Tiwai: O cestě na ostrov

V turistickém průvodci stálo, že ostrov Tiwai patří k nezapomenutelným zážitkům a je považován za největší turistickou atrakci v Sieřře. (ačkoliv slovní spojení turistická atrakce a Sierra Leone zní…poněkud nespojitelně, rozhodli jsme se že ostrov prostě nemůžeme vynechat.)

Cesta, samozřejmě – TIA (THIS IS AFRICA, jak nám s úsměvem sdělil mladík na autobusovém „nádraží), nevede žádnou zkratkou a musela být s mezizastávkou v Bo, velkém městě v centru Sierry Leone. Inu, stěžovat si nebudu, seznámili jsme se tu s velmi zámožným Angličanem a Indem, kteří nám objednali náš oblíbený Star (místní pivo) a neváhali se podělit o svoje životní zkušenosti – mimo jiné jsme se dozvěděli, že by Sierra měla ideální podmínky pro pěstování rýže (v současné době se naprostá rýže, která tvoří základ téměř všech jídel, dováží z Asie), že nechápou, proč místní neprodukují více mléčných produktů (nemají zavedenou elektřinu a napojit ledničku na generátor je moc drahé, generátory běží jen večer na pár hodin) a že Indie udělala nejlépe, když vyhnala všechny neziskovky ze země.

Cesta z Bo.

Ráno jsme se probudili s mírným bolehlavem hlava (těch Starů – piva bylo nakonec trochu víc, ale co člověk neudělá, aby si rozšířil obzory, že?:-) )a ještě za šera se vypravili, na zadním sedadle akada –motorek, na „autobusové nádraží“. Paní na recepci našeho hostelu se dušovala, že autobus odjíždí brzy ráno, a vzhledem k tomu, že je to jen jeden autobus denně jsme to nechtěli riskovat.

Čekání na autobus se samozřejmě poněkud protáhlo. „Autobus jede, až když je plný“, nekompromisně prohlásil řidič – toho času na střeše, přivazujíce kozy. A plný nebyl až do poledne, ale to už tak v Africe bývá. Naštěstí o občerstvení není v Sieřře nikdy nouze, vždycky je po ruce prodavač s něčím na hlavě. A tak jsme postupně snědli trs banánů, oříšky, pomeranč, sušenky, vodu, další banán, kokos, kokos sušený… A taky jsme potkali úplně první turisty, na které jsme v Sierra Leone narazili: Sanne a Diffy, mladé Holanďanky .

Toaletní problém

Když už to vypadalo, že se autobus naplňuje,  jsem pocítila……inu chtělo se mi na WC a to akutně. Co vám budu povídat, uprostřed Sierra Leonského velkého města to na veřejné záchodky nevypadalo (Na vysvětlenou: „autobusové nádraží“ po Sierra Leonsku je prašný plácek uprostřed města, obklopený stánky, plný lidí a dodávek přestavěných na autobusy ). A tak mi nezbylo nic jiného, než jít za řidičem a potupně zaškemrat, že se mi chce čůrat. Asi padesátiletý prošedivělý pán ani nemrkl, chytil mě za ruku a kamsi mě táhl. No potěš, pomyslela jsem si a pohledem jsem se ujistila, že Phil (můj přítel) ví, jakým směrem jsem vláčena. Asi po pěti minutách přeskakování stánků, košů se zbožím, smradlavých kanálů a plazících se malých dětí, výskajících „white man, white man“ radostí, že mě vidí, jsme zastavili na dvorku plném žen, které vařily, kuchaly ryby, kojily děti a překvapeně koukali na zaprášenou bělošku. Pan řidič cosi houkl na mladou pani a ta zpod sukně vylovila klíček a odvedla mě ke kadibudce. Hurá!

Udělala jsem fatální chybu a podívala se dovnitř – hýbalo se to tam! Šmarijá! Dětské noční můry o hovínkách vyskakujících ze záchoda se staly skutečností! Ale neměla jsem na vybranou. Autobus byl po mém návratu už úplně naložený, někteří si dokonce seděli na klíně – mohli jsme vyrazit.

Romeo

Ještě než se autobus rozjel, odkudsi vyskočil mladý černoušek a Holanďance sedící přede mnou strčil papírek. Vypadalo to jako milostný dopis, takový ten, co se posílá v páté třídě po spolužácích. Holanďanka se jala dopis číst, ale černoušek (asi dvacetiletý) jí ho vzal z ruky a gestikuloval, že dopis je pro mě. V dopise stálo: „Ahoj, já jsem Abdulai a chtěl bych tě jako mojí přítelkyni. Moc se mi líbíš. Tady je moje číslo: “  Tak jsem mu naznačovala, že ten bílý pán, co sedí vedle mě, je můj manžel. Mladíka to nezarazilo. „To nevadí, máš bílého manžela, ale potřebuješ ještě černého!“ A autobus se rozjel.

Cestou necestou

Po asi hodině jízdy se cesta, původně asfaltová proměnila v klasickou, prašnou. Celým autobusem se linul čuch ryb. Ne čerstvé ryby, ale taková ta zatuchlá rybina…přidejte k tomu polední vedro v Sierra Leone, hrbolatou silnici a lavici (pro změnu) potaženou jen látkou.  Jako výslednice vám vyjde, proč jsem byla zelená jak sedma a na volání okolních dětí „ White man white man“ jsem reagovala poněkud podrážděně. Na to, že je Tiwai jednou z hlavních turistických atrakcí v Sierra Leone (a na turisty tu všichni netrpělivě čekají) tak tedy alespoň během toho čekání by mohli trochu do té silnice investovat. Nebo ty šílený „džuzny“ zasypat.

Lidé (a slepice, kozy a ty smrduté ryby) vystupovali ve vesnicích cestou, až jsme nakonec v autobuse zbyli jen my: bílí turisté. Hodný pan autobusák (ten samý, co mi našel záchod) nás dovezl až k řece, kde nás místní naložili na motorový člun a po řece dopravili do ráje – alespoň tak se mi v tu chvíli Tiwai ostrov jevil – ticho, čerstvý vzduch, rostliny a téměř žádní lidé. Ubytovaní budeme ve stanech, a jídlo si můžeme objednat u kuchaře. Škoda, my jsme se předem vybavili špagetama a konzervama – nic moc jiného, co by nám vydrželo 3 dny a my jsme věděli jak to uvařit, se nám na trhu koupit nepovedlo. Ale v průvodci stálo, že na ostrově není možné sehnat jídlo.

Dostali jsme přidělený stan, kde jsme se s velkou radostí rozvalili…. ale nemohla jsme se zbavit pocitu, že to tu to smrdí rybinou. „to jsou prasata“, rozčilovala jsem se „to to nemůžou vyvětrat nebo co!“ (pardon, byla jsem ještě nabručená z toho autobusu)…no, nebudu vás napínat, nakonec jsem potupně zjistila, že to, co smrdí rybinou, jsem bohužel já – respektive můj batoh. Uááááááááááááááááááááááá!

V ráji

Má to cenu popisovat?

Další dny jsme si připadali jako trosečníci v ráji – nikde nikdo, jen pan kuchař a pan správce, co si s námi rádi povídali, ale jen pokud jsme chtěli, zpěv ptáků v korunách stromů, opice poskakující z větve na větev,…Ještě ten večer jsme s velkou rozkoší skočili do teplé vody řeky, která ostrov obtékala. (já s tím smrdutým batohem na zádech) Pokud se náhodou na ostrov dostanete, nebojte, žádní krokodýli tu nejsou a podle všeho ani žádné choroby či paraziti, pocházející z říční vody. Jediné, co hrozí je obdivné pískání z druhého břehu – jako běloška v plavkách jste naprosto neodolatelná (aneb stejně toho na dálku není moc vidět) i tak to potěší. Ráno, ještě za tmy, nás probudil průvodce, napatlali jsme se repelentem a šli jsme na obchůzku pralesem. Cestou nám vysvětloval a předváděl, jak která opice křičí a jak který pták kráká. Pak nás z toho zkoušel, což nám samozřejmě vůbec nešlo, čímž jsme pana průvodce trochu zklamali.

Ostrov Tiwai je proslulý tím, že tu žijí vzácní minihrošíci, takže jsme je, samozřejmě, neviděli. I tak byl Tiwai jedním z nejlepších míst, kde jsme do té doby v Sierra Leone byli.