbil masku. Půjčuji mu tu svou a Pítr mi děkuje. Po ponoru je strašně šťastný a pořád opakuje, že objevil nový svět. Po něm se jdeme potápět my.

Večer je pro nás rozlučkový, neboť jsme se definitivně rozhodli zítra odjet. Pítr je přijímán do cechu potápěčů, což mi připadá mnohem drsnější než celý jeho ponor. Musí chudák sedět na židli v ploutvích a na obličeji má masku a do šnorchlu se mu lije pivo, tudíž nemá čím dýchat. Je statečný. Takových prima lidí by mělo být na světě víc.

10.4.Togiánské ostrovy – Ampana – Gorontálo – Manádo

Je 8:00 a my právě opouštíme jedno z nejkrásnějších míst na zemi. Konkrétně my dva s Tondou a Pítr. Až do Manáda máme společnou cestu. Celé osazenstvo Paradise stojí u mola a mává nám.

V 8:45 jsme ve Wakai. Teď máme dvě hodiny času, než pojede loď do Ampany. Chce se mi na záchod a ten tady samozřejmě nikde není. A tak se vydávám do vesnice mezi obydlí cigánů s nadějí, že mne nějak pochopí. Pítr za mnou hlásí: „A když nepřijdeš do půl hodiny, tak tě půjdeme hledat.“ Asi u pátého domečku mám štěstí. Sice na mě koukají dost divně, ale pak mě vedou dovnitř. Procházíme několik dřevěných domečků propojených dohromady a v posledním, který je už hodně vysunutý do moře, je ta místnost. Tedy díra v podlaze a padá to do moře. Musím říct, že mají všude čisto a uklizeno a vůbec to vevnitř nevypadá tak strašně jako z venku. Mockrát děkuji a jdu zase čekat na loď.

Tentokrát se dovnitř lodi hrneme hned, jak přijela a vypustila pasažéry jedoucí do Wakai. Zabíráme úplně úžasné pozice v podpalubí na rohožích. Tonda má vůbec speciální lůžko, ale jen do té doby, než je mu naznačeno, že tady se převážejí nemocní, v tomto případě malomocní. Poté co přinášejí polorozpadlého člověka, Tonda rychlostí blesku s vytřeštěnýma očima vyklízí prostor. Četla jsem, že na Sulawesi existují leprosária, ale potvrzené to nemám.

Ampana nás vítá svým podvečerním životem. V přístavu se koupou děti a z dálky je slyšet moezín, svolávající muslimy k motlitbám. Jen co vylézáme z lodi, nabízí nám odvoz mladík ve tričku s obrázkem Bin Ladina a s nápisem „Bin Ladin není terorista, je to bojovník“. Nás však zaujala krásná velká loď, připravený to trajekt do Gorontála, ale bohužel první zkušební jízda bude až za pár dní. Takže nám opravdu zbyla poslední varianta, a to zítra se nějak dopravit do Pagimany a doufat, že v nejbližších pár dnech pojede trajekt do Gorontála. Jinak totiž ztratíme několik cenných dní.