To nejlepší z východního Bali, 2. část – sopka a jezero Batur, cibetková káva a vodní zahrada Tirta Gangga

Nebezpečná krása sopky Batur, ochutnávka proslulé cibetkové kávy

Aktivita sopky Batur (1717 m. n. m.) byla poprvé zdokumentována v roce 1804, a od té doby vybuchla už více než dvacetkrát. V roce 1917 zabil velký výbuch přes tisíc osob, a stala se jedna zvláštní věc: láva se zastavila kupodivu těsně před chrámem vesnice Batur, která se tehdy nacházela v kráteru na západní straně jezera. Protože to obyvatelé považovali za šťastné znamení, zůstali ve vesnici až do roku 1926, kdy další výbuch vytvořil dnešní hlavní sopečný kráter Batur I., a kdy láva pohltila celou vesnici, tentokrát včetně chrámu. Tak silná byla víra obyvatel Baturu, že Holanďané museli některé z nich násilně evakuovat na okraj kráteru.

K nejdéle trvajícímu výbuchu došlo v září 1963, několik měsíců po masivní erupci nejvyšší sopky Bali Gunung Agung. Ačkoli síla výbuchu byla značně menší než u Gunung Agung, erupce Baturu trvala téměř rok – až do května 1964.

Masa lávy, ležící u Yehmampehu, na cestě kolem úpatí hory, pochází zase z března 1974. Nejnovější kráter Batur IV. byl vytvořen během výbuchu, který začal 7. srpna 1994 a trval několik měsíců.

Na vrchol tohoto vulkánu se krátce po půlnoci vydávají zástupy turistů, aby spatřili východ slunce nad oceánem. Výstup prý není obtížný a výhled z vrcholu, pokud vyjde počasí, je nádherný a nezapomenutelný. Hluboko dole se třpytí hladina jezera Batur, v dálce se majestátně vypíná sopkaGunung Agung – se svými 3031 m je bezkonkurenčně nejvyšší horou Bali. Při dobré viditelnosti je možno spatřit také jednu z nejvyšších hor Indonésie – Gunung Rinjani (3726 m) na ostrově Lombok.

Pohled z okraje do aktivního kráteru, odkud stoupá pára a plyny, je impozantní. Na vrcholku stojí dva maličké warungy, kde si můžete koupit vajíčko a v puklině skály si ho uvařit.

My jsme bohužel neměli dost času, tedy alespoň dva dny, abychom se vydali jak na sopku Batur, tak na plavbu po jezeře, která musí také stát za to. Také jsme si nechali zajít chuť na termální koupele ve vesnici Toya Bungkah. Hned u jezera jsou dvě místa, kde si můžete zarelaxovat v horkých minerálních pramenech – v Batur Natural Hot Spring, jenž má bazény přímo na kraji jezera, nebo v luxusnějších Toya Devasya.

Těšila jsem se, že se budeme moci v okolí alespoň projít, udělat si výlet po nějakých stezičkách, či si alespoň sopku objet, ale nezvládli jsme to. 

Proč? Jeli jsme sem s mým mužem Pepou na skútru, a to pouze na jeden den. Cestu jsme pojali jako pohodovou, tudíž jsme občas zastavili v nějaké vesnici, pokoukali, koupili tu sladký puding, tu banány, provětrali natřesené pozadí, a pokračovali dále. Z Padang Bai nám to trvalo přes tři hodiny, a to i proto, že jsme nechtěli jet tam i zpět stejnou silnicí, a tak jsme experimentovali.

Mapa i navigace tvrdila, že tamtudy projedeme… No, projeli, ale často jsem musela ze skútru jako nadbytečná slézt a jít po svých, aby to Pepa předrncal (jen tak mimochodem, stejně jsem byla ráda, že si můj zadek odpočine). Jeli jsme ale krásnou kopcovitou krajinou, krajinou kávy, banánovníků, chilli políček a nakonec jsme, světe div se, projeli borovicovým lesíkem! Dokonce byla i zima (tedy na mikinu:-).

Penelokan –  Vyhlídkové místo

Na začátku vesnice Penelokan jsme uhradili jakési mýtné – poplatek za vstup na vyhlídkovou silnici, která vede do Kintamani. Tady jsme rádi za motorku – můžeme si zastavit, kde chceme, všude se vejdeme, a tak popojíždíme a kocháme se výhledem na jezero pod námi, sopku Batur na levé straně, horu Abang (2155 m.) na straně pravé, a to všechno orámované modrou oblohou s pár fotogenickými mráčky.

Objedeme horu až k severu, ale nakonec se stejně vrátíme do Penelokanu, odkud sjíždíme po velmi příkré serpentýnové silničce k jezeru, k vesnici Kedisan.

„Fůůůůůůůůj, ty náklaďáky ale práší!“ nadávám a snažím se zakrýt obličej. Oči mám jako štěrbinky a snažím se nedýchat (díky za freediving!). Od jezera supí nahoru do kopce téměř nepřerušená řada přetížených náklaďáčků naložených lávou, dolů se opatrně sunou zase ty prázdné, s přišlápnutým brzdovým pedálem na podlaze. S kopcem se perou, sunou se jako šneci, funí, hlučí a práší. Práší tak, že vše je pokryté souvislou vrstvou jemného prachu. Jsme rádi, že už jsme dole, u jezera, kde auta odbočují do leva pod úpatí hory.

Chtěli bychom se co nejvíce přiblížit k hoře, k lávě, která nás láká. Nikde jsme ale neobjevili cestičku, která by se zdála sjízdná. Je už ke třetí hodině a na procházku už nezbývá čas. Pokračujeme podél jezera směrem k vesnici Toya Bungkah, a pořád žádná odbočka. Nic naplat, jedem zpět!

Ještě zastavujeme u malého warungu uprostřed ničeho a dáváme si „bali kopi“ a „es te“ – turka a čaj. Ani se neptám na cenu, známe tu obvyklou a tak není třeba. Sedíme u ušmudlaného stolku, pozorujeme mouchy a mladou místní rodinu, která přijde na meloun a sladkosti. Malý prcek je celý zmazaný, maminka „mouchy snězte si mě“ a tatínek napodobující raperskou módu kouří jednu cigaretu od druhé. Nepříliš přátelsky po nás pokukují, atmosféra tu není příliš příjemná a tak se zvedáme. „Berapa?“ ptám se na cenu, a nevěřím vlastním uším. „Cože, pětkrát tolik, než normálně?“Zkouším smlouvat, ale paní nemá zájem, mračí se. To se mračím už i já, pokládám dvounásobek běžné ceny a jdu pryč. Prošlo to, ale dobrý pocit nemám.

To byl asi jediný konflikt, který jsme na Bali zažili. Běžné smlouvání je tu stejně jako ve zbytku Asie obvyklé, a Balijci jsou velmi příjemní a usměvaví.

Nejširší nabídku průvodců a map Indonésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Ochutnávka cibetkové kávy

Zaprášení jako mlynáři se vracíme zpět na jih, do Padang Bai. Máme štěstí, že jsme po cestě natrefili na kávovou farmu (coffee farm), jenž je otevřená pro turisty.

„Ahoj, chcete se podívat po farmě?“ vítá nás slečna u vchodu a už nás vede k malým záhonkům a ukazuje nám, co se všechno tu a v okolí pěstuje. „Tady vidíte zázvor, tuhle citrónovou trávu, tady roste koriandr a zde je kávovník…“ ukazuje letmo na rostliny a pokračuje až k maličké kleci s malou chlupatou šelmičkou, skrčenou v rohu. „To je cibetka,“ slečna významně ukáže na klec, „… a tady si můžete ochutnat zdarma naše kávy, a pokud budete chtít, tak i cibetkovou.“ A vede nás k zastřešené verandě, kde už pro nás obsluha přináší na podnose deset malých šálků. „Toto je mátový čaj, zázvorový, tento z citrónové trávy, tato káva je skořicová,… a tahle poslední je cibetková“.

Zvědavě ochutnáváme šálek po šálku – ale fuj, všechno je už oslazené a nijak zvlášť zajímavé. Takové bez výrazu, specifické chuti. Dokonce i cibetková káva. Platíme 50.000 IDR (85 Kč) za ochutnávku cibetkové kávy, a jsem tuze ráda, že Pepova dušička gurmána má pokoj. Ochutnal ji.

Já osobně jsem v této věci (neobvykle) pragmatická. Vzhledem k faktu, že cibetky žijí v divoké přírodě, a sběrači sbírají kávová zrnka (která prošla zažívacím traktem cibetky) většinou v hustém křoví, domnívám se, že tady nabízená cibetková káva (kopi luwak, neboli civet coffee) není cibetková. Tento názor není pouze můj, na webech je zmínek mnoho, například na wiki. Přinejlepším nabízí směs pouze s malým procentem tohoto trusu. A navíc si myslím, že tady ani tu kávu neumí připravit. 

Po krátkém prozkoumání nabídky káv, čajů a koření doznávám, že jim tu už další obchod neuděláme. Téma čajů, koření a dnes už i kávy sleduji u nás doma – a tak mě nabízené staré vyvonělé koření a čaje vůbec nelákají.

Místní kávu si raději kupujeme ve slušňáckých klimatizovaných obchodech, kde jedině v takových se nám podařilo sehnat zrnkovou, nenamletou balijskou kávu. A propos – káva je tu docela zajímavé téma – kupříkladu v běžných stáncích koupíte pouze mletou kávu, a to pouze v mini baleních jedné či dvou porcí. Jednou mě můj skútrový řidič Made vzal na návštěvu ke svému známému, a jeho žena hned posílala synka vedle do obchodu pro jeden takový malý balíček kávy. A byla dobrá, silná a voňavá – i když ne zrovna cibetková.

Zapomenutou vyhlídkovou cestou podél východního pobřeží (Amlapura – Seraya – směr Amed)

Lákají mě zapomenutá, neturistická místa, pokud možno s divokou přírodou. Cesta po nejvýchodnější silničce Bali by mohla splňovat tato kritéria – nevede tu hlavní tah, je zastrčená, a ještě k tomu se vine podél pobřeží. Trasu přes Amlapuru do Ujungu, kde je vodní chrám, už známe, a tak jí projedeme docela rychle, dokonce nám navigace objeví kouzelnou zkratku za Amlapurou, takže projíždíme uzoulinkou silničkou, chvilku máme pocit, že se objevíme u někoho na dvorku. Míjíme malé domky, zahrádky, slepice nám utíkají přes cestu a babičky se podivují, koho tu sem čerti nesou.

Zastavujeme u vodního paláceTirta Gangga, který postavil místní rádža v 1948. Stejně jako vodní palác Taman Ujung, i tento zničila v roce 1963 soptící Gunung Agung. Naštěstí ho znovu postavili, a tak se můžeme projít po udržované zelené zahradě plné jezírek, které doplňují umně zdobené kamenné sochy a ozdoby.

Přeskakujeme opatrně po dlaždicích, které vykukují z vody, a najednou „žbluňk“, a už vidím malou Barunku, jak vylézá celá zmáchaná z jezírka. No, bude mít na Tirtu mokrou vzpomínku. Pro ty, kteří se nechtějí dobrodružně koupat, je tu jeden bazén, kde si mohou po zaplacení vstupného vykoupat. Je plný místních dětí, které tu radostně dovádí.

Od Ujungu jako zázrakem mizí provoz, jedeme si sami pobřežní (zatím dobrou silnicí) a pokukujeme na černou pláž pod námi. Kudy k ní? Všude příkrý sráz, nikde žádná cestička… Jen občas se u domků kupí hromady nádherně hladkých valounků, a tak je zřejmé, že k moři se někudy dá dostat. Později jsem se dočetla o krásné fotogenické pláži Pantai Songan, prý je k ní i značená odbočka (někde za vesnicí Seraya), ale pozdě bycha honit – nevěděli jsme o ní.

Kus do kopce, a jsme ve vesnici Seraya, uf, silnice je tu pořádně rozbitá, cesty se větví a šipky žádné. „Haló, jedeme dobře na Amed?“ volám na pána u silnice. „Ne, ne, to jste měli jet doprava, ne rovně nahoru,“ pár anglických slov doprovází mezinárodní gestikulací. Cesta se vlní – kopíruje zátoky, šplhá nahoru, a přímo k moři se bohužel nikde nedostane. Přestože tu nejsou žádná úžasná vyhlídková místa, je se na co dívat. Tu seskupení rákosových domků ve svahu, tu pohled na moře, tam zase vyčnívající hora – je to pohledný kraj. Myslela jsem si, že pojedeme bezlidnatou krajinou, ale ne – každou chvíli projíždíme vesničkou o pár desítkách domků. Je zřejmé, že se tu lidé snaží, jsou činorodí a živí se jak zemědělstvím, tak i řemeslnou výrobou.

Někde u vesničky Tegalalas už musíme otočit a jet zpět, abychom dojeli alespoň trochu rozumně zpět. Za světla to už nebude, to je mi jasné.

Po cestě zpět, už na hlavní, frekventované silnici někde za Candidasou a před odbočkou na Padang Bai je po levé straně prostranství, které je přes den opuštěné, ale večer ožívá. Chatrné stánky obsadí prodavači jídla, sladkostí, sušenek, ale i nejnovějších balijských hitů. A tak i my zastavujeme, platíme drobné za parkovné, a jdeme to prozkoumat.

Zajímá mě jídlo (jak by jinak), a tak mířím ke stánku, kde mají v plastové vitrínce různá připravená jídla. Nejsem schopná rozeznat, o co by mohlo jít, paní mě to trpělivě balijsky vysvětluje, a já se snažím s pomocí slovníčku dorozumět. „Ahá, babi guling, to znám,“ to je to známé grilované prase. Tady ho mají už naporcované, takže poznej to! „No jasně, to si dám, ano, s rýží, jak jinak.“ Paní vytahuje z vitrínky maso, k našemu překvapení ho už neohřívá (no, je tu třicet stupňů, tak to asi považují za zbytečné), a přidává s rýžovaru teplou rýži. Studená kůžička není zrovna kulinářský hit, ale maso s pálivou zeleninou je dobré. Když to srovnávám s babi gulingem v hogo-fogo turistické vývařovně v Ubudu, tak myslím, že v tam velký rozdíl není…  tedy vlastně je – v ceně. Tady za to chtějí slušnou cenu, tj. 20 tis IDR (35 Kč), v Ubudu – tu turistickou.