To be or not to be in New York?

A vzhůru na palubu pracovního procesu alá servírka afghánského kebab housu.

Vůně kebabu, orientálního koření se line z kuchyně všemi kouty. Rytmy Afghanistánu rozechvívají mou duši osamělého poutníka z daleké Evropy ve spárech tak odlišné kultury.

Majitel-muž, číšník-muž, kuchaři-jak jinak než chlapi. Zkrátka a dobře, posádka trošku jednolitá, avšak hodně svá. Zahřívací kolo jsem obstála, vydávám se na další dobrodružstvív New York city.

Jak tyto 3 měsíce prožiju či přežiju?To je zatím hudba budoucnosti. Zamíchala jsem si kartami života trošku víc než jsem si dokázala představit, aneb člověk míní a čas mění …

„Co si dáte? Mohu nabídnout koftu nakhod? Lamb kababs? Korma sabzee? Nějaký dezert k tomu? A na jakou adresu máme doručit Vaši objednávku? Ještě jednou prosím, můžete mi zopakovat adresu? Co, cože?“Hm, jestli je někdo najde, má můj obdiv. Další prosím …

Poslíček nikdy o takové ulici neslyšel. Jo, určitě to je správně, ptala jsem se přece dvakrát, i když i tak to byl velmi rychlý diktát. Budu si muset příště zapsat telefonní číslo, abych jim mohla příště zavolat zpátky, kdyby adresa nebyla v dosahu New Yorku.

Lehce se mi podlamují kolena, vidím, že zaznamenat jméno a adresu zákazníka je přeci jen ze začátku mé kariéry servírky přeci jen tvrdý oříšek. Zůstávám raději „na place“ a obsluhuji zákazníky. V nejhorším mi své přání ukážou na jídelním lístku nebo řeknou číslo pokrmu.

S kuchtíky z Mexika, kteří zakotvili u dvanácti- až patnáctihodinových šichet ve sklepení afghánské kuchyně, se můžeme spolu maximálně smát. Ke komunikaci nám však chybí slova porozumění. Jestli na ně spustím česky nebo anglicky, vyjde tonastejno, takže se smějeme, povídáme si, ale obsah nám všem uniká. Asi to není to nejdůležitější, spojuje nás totiž to, proč jsme tady a teď. Smích netrvá dlouho, po zdravotních nesnázích už pro mě není místo. Přemýšlím, co bude dál.

Pokračuji v mexickém supermarketu, kde jsem souběžně s afghánskou restaurací pracovala v dopolední směně na kase. Nesmím však opomenout jen jeden nemalý detail, že jsem během zkušební doby nedostávala žádný cent, o dolarech nemluvě. Tak jak tak o celé situaci přemýšlím, ani tady pšenka nepokvete, protože zkušební doba může být i 3 měsíce, a to už se chystám na Kennedy airport, takže pravděpodobně poputuji opět o dům dál. Prodavačky, které nehodlalyztrácet anglické slůvko, natož vysvětlení mi moc elánu a kuráže nedodaly.

Hlavně vydržet! Může být i hůř, toto je přece jen zatěžkávací zkouška mé psychiky a nervů. Cestou do marketu jsem seš povzbuzovala slovy „věř, chtěj, vytrvej“. Víru mám, chuť zatím ještě taky, ale vytrvalost v této situaci? Ta už mi lehce dochází.

Pomalu sahám na dno svých sil a svého prvotního nadšení do celého letního študáckého putování.

S díky odcházím o dům dál.

Zaklepala jsem na dveře u Inda. Malebná, indická restaurace působila velmi útulně, majitel se zdál být muž činu. Jeho srdce se zželelo dívky na pokraji sil, a tak ji přizval do své pracovní čety indického týmu, tj. On jako majitel a vrchní, kuchtík školitel a kuchař učeň. Slovo dalo slovo a já vybalila svých 5 švestek, totiž černo-bílý model a hodila se do gala, neboť 2. kolo právě začíná.

První hosté přicházejí: „mango lassi? Puri, chapati or paratha or just naan?

tandoori chicken, vegetable kurma, samosas, kheer?“

Tu obsloužit, tu uklidit, trochu výpomoc v kuchyni a den je hned u konce. Ke konci směny se na mě usmálo štěstí /?/ v podobě denního výdělku. No, nějak mi dochází slova, asi jsem si myslela, že nastane obrat k lepšímu o 180º aspoň. Hm, tak to musím konstatovat, že jsem se mýlila. Obrat sice nastal, to je fakt, ale s takovou horentní sumou nepokryju ani náklady na dopravu a chudší stravu. Kapsa se naplnila o 3 $. Domluva s majitelem sice zněla, že se budeme dělit o spropitné 1:2, ale to jsem zdaleka netušila, že denní spropitné bude 6 amerických peněz. Ach jo, takhle jsem si léto v USA fakt nepředstavovala.

Další den byl někdy lepší, jindy horší. Fakt je ten, že léto nebyla nejvhodnější doba na shánění práce na místě. Tam, kde mi chtěli pomoci aspoň radou, mi sdělili, že se mám zeptat tak koncem září, začátkem října. Někde mi vyšli vstříc, že jsem jim mohla na sebe zanechat kontakt, ale že mi nic slíbit nemohou.

Najednou mě přepadá pocit beznaděje a zoufalství.

I když každé setkání s cizincem, který zakotvil v zemi zaslíbené, je nesmírně zajímavé a jindy bych ho hltala plnými doušky, teď jen mlčky poslouchám a splihle sedím v pro mě strastí plném letním New Yorku.

Ind, který se vypravil s dolarem v kapse, jak mi vyprávěl, před x lety do vysněného New Yorku a tady postupně vybudoval místo plné pamlsků dle receptů z rodné domoviny mě posílil na chvíli pozitivní energií.Na hodinu, na den, na týden?

A jak jinak, nezbývá mi nic jiného než jít zase o kus dál. „Hledání, hledání, to nám úsměv zachrání …“, doufám.

Nakonec jsem nastoupila u obtloustlejšího Rusa na pohovor. Otevřel nabitý diář plný poznámek, setkání, něco si do něj připsal a s brejličkami na špičce nosu se usmál se slovy, co mě k němu přivádí.

Najednou ze mě všechno spadlo. Cítila jsem se tak nějak doma, Slovan potkal Slovana. Vyprávěla jsem mu část svého osobního příběhu, ale i toho amerického, tedy vlastně newyorského a teď čekám, co bude dál …

Chvíli listuje v diáři, prověří mé znalosti angličtiny, listuje dále svým diářem, napíná mě, sedím jako na trní ….

„Pokud máš odpoledne volno a můžeš se dostavit na Manhattan, měl bych pro Tebe zajímavou nabídku“. Jakou? Od kdy? Čeho se to týká? Vím, všeho s mírou, ale přeci jen, stačí náznak …

Odpoledne šupajdím metrem, pěšky, s mapou, se srdcem v krku do jednoho z manhattanskýchvěžáků. Jeden jako druhý, vysoké jsou všechny, jen se v každém z nich odehrává jiná hra s odlišným dějstvím.

Portýr mě ohlásil do čtrnáctého patra. Hmm, to vypadá na první pohled zvenku netradičně. Vrátného v uniformě v domě ještě nemáme, tak koukám, že za dveřmi této rezidence se rýsuje jiný svět.

Má návštěva již byla ohlášena, jsem očekávána … Kde, u koho?

Okamžik překvapení, troška napětía taky nervy na pochodu. Ani moc nevím, kde mi z toho všeho hlava stojí.Klepu na dveře a čekám …

Dveře se náhle otevřeli, v nich mladý snědý +- čtyřicátník a proletivší střela v podobě osmiletého Maxe.

„Hi, nice to meet you. Come in, we are waiting for you. How are you?“

První, prvotní dojem zatím fine, jako koneckonců moje odpověď na poslední otázku.

Usednu na židlí a časem neprolétne jen střela v podobě jednoho dítka, ale hned 3 dárečci najednou. Možná je čeká nějaká změna, tak musí zjistit situaci a možnosti.

O slovo se hlásí i ten nejmenší z nejmenších svým pláčem, vřískotem, abych o něm věděla a dal všem na vědomí, že na tomto světě ještě není dlouho, ale už se umí ozvat!

Podtrženo sečteno po 2min setkání s Davidem už vím, že tu jsou 3 šídla a 4.nemluvně v postýlce. Zvládla jsem Inda, Afghánce, tak proč nezkusit íránsko-polskou rodinu, která konvertovala k židovství?

Jak vidím, New York nabízí opravdu hodně, hlavně možností, zkušeností, poznání.

Nejširší nabídku průvodců a map USA (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

To be or not to be in New York?

Už ani nevnímám další otázky. Z pohrouženído mých vnitřních myšlenek mě vytrhla otázka: „Andreo, jedeš s námi?“ Kam, kdy? Nějak jsem přeslechla tu podstatnou část, kam se vlastně odjíždí. Aha-směr Atlantic beach.

Děti poletují klem, neví, jestli mají všechny poklady typu game boy, rakety na plážový tenis, „kosmetický kufřík pro princezny“ nebo ještě něco?

Nějak se nestačím orientovat. Kosmetický kufřík pro malou, čtyřletou lady? Jasně, vyrostla jsem v jiných podmínkách, ani ne v domě s portýrem a 7mi pokojovým bytem s terasou na Manhattanu, kde si zahrajete s úžasným výhledem na New York City košíkovou, ping pong nebo se zde necháte obsluhovat ve společnosti 15 kamarádek na barbecue.

No, že by holka z paneláku zkusila život na pobřeží Atlantiku? To be or not to be in New York součástí této rodinky?A vlastně proč ne. Změna je život a život je poslední šance.

„Jdu do toho, jedu s Vámi.“ Že by konečně začalo léto jak má být?

Kufřík se svými poklady nechávám v Brooklynu, kde pár Rusů a Rusek okupovalo i tak přeplněné pokoje za cenu ubytování za babku. Nebylo proto divu, že jsem se jednoho krásného večera vrátila a postel s „rezerve“ byla obsazena. Podle hesla „kdo dřív přijde, ten dřív mele“, zkrátka večerka odbila v 10:00 a kdo nebyl přítomen, měl smůlu. Tak se zpeněžila jedna postel dvakrát. Tak tomu říkám podnikání!

Inu, co chcete za 5 $ na noc! Nakonec jsem spala na zemi a musela se smířit s pravidly „hotel mamá“.

Bágly zůstaly v safu majitelky „Rus-landu“ a já se na řítila „200 km/h“ s Davem a 2 ratolestmi v naleštěné káře na Atlantic beach. Hm, zatím nevím, co ten Atlantic nebo vlastně beach pro mě chystá za překvapení.

Před námi uhání se svým chavroletem Charlene s další částí posádky. Připadám si jak v hollywoodském filmu. Charlene má nějaký tíživý problém na srdci, a tak volá

Davidovi na mobil. Malí neposedové nemají tátu v dohledu, tak mu aspoň švitoří slůvka nadšení do mobilu.

Uvítací výbor v čele s rodiči Charlene čeká před letním sídlem v ústraní se starší usměvavou Annou. Na pohled sympatická babička, ale americky moc nevypadá. No, nechme se překvapit, možná že RuskaČeška, Bulharka nebo snad Polka?

„Czesc Andrea, mluvisz po polsku?“ Skvělý, další slovanská duše na obzoru. Po polsku rozhodně negadam, ale celkem rozumím, tak budu mít na blízku anděla spásy, s kterým si poklábosím o „výchově amerických robátek“. Záhy bych měla poopravit význam slova „výchova“. Po pár dnech mám pocit, že „mládež“ si vzala do parády mě, nikoliv já ji. „Nééééééééééé, tohle nechci, udělej tamto, jdi pryč, pojď se mnou na ryby, stůj v bráně, …“

Záhy mě pasují na vrchního: kuchaře, fotbalistu, rybáře, plavčíka a miliony dalších profesí. Podle hotelových měřítek jsem se stala standardem „all inclusiv“ nebo spíš „all in 1“.

„Jak to, žes nikdy nelovila ryby? A proč nemáš loď?Vy nemáte cadillaca?“ Pomalu se ze mě stává „Neználek na měsíci.“

Svět, ve kterém neřešíte nedostatek, kde přání dětí je Vašim rozkazem, zkuste odpovědět na všechna „Proč“. Snad jen proto, že …Nemohu najít slova na všechny tyto otázky, kteráby tihe malí špuntové pochopili.

Třípatrové letní sídlo s venkovním bazénem, kulečníkem, posilovnou, terasou a saunou nemluvě byl opravdu rájem pro malá písklata, ale někdy peklem pro „service lady“. Vaření, pečení, úklid, plačící Steeve, umatlané dveře od bonbonů, troška čokoládového designu na schody, aj. Se stalo každodenní rutinou.

Zálibně se podíváte na naleštěné dveře, když v tom zjistíte, že v nestřeženém okamžiku můžete leštit další, tentokrát s ornamenty od zubní pasty.

1. patro, 3. patro, no to snad ne, pračka doprala, 2. patro- Steeve už nějak dlouho pláče, jé, já snad zapomněla na polévku!

„Globální problémy světa“ se Vám najednou scvrknou „do zámku na pobřeží“, v nichž tyto otázky zastupují ulepené dveře, rozlitá limonáda, ubrus s čokoládovými obtisky, slzy miminka a spánkový deficit.

Najednou jsem z celého blázince vzala za vděk tzv. „maid room“ bez oken, nábytku, tedy 4 bílými, plesnivějícími stěnami s pouhou postelí. Někdy ve 23h, v pátek třeba až po shabatu dlouhopo půlnoci jsem unavena ulehla na své lože a spala jak dudek.

Někdy, kdy jídlo bylo starší než den, už nebylo poživatelné. Venku žebrající chudáci, uvnitř svět blahobytu a bohatství. Koláče, sušenky, apple? „It is ugly“.Jakmile bylo něco pro někoho „ugly“, šup s tím do odpadkového koše.

Najednou mi zrána přilétávalo hejno racků a stáli v pozoru, jakoby na něco čekali. Za chvíli nebylo po sušenkách a pečivu ani stopy. Zamávali na pozdrav a odlétli na protější pláže, mola a nebo jen doprovázet rybáře lovící své úlovky.

Než se „zámek“ probudil ze snů, rackové už dali své sbohem a já se těšila na jejich další ranní návštěvu.

Jedno ráno, když jsem tak rozhazovala drobky na všechny světové strany, se za mými zády zčista jasna objevil David. Přišel jako tichošlápek a pozoroval celý ranní obřad a nechápavě kroutil hlavou. „Proč je krmíš? “Nechápavě jsme na sebe koukali. Měla jsem pocit, že dělám něco, co se tady „nenosi“. Celá jsem zrudla a čekala na ortel.

Po krátkém zamyšlení následoval úsměv se slovy, že mám něco, co jim všem doma chybí: radost, štěstí a úsměv ze života kolem sebe.