To nejlepší z východního Bali, 3. část – umělecký Ubud a tanec Legong

Šarmantní umělecký Ubud a jeho okolí

Nebyla bych to já, kdybychom jeli přímo. Dočetla jsem se, že cestou stojí za to vidět skalní reliéfy Yeh Pulu, které jsou v oblasti Bedulu nedaleko Ubudu. Trefíme je až na potřetí, je docela těžké najít odbočku z vesnice Tampaksiring (17 km SV od Ubudu): čím blíž k Ubudu, tím se vesnice spojují v jednu a je tak těžké zjistit, kde vlastně jsme. I s navigací.

U pokladny platíme obligátní vstupné a parkovné, a vydáváme se chodníčkem v údolí lemovaném palmami ke skalní stěně (asi 25 metrů dlouhé), kde jsou vytesané reliéfy z 14ho století. Vidíme sloního boha Ganéšu, jeho syna Šivu, ale pak už jen výjevy z běžného života: muž co nese přes rameno dva džbány (asi s palmovým vínem); našli jsme také loveckou scénu s mužem bojující s nějakou příšerou, zatímco ho vedle napodobuje žába, když zkouší sníst hada. Je to pro nás dřina, vyluštit, co se zde děje.

O místo se stará svraštělá babička, která bohužel neumí anglicky, aby nám to všechno vysvětlila. Tak nás alespoň za malý příspěvek postříká svatou vodou z posvátného pramínku.

Prý je možné se odtud dostat pěšky ke sloní jeskyni Goa Gajah. To už jsme nezkoušeli, protože pokračujeme hustým provozem do centra Ubudu.

Centrem města Ubudu se považuje oblast kolem královského paláce, a hlavní ulice ulice Jalan Monkey Forest Road (která se nyní oficiálně jmenuje Jalan Wenara Wana). Uf, je tu hlučno, spousta aut, motorek, a vedro.„Proč z toho neudělali pěší třídu jako Khao San Road v Bangkoku?“ durdím se, už trochu uklidněná u orosené skleničky stylového mátového koktejlu.

Hluku hlavní třídy se dá utéci do klidnějších vedlejších uliček, které jsou, světe div se, plné neuvěřitelně stylových kaváren, restaurací a obchodů. Malebná Provence s asijským šmrncem. Klademe si otázku, kde se to vzalo, když zbytek ostrova je úplně jiný. Mix Evropy a Asie dává Ubudu styl, který se započal kolem roku 1930, když královská rodina pozvala zahraniční umělce, aby se zde usadili a tvořili. První byli Walter Spies a Rudolph Bonnet, a ve sladkých sedmdesátých letech s přílivem hippie cestovatelů už Ubud nemohl odolat.

Nejširší nabídku průvodců a map Indonésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

My rádi prasata, vy rádi prasata!

My jsme nemohli odolat přízemnějším věcem, než je design a architektura – a to jídlu. Chceme vyzkoušet místní specialitu – rožněné prase„Babi guling“. V principu je příprava stejná jako u nás, jen používají jiné koření a jiný způsob servírování. Volba padla na opěvovanou restauraci „Ibu Oka Warung“, která se nachází hned naproti královskému paláci.

V přeplněné restauraci s rychlou obsluhou se akorát nese na rožni opěvovaný kulinářský skvost – krásné prasátko, budeme ho mít čerstvé! Krásně křupavá kůžička, měkké, netradičně kořeněné maso, rýže, dušená zelenina a pivo k tomu: „Hm, není to špatné… skoro jako u nás.“ Účet už bohužel tak pěkný není, vyšplhal k ceně večeře ve slušňácké české restauraci. Nejsem si jistá, jestli to s touto doporučovanou restaurací není nějak podobně, jako s pražskou hospodou U Fleků – turisty nejvíce navštěvovaná, ale místní vědí, kam jinam jít za lepším…

TIP: Pro lepší orientaci –  podívejte se na mapu Ubudu z wikitravel

Ten raft má nohy!

Prohlídku centra necháváme na večer, kdy bude chladněji, a vyrážíme naprojížďku po okolí. Vynecháváme turistická lákadla typu opičí rezervace (Sacred Monkey Forest Sanctuary), neb jsme bez dětí a něco podobného jsme s nimi zažili nedávno v rakouských Korutanech. Naplánovala jsem procházku v západní části města, tedy na jeho okraji, u řeky Ayung. Doprava řídne, začíná se lépe dýchat, a pokukujeme po plakátech stylových hotelů s vyhlídkami na řeku a rýžové pole. Vypadají opravdu lákavě! K tomu cvičení jógy, detox, zdravé raw food… Majitelé velmi dobře ví, co teď na západě frčí…

S ofocenou mapkou z Lonely Planet hledáme, kde vlastně má stezka začít. Místní nám říkají, že nás ta procházka přijde na velké peníze, neb majitelé pozemků, kudy cesta vede, začali od turistů vybírat vstupné. Bohužel, není prý sjednocené, aby člověk zaplatil jeden poplatek, ale každý farmář si vybírá ten svůj.

Nevadí, najdeme si svoji procházku. Popojedeme ještě kus, a potom scházíme úzkou uličkou k řece Ayung. Po příkrých vybetonovaných schodech slézáme dolů, kocháme se výhledem na řeku a zelenou džungli okolo. No, džungle v pravém slova smyslu to není, jen neuvěřitelně vzrostlé rostliny, keře, stromy. Vždycky smutním, když objevím rostlinu, zde vysokananánskou, u nás doma v květináči klempírující. 

Najednou se přede mnou na schodech objeví složený raft – i s pádly! Šine si to nahoru, stále stejnou rychlostí. Najednou koukám – ten raft má nohy! Už je mi to jasné, není to fata morgána, ale nosiči vynáší od řeky raftovou výzbroj. Drobné balijské ženy a obrovský, jistě těžký raft … a navíc převýšení s několika stovkami schodů. „Klobouk dolů, dámy, jste úžasné!“

Za nimi, se značným zpožděním, cupitají zpocení japonští turisté – raftaři. Samozřejmě bez nákladu. Když sejdeme okolo papayovníků dolů k řece, nikdo už tam není, poslední raft s nožičkami mizí nahoru. Koupání je osvěžující, i když řeka není vůbec hluboká a nedá se tam plavat. Pozorujeme další rafty, které projíždí kolem, a připadáme si jako v létě na Sázavě. Jen stánky s klobásou a pivem chybí.

Cestou zpátky, už téměř v centru Ubudu (u silnice směr sever na Penelostan), zastavujeme u kouzelného místa – vysokého železného mostu nad říčkou, po jehož stranách jsou chodníky pro pěší a kolem dokola vysoké stromy s popínavými rostlinami, stylovými, trochu rozpadlými domy a vyhlídkovou restaurací. To vše vytváří přistíněnou, trochu tajemnou pohádkovou atmosféru, kterou si z lavičky náležitě vychutnávám. Procházející prodavač mi nabízí zdobené výrobky z lehkého dřeva, jsou pěkné, ale nemám pro ně využití.

Pak se procházíme centrem města – míjíme jeden obchůdek za druhým – ty stylové, pro zápaďáky, se vkusným oblečením, šperky a řemeslnými výrobky. A potom ty klasické asijské, jaké známe z tržnic, nabízející levné barevné kousky. No jasně, že jsem si jich tam pár koupila – a po pár dnech jsem je už zašívala rozpárané. Ale nekup to za těch padesát korun!

Libo-li taneček – proslavený balijský tanec

Ještě nás čeká zlatý hřeb večera (tedy mě, Pepa to jen přetrpí), a to slavný tradiční balijský tanec „Kečak“. Všichni ho velmi doporučují, že je ze všech balijských tanců nejzajímavější, už díky známému vystoupení opičí armády, sedící v kruhu a vyluzující „cak cak“. Ale, jak tomu bývá, není vše, jak si člověk plánuje. Tanec kečak se pro dnešek ruší, a tak nám nezbývá nic jiného než si vybrat nějaký jiný. „To není pravda, určitě si vymýšlí, aby nás nahnali na tenhle,“ říkáme si, neb známe fígle turistických naháněčů. Ale ověřujeme si to u několika agentur, potom nevěřícně ještě dojdeme do chrámu, kde měli kečak hrát, a když vidíme tmu a zavřeno, uvěříme i my.

Kupujeme tedy lístky na nám neznámý tanec „Legong“ (80 tis. IDR = 140 Kč). Už za tmy (a to je teprve před půl osmou!) vstupujeme do ubudského paláce (Saren Agung), obsazujeme ještě poslední slušná místa a už to začíná – přichází hudebníci gamelanu.

Usazují se na zem vedle svých nástrojů a začínají hrát. Protože jsem ani nečekala, že bych mohla jejich muzice rozumět, nebyla jsem zklamaná. Bavilo mě pozorovat jednotlivé hráče, jak buď s otráveným výrazem bouchali do svého bicího nástroje, nebo někteří mladší velmi zaujatě, s radostí si užívali muzicírování. 

Po hodné chvíli přestavení začalo. Muži v barevných, zlatem zdobených maskách, ženy mají výrazně nalíčené oči – a ty pohyby! Nemohla jsem oči odtrhnout o těch dokonalých, precizních pohybů prstů, zápěstí, rukou… a očí.
Drobné krůčky žen, které větší udělat asi ani neumí, a hlavně nemohou, protože mají tělo pevně zavinuté do jemného barevného, zlatem vyšívaného brokátu. Jsou neuvěřitelně ženské! Každičký výraz obličeje má svůj smysl, nic tu není na víc, vše je pečlivě secvičeno, asi i tisíckrát odehráno.

Příběhy z indického eposu Rámajána

Tanec vypodobňuje příběhy z Rámájany – první příběh se nazává Legong Kuntir (popisuje bitvu mezi opičími bratry Subali a Sugrívou), druhý je klasický ze života Rámy. Ráma, prvorozený královský syn, byl vyhnán ze svého království a společně s ním odchází i jeho krásná žena Síta a jeho bratr Laksmana. V lese vidí krásného jelena a Síta po něm zatouží. Během lovu zůstává Síta nechráněna a je unesena zlým králem Rahwanou, který se s ní chce oženit. Síta ho odmítá a doufá, že ji Ráma přijde zachránit. Ráma za ní posílá opičího krále Hanumana, který Sítě přináší Rámův prsten, aby ji ujistil, že bude zachráněna. Ráma bojuje společně s opičí armádou proti Rahwanovi. Rahwana je zabit a Síta osvobozena.

Protože mám tanec ráda (i když u nás chodím spíš do Ponce na výrazový tanec), užívám si celé přestavení, které mi uteče jako voda. Pepa, a i hodně turistů ho spíše protrpěli a trošku i prospali, ale já jsem nadšená z celého vystoupení. Další dny trénuju pohyby prstů, ale celkem neúspěšně, protože jsou zatuhlé naším počítačovým způsobem života. Nu co, balijská tanečnice ze mě už nebude!

Noční cesta na skútru z Ubudu do Padang Bai byla klidná, zpestřená svéhlavostí stroje, který si vymyslel, že zůstane v Ubudu, a odmítl nastartovat. Po dlouhém Pepově přemlouvání, kdy jsem už začala zvažovat varianty přespání, se ale umoudřil a odvezl nás domů.