Uf, to byla dřina. Domluvit si řidiče skútru na CELÝ den, to znamená do západu slunce v osm. Nerozumím tomu – je tu tolik řidičů, ale žádný se mnou za žádnou cenu nechce jet. Až později jsem zjistila, že slaví svátek, a na obřad (půdžu) v chrámu nesmí chybět. To se rozumí samo sebou, ale oni mají svátek obden:-)
Nakonec jsem sehnala báječného Mada, nejen řidiče, ale i šikovného průvodce, který mi ochotně všechno vysvětlí a kdekoliv mi zastaví. A má se mnou trpělivost.
Z městečka Padang Bai jsme vyrazili na pláž „White Sand Beach“, neboli také Perasi Beach či Pasir Putih – prostě na bílou pláž východně od městečka Candidasa. Pláž má krásně bílý písek, je dlouhá tak 400 metrů, lemovaná z půlky plážovými stánky s občerstvením. Za nimi jsou už jen rybářské, krásně barevně natřené čluny, a pak už nic. „Bylo by hezké tu přenocovat,“ říkám si. Moře tu pěkně vyvádí, jsou pořádné vlny a pár lidí v nich lumpačí. Chvilku je pozoruju, fotím, a pak odkládám foťák a jdu do toho s nimi. První vlna – a už polykám andělíčky. Naštěstí mám vlnový trénink z Floridy a tak chytnu grif a nakonec si to „řízené topení“ užívám.
TIP: Kudy tam – odbočka na White Sand Beach najdete asi 5 km východně po hlavní silnici z Candidasy do Amlapury. Tuším, že je tam cedule Pasir Putih, pak musíte tak kilometr po vedlejší cestě. Zaplatíte malý poplatek za vstup a následuje drncavý příkrý sestup k pláži. Místní to sjedou autem i skútrem až dolů.
Do vodního paláce Taman Ujung přijíždíme v horké poledne, ale díky klobouku a částečné vegetaci to zvládám.
Tento palác byl postavený, stejně jako jiný vodní palác Tirta Gangga, rádžou z Karangasemu. A také neunikl v roce 1963 ničivé síle sopky Agung, a potom navíc v 1979 zemětřesení.
Komplex je mixem balijské a evropské architektury: tři umělá jezera spojují lehké mostky, uprostřed je vzdušná odpočinková stavba. Líbí se mi tu – je zde málo lidí, ze zahrad je pěkný výhled na moře i na sopku Agung, která malebně ční ve šťavnaté zeleni.
TIP: Kudy tam – Taman Ujung Water Palace najdete u vesnice Seraya, 3 km jižně od Amplapury. Platí se tu jak vstupné 20.000 IDR (35 Kč), tak parkovné 2.000 IRD za motorku.
Cesta zpátky do Padang Bai bude ještě zajímavější – brzy za Amlapurou, ve vesnici Subagan odbočíme na západ, do kopců na sidemenskou silnici. Je to cesta vyhlídková – začíná se šplhat nahoru, a čím jsme výše (za Sibbetanem), tím méně vidíme domků, ale více políček s rýží, chili papričkami, tabákem a nejrůznějším kořením. Políčka přechází v rýžové terasy, a nejkrásnějších scenérií si užíváme kus před vesnicí Sidemen.
Tam mi Made zastavuje u rákosové turistické restaurace (jediné široko daleko!) s otevřeným výhledem na tu rýžovou krásu, a já se jdu projít mezi poli. Rýže je ještě zelená, určitě má ještě měsíc čas. Musím dávat pozor, abych nezahučela do zavlažovacích kanálků, které lemují políčka. Tlumené teplé světlo západu slunce začínají vyhánět bouřkové mraky. Úplně zastínily sopku Agung, která celé scenérii dodává další rozměr.
„Ne, děkuju, tvé obrázky jsou opravdu pěkné, ale já je nechci,“ odpovídám chlapci, který se mi spolu s tetou nabízí kýčovité neumělé obrázky. Made už je pěkně nervózní, mraky jsou pořádně černé, zvedá se vítr a vypadá to na pořádnou tropickou bouřku.
Svištíme čtyřicítkou z kopce dolů, zkratkou přes Putung a Bakung do Manggisu, je to neuvěřitelně příkrý sešup. Když je zřejmé, že jsme bouřce ujeli, raději slézám z mopedu a jdu pěšky, neb mám pocit, že bychom se mohli převrhnout. Tak strmé je to klesání.
Made je z toho špatný; bručí, že prý jsem zákazník a mám se přece vést. Ale já jsem šťastná, že mohu tady, v krajině, která mimo vesničky vypadá trochu jako džungle, procházet.
Koukám po ohromných stromech, u vesnic poznávám mangovníky, stromy salak (z nich je ten sladký snake fruit), papayu, banánovníky, rambutany a smradlavé duriany. Některé duriany mají už „předzabalené“ v jutových a igelitových sáčcích.
Až když na mě začnou štěkat vesničtí psi (jako běloch jim musím pěkně smrdět), raději přistupuju k Mademu. Jak se krajina rovná, přibývá vesnic, domky už nejsou tak malebně postavené z rákosu, jsme už zkrátka v civilizaci.
Jedeme na netopýry! Z Padang Bai svištíme pronajatým skútrem čtyřicítkou na jih, a za dvacet minutek jsme u netopýřího chrámu Goa Lawah. Naštěstí se chrám nedá přehlédnout – před ním je spousta obchůdků a občerstvením.
Neodoláme a do jednoho warungu se jdeme najíst. Paní se polekala, když se jí do malého krcálku nahrnulo devět rozesmátých falangů. Chvilku dělala, že nás nevidí, ale pak podlehla našemu kouzlu. Přinesla nám domácí ledový čaj, a pak i objednané menu Nasi campur (20 tis IDR, 35 Kč) – polévku podobnou naší hovězí s knedlíčky, grilované maso na špejlích (velikost XXS) s rýží a zeleninou. Protože všechno děsně pálí, čaje vypiju hromadu. Ale stejně je to dobrota. Tyhle malé warungy mám ráda. Jídlo často mají vystavené (v tomhle vedru se to ani nemusí ohřívat) a tak si mohu alespoň trochu představit, co asi dostanu. A ceny jsou lidové. Nesrovnatelné s turistickými restauracemi v Padang Bai, kde jsme na českých cenách.
A šup s plným bříškem do chrámu! Áno, ještě se přepásat šerpou (20 tis IDR), abychom vyhovovali balijským náboženským zvyklostem, a můžeme jít.
Na centrálním nádvoří jsou tři „bale“ svatostánky, umístěné ve třech rozích komplexu. Na tyto svatostánky při půdže věřící vkládají ovocné a květinové obětiny, a také na nich sedí chrámová gamelánová kapela. Odtud pokračujeme k jeskyni, ve které sídlí stovky, možná tisíce netopýrů. Nesmíme vstoupit dovnitř, takže jen pokukujeme za zábradlím na ty drobné pískající tvory, jejichž trus tak nevábně voní. Vzpomínám na laoské jeskyně, kde se na mě ty potvůrky věšely svými škrábajícími pracičkami, a vůbec mi není líto, že se tam nesmí.
Samozřejmě i tento chrám si drží svou pověst, a to, že prý z jeskyně vede tunel na tři strany – na horu Agung k chrámu Besakih (vzdálenému 30 km), do Talibengu a Tangkidu Bangbang. Je zmiňováno, že když v roce 1963 soptila hora Agung, tak se objevil popel i zde ve chrámu.
Pro hinduisty je tento tisíc let starý chrám velmi důležitý, protože patří mezi devět směrových chrámů (tento na jihovýchod), které chrání Bali před zlými duchy. O jeho oblíbenosti svědčí balijské turistické autobusy, které každou chvíli přiváží své věřící, aby se tu pomodlili. My jsme měli to štěstí, že v odpoledních hodinách tam nikdo nebyl, a tak jsme měli volnost při prohlídce. Moc se mi líbil obrovský, rozložitý strom fíkovníku banyánu. Je také přepásaný šerpou – je to opravdu svatý strom.
Nejširší nabídku průvodců a map Indonésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Kousek u netopýří jeskyně na pláži provozují dvě rodiny tradiční, ničím nezměněnou výrobnu soli. Majitelé nám názorně ukázali (názorně, protože bohužel neumí anglicky), jak celý proces výroby probíhá – od nabírání mořské vody do věder, její rozlévání do černého písku, sbírání písku s krystalky soli, a potom následně neustálé odpařování. Fascinuje nás ta ohromná dřina a za jak nízkou cenu si můžeme koupit pytlíky s bílou solí. Přestože vždycky smlouvám, tady ne.
ZAJÍMAVOST: Doma jsem si ještě dohledala, že zdejší sůl začíná být oblíbená u světových gurmánů a tak jsem zvědavá, kam se tato tradiční výroba soli bude za pár let ubírat…
Šťavnatá zelená džungle, romantické vodopády… To jsem si googlila před odjezdem na Bali a moc se těšila, až něco takového uvidím. Jenže nakonec mi zbyl vzdálenostně dostupný pouze jeden – Dusun Kuning waterfall, ke kterému prý vede dost náročná cesta.
Volám Mademu, jestli mě vezme na celodenní výlet, a ten je rád, že si přivydělá. Čeká nás docela dlouhá cesta: míříme na jih kolem netopýřího chrámu přes město Klungkung (dnes Semarapura) na sever, směr Bangli. Musíme to takto objíždět, přímá cesta není (překážely by nám tam kopce, údolí a pár širokých řek).
Jak jsme později zjistili, Made jezdil naučenými cestičkami, zřejmě nikdy nestudoval mapu, aby věděl, kde si cestu zkrátit. Později jsme si s Pepou díky navigaci zkrátili spoustu dříve objížděných cest. Nicméně je dobré nepodceňovat znalost místních, neb navigace není dokonalá a neřekne, že tou doporučovanou silnicí se nedá (skoro) projet (což jsme zjistili na výletě k sopce Batur).
Cestuk vodopádu Dusung Kuning Made nezná, nikdy tam nebyl, ale mám pár navigačních bodů: 3 km jižně od Bangli, někde ve vesnici Taman Bali máme uhnout doprava. Naštěstí Made má balijskou pusu, a tak se doptal. Zastavujeme za posledními vesnickými domky na kraji pole, vedle nás začíná strmý svah džungle. Místní ukazuje tím směrem: „Támhle to je, po týhle cestičce!“ Vidím prasečí stezku, plnou bahna, kořenů, šupem dolů, dokonalá skluzavka. Made znervózní: „To jsme měli zastavit ve vesnici v chrámu, abych se za tebe pomodlil.“ A já už vím, že to myslí vážně. „Nemusíš jít se mnou,“ uklidňuju ho, vykasávám nohavice, upevňuju si batoh všemi bederáky i prsáky a těším se na klouzajdu.
Kupodivu představení se nekoná, podaří se mi sešplhat dolů – a už jsem v džungli. Šero, kapky vody kapající z listů, po blátivé cestičce si to šinou macatí mravenci. Jdu, někdy se kloužu po dobře vyšlapané cestičce a kochám se samotou. Míjím „sad“, což je ale nadnesené slovo, nicméně je tu vyklučený kus džungle a nasázené papayovníky a banánovníky. Dojdu až k trubce, z které proudí silný chladivý pramen. Vodopád to sice není, ale v tom dusnu mi poskytuje osvěžení. V mžiku jsem nahá, smývám bláto z nohou a ochlazuju mravenčí štípance. Po ruce mám sarong, kdyby někdo náhodou šel, abych se cudně zahalila.
Osvěžená jdu ještě kousek dál, kde už začínám tušit vodopád. Stanu před prudkým srázem, kde má cesta, teď už spíše cestička, pokračuje kolmo (ale opravdu kolmo) dolů. Stojím nahoře, koukám na to, a je mi jasné, že tady to pro mě končí. Je mi to líto. Kdybych tu měla Pepu, kdybych tu měla lano, kdyby… Bylo by to hazardní tam sama jít. Sklouznu, špatně spadnu, a nikdo mě tu nenajde. Nebo, při nejlepším, jen sklouzám dolů, ale nedostanu se zpět. A tak smutně vzdychnu, a vracím se zpátky. Alespoň že se mohu ochladit u neromantické trubky…
Made je vyloženě rád, že mě vidí zpět: „Byla’s pryč dlouho, už jsem se bál!“ Pokračujeme do Bangli, pro jistotu ho projedeme celé, ale nevšimla jsem si ničeho, co by mě zaujalo. Snad jen muslimská restaurace, kde jsme se stavili na oběd:-) Je to zajímavé, Bali je převážně hinduistické, a muslimské restaurace mají svou náboženskou příslušnost hezky zobrazenou na poutači. Hodí se to v době všudypřítomných hinduistických svátků, kdy jsou místní na půdže a najíst se můžeme hlavně u muslimů.
Ať už se jedete do Indonésie podívat jen na skok, nebo tam chcete pobývat déle, určitě vás ta země překvapí. Máme pro vás pár postřehů, jak na kulturní šok vyzrát. Přečtěte si je v článku Co všechno se vám může stát v Indonésii. |
Nicméně, Bangli má opravdu jednu zajímavost, kterou stojí za to vidět. Tou je na severu města chrám Pura Kehen. Chrám byl v době 11. století nejdůležitějším chrámem bývalého království Bangli. Říká se o něm, že je miniaturní verzí obrovského a turistického Pura Besakih. Jeho název se dá přeložit jako město ohně – protože „pura“ je ze sanskrtkého slova a znamená město, a „Kehen“ znamená domácnost nebo ohniště.
Opět dostávám za úplatu šerpu, a hned obdivuji dračí zábradlí, stoupající ke krásně zdobené, rozpůlené vstupní bráně. Bránu střeží dvě sochy z populárního příběhu Ramajána.
Chrám je postavený na kopci, a tak je třeba se po schodech vyšplhat 20 metrů nahoru. Kochám se hezkým výhledem do kraje, ale co je pro mě zajímavější – obrovitanánský strom Ficus benjamin. Je šíleně veliký, mohutný kmen, spousta vzdušných kořenů, a nahoře, vysoko, je umístěný svatostánek. Tyto stromy bývají někdy nazývané stromy „bo“ (Bodhi tree), podle fíkovníku, kde Buddha došel k osvícení, a jsou posvátné. Na listy dopadá tlumené světlo, je tu ticho, zem porostlá mechem… kouzelná atmosféra.
Zdi druhého nádvoří jsou vtipně zdobeny starými talíři čínského porcelánu, bohužel jich dost chybí. O patro výše je svaté nádvoří, kterému dominuje stánek s 11ti stupňovou střechou (meru). Ty jsou právě nejvíce ceněné. Okolo jsou rozesety další menší svatostánky, a v rohu je trošku skrytý kamenný trůn dedikovaný Brahmovi, Šivovi a Višnuovi. Rytiny jsou docela výjimečné, vidíme tu želvu a hada obtočeného kolem trůnu, kteří symbolizují podsvětí. Další sochy představují Šivu, jeho ženu Durgu (Kálí) a syna Ganéšu.
Večer, při cestě zpět si v Semarapuře na mostě přes řeku Unda neodolám a fotím si tak intimní chvilky, jako je rodinná hygiena v řece. Místní to mají bezva: proč mít svou koupelnu, když tu teče řeka pro všechny? A tak si rodinka sbalí kyblíček, do něho mýdlo, kartáčky a čisté prádlo, a odkráčí k řece. Tam se umyjí, vyčistí si zuby, vyperou prádlo, poklevetí se sousedy, a spokojeně se vrátí domů.
My to máme do Padang Bai ještě kousek, a tak ani nemusím přemlouvat Madeho, že zastavíme na jídlo, že mám zase hlad. U silnice na jedné straně dělá paní mé oblíbené arašídovéGado gado, na druhé zase pán masovésatay (čti saté). Nakupujeme k jejich pobavení obé ve verzi „to go“, což zde znamená zabalení do banánových listů. A pak šup s tím o kus dál na černou pláž u výrobny soli, kde piknikujeme při západu slunce u šplouchajícího moře…
Výběr testerů Světa outdooru
Turistická ponožka s neotřelým designem a doživotní zárukou, na každou štreku.
