Procházíme okolo symbolu nezávislé republiky – mohutného socialistického paláce vlády a presidenta a nadživotní jezdecké sochy Suvorova, místní hlavní historické postavy.
Slavomír Horák
Ranní vstávání je opravdu to nejtvrdší – rozhodli jsme se použít vlak v 6.12 z Kišiněva. Vstáváme o půl páté a přece jen tak tak dobíháme na vlak – to jsou teda Bermudy!!! Ve vagónu je i video – že by se moldavské železnice alespoň v něčem přibližovaly rychlovlakům na západě? Ano, ale typicky po sovětsku. Chceš li ve vagónu video míti, musíš s váčkem peněz býti. Dvě a půl hodiny s krvákem Smrtelná zbraň. Rusista si alespoň vychutnal ruský mat, doma bych se na takovou blbost rozhodně nedíval.
Ještě skoro za ranního rozbřesku vystupujeme do davu čelnoků (obchodníčků, kteří jezdí sem a tam se zbožím) s ohromnými taškami na cestě na Ukrajinu. Netrvá to ani dlouho a Podněsterská republika skutečně potvrzuje svůj lehce policejního status. Stačilo ukázat naše obličeje a nejistotu při hledání zpátečního vlaku a už jsme v síti místního milicionáře.Už jsem čekal cokoliv, ale jeho reakce mě velmi překvapila – v klidu si prohlédl moldavská víza, uznal je za hodné pohybu po Podněstří a na závěr se jenom tak zeptal : „Aren’t you spy?“ Své špiónství jsme rozhodně popřeli a byli jsme milostivě propuštěni.
Intuicí se dostáváme na bazar – konečně pořádný pirožek – nejlepší za celou cestu. Jinak nám Tiraspol přišel jako značně venkovské město, nijak nepřipomínající centrum hlavního města samozvané republiky. Byl jsem až trochu překvapen, že se na ulicích neobjevila zvlášť silná propaganda – až na vyjímky žádné plakáty hrdě vyhlašující nezávislost neuznané republiky. Nikde ani portrét „velikého“ Smirnova, presidenta republiky. Jenom na nádraží jsme našli plakát 12 let nezávislosti PMR, jak se republika oficiálně označuje. Celá nezávislost působí trochu podivně. Ano, existuje vlastní měna – podněsterský rubl. Existují i nějaké hranice, což jsme ve vlaku pocítili jenom tak, že moldavští pohraničníci procházeli vlakem až v první stanici za „hranicí“. Nikdo ale nevydává víza. Můj sen – mít razítko z PMR – se mi nesplnil. Ano, uspořádání země není považováno za demokratické, ale to ještě nic neznamená – místní politická scéna by zřejmě byla natolik rodinná a, v místních poměrech natolik zkorumpovaná, že hra na demokracii by zde zřejmě neměla smysl. Samotné lidi v Podněstří spíše vzbouřená republika obtěžuje – na cestě do Kišiněva mají o jedno otravování a úplatky na „hranicích“ více. Většina lidí má stejně moldavské pasy. Nezávislost spíše během doby tak nějak sama odezní. Řešení celého problému však již nejméně 10 let visí ve vzduchu a nic se neděje.
Pro nás je ale sympatické, že všude zní ruština a i když se na většině území Moldávie dá rusky domluvit, přece jen už se člověk neubrání trochu pocitu odcizení – hovoříte sice jazykem všeobecného dorozumění, ale všude okolo zní jiný jazyk. Toto se v Podněstří nemůže stát. Naštěstí jsme podobný pocit zažili o den později na jihu v Gagauzii.
Procházíme okolo symbolu nezávislé republiky – mohutného socialistického paláce vlády a presidenta a nadživotní jezdecké sochy Suvorova, místní hlavní historické postavy, která našla své vyobrazení na místních bankovkách. O mnoho více k vidění tady ani není, a tak míříme na cestu do druhého velkého města Podněstří – Bendery. Zde byla vystavěna v 18. století velká vojenská pevnost a dodnes v ní vojenská posádka – postupně se ztenčující ruský kontingent.
Cesta slavným trolejbusem č. 19 Tiraspol – Bendery nás zavedla až na most přes řeku Dněstr. Zde jsou tedy Bendery – předpolí na pravém břehu Dněstru, které vojska PMR udržela. Bendery nás vítají vojenským postem s maskáči a kulometným hnízdem. Celé to je poněkud podivně namířeno na druhou stranu Dněstru, tedy proti vlastní Podněsterské republice. Cíl tohoto opatření mi zůstal záhadou. Za mostem následuje ukázka holdu podněsterské nezávislosti – pomník s tankem. Benderskou pevnost jsme, vzhledem k vojenské posádce, ani nezkoušeli navštívit.
Město je přece jen oproti Tiraspolu trochu živější, možná je to také tím, že bazar je roztažený na ulicích po celém centru, tak se nám to zdálo trochu zalidněnější.
Jarda, znalec piva a „sběratel“ jeho ochutnávek, hledal pivo, které by bylo „sdělano v PMR“. „To by byla pecka, kdybych mohl někoho trumfnout otázkou: ,už jsi pil pivo z PMR‘?“ Nakonec se nám takové pivo podařilo nalézt – Staraja Kreposť. Upřímně řečeno – podobný hnus už jsem dlouho nepil. Ale můžeme říci, že jsme ochutnali. A to ještě si jej dívka před námi koupila jako beduín po přechodu Sahary. Přišla ke stánku a zoufalým hlasem se zeptala: „U vas jesť Zolotaja bočka?“ Holt, když někdo potřebuje, tak mu to je jedno. Uznávám, že my jsme lehce rozmazlení českým „bahnem“.
Uspokojeni tímto turistickým zážitkem hledáme nádraží Bendery-1, abychom se stejně museli přemístit na druhé nádraží – nejbližší vlak odjížděl až večer. Místní nám poradili jakousi zkratku mezi garážemi a poli – evidentně často využívaná cesta. Podél kolejí se tak dostáváme na nádraží Bendery-2 a čekáme na soupravu „spěšného vlaku“ Oděssa – Kišiněv. Rozdíl mezi těmi vlaky je v ceně, nikoliv v kvalitě nebo rychlosti – z Bendery-1 do Kišiněva stojí více jak o polovinu méně.
Dvě a půl hodiny se ještě můžeme kochat tradiční moldavskou krajinou. Z ní na mě dýchá příjemný klid a pohoda. Uvědomuji si, že Moldávie je taková obyčejná země, kde skutečně není nic tak významně pozoruhodného, ale právě to je na ní zajímavé. Právě to, že turisté málokdy jedou do země, která není něčím zvláště pozoruhodná, je zřejmě důvodem, že Moldávie se asi nikdy nestane turistickým centrem. Každý si podle svého může pomyslet, zda je to dobře nebo ne.
Největší překvapení dne nám připravil Kišiněv. Kráčíme na hlavní třídě Stefan cel Mare a najednou se k nám přitočí milicionář a požádá o pasy. To bych v demokratické Moldávii zase tak nečekal. Navíc začal mít problém, protože prý nemáme nějakou registraci z hotelu. „U Vas na golově veď ně napisanno, čto vy turisty.“ Na můj návrh na cestu do hotelu, že tam stejně jdeme, odpověděl, že se mu tam nechce a raději si to zjistíme na „milicejskom učastke“. Potom se ke mně přitočil a odvedl si mě stranou. A je to tady, pomyslel jsem si. „Davaj brat, schodim kuda nibuď na pivo, ty mě zaplatiš i vsjo budet v porjadke,“ řekl si takto evidentně o úplatek. Jenomže nenarazil na toho správného – úplatky zásadně nedávám, pokud to sám nepotřebuji. Rezolutně odmítám přispívat k rozvoji místní korupce. Chtělo se mi sice na pokoj, ale přinejmenším, říkal jsem si, se podívám na místní policejní stanici. Už jsem navštívil mnoho podobných zařízení v několika státech SSSR, ale jak se chovají „na domácí půdě“ moldavští policisté, to ještě nevím. Už jsem se začínal i trochu těšit, ale asi po 300 metrech celá akce našeho chlapíka otrávila a prohlásil: „och, zaje…sja ja s Vami. (část slova není reprodukovatelná) Iditě, kuda Vas čert poněset.“ S tímto nám vrátil pasy a celkem přátelsky se s námi rozloučil. Možná tímto obšírným vyprávěním dělám z komára velblouda, ale v Moldávii přece jen trochu vládne nějaký pořádek, což se rozhodně o většině post-sovětských republik vůbec nedá říci.
Převzato z http://slavomirhorak.euweb.cz
