Tipy na skvělé knižní cestovatelské dárky + soutěž ukončena

Rapa Iti Îles Australes (Francouzská Polynésie)

také jen Rapa | anglicky dříve Oparo Island 40 km2 | 482 stálých obyvatel

V malém městečku v podhůří Vogéz se šestiletému chlapci zdají sny, ve kterých se učí zcela neznámou řeč. Brzy ji malý Marc Liblin ovládá naprosto plynule, a to nejen ve snu. Neví, odkud pochází nebo zda skutečně existuje. // Je to osamělé dítě, vysoce nadané a lačné vědění. Jako mladý se krmí více knihami než chlebem. Ve 33 letech žije stranou společnosti v Bretani. Všimnou si ho vědci z univerzity v Rennes, chtějí rozluštit a přeložit jeho snový jazyk. Po dva roky krmí ohromné počítače jeho zvláštními zvuky. Marně. // Pak však přijdou s nápadem procházet přístavní putyky a ptát se námořníků, jestli někdo z nich už tuto řeč někdy neslyšel. V jedné renneské krčmě má Marc Liblin sólo výstup před skupinou Tunisanů, když vtom ho přeruší muž za barem, bývalý námořník. Prý takovou řeč už slyšel na jednom opuštěném polynéském ostrově a zná postarší dámu, která tak mluví, bývalou manželku vojáka, která nyní žije v sociálním bytě na předměstí. // Setkání s polynéskou ženou změní Liblinovi život: Meretuini Make otevře dveře, on ji pozdraví svým jazykem a ona ihned odpoví starým jazykem své vlasti Rapa. // Marc Liblin, který dosud nikdy neopustil Evropu, se ožení s jedinou ženou, která mu rozumí, a v roce 1983 se společně vydají na ostrov, který mluví jejich řečí.

Patnáctý ostrov
Todle je správa, kterou mám napsat. Kdyš jsem přišel na ostrof, bilo mi 8 (skoro 9). Ztrávil sem tady možná 10 let ale přesně to nevim. Dorazil sem sem s kapitánem ale ten bil hodně zraněný a dlouho nežil. Nechal mi tady svoje vjeci nůš a zapalovač a pomoch mi postavit ůkryt kde sem žil celí ty roky. Na začátku tady bil eště pes ale ten za pár let zemřel.

Žil jsem z ryp a červů a ptačích vajec a z těch věcí na keřích který vypadali jako podlouhlá japka. Někdy to bilo tvrdý. Za celí ty roky sem neviděl člověka ani loť. Hodně sem se motlil ale nepomohlo to.

Jednou sem si zranil ruku protože sem se sřítil a ot tý doby sem s ní nemoch pořádně hýbat. Nikdy sem se nevzdal naděje a fšdycky sem mislel na to co mi moje maminka vyprávěla o fénixovi a že fšdycky musim bít statečný ať se stane cokolif. Nikdy sem se nevzdal naděje.

Paní ugeti na záchrané lodi se o mě moc pjekně starala. Je moc heská a moc mi připomíná maminku.

Je mi líto že píšu tak špatně na ostrově sem nikdy nepsal a vjetšinu sem toho zapoměl.

Divná hora

„Až v důchodu jsem se dostala k moři. Bylo to v Bulharsku. Nikdy jsem, chlapče, nepochopila, co na tom moři vůbec hledáš,“ řekla mi matka. „Dobře, to všechno vím, ale kdy jsi viděla moře poprvé!? Myslím chvíli, kdy ses s ním poprvé setkala,“ upřesnil jsem. 
„Jeli jsme ze Znojma autobusem. Byla to strašná cesta, trvala skoro dva dny,“ začala vyprávět matka. „Když jsme přijeli do Varny, byla půlnoc. Dostala jsem pokoj v hotelu s nějakou paní. Sotva jsem se položila, okamžitě jsem usnula.

Vzbudili nás o půl osmé na snídani. Moje spolubydlící otevřela dokořán okno a šla do koupelny. Při stlaní postele jsem se otočila. Širokým balkonovým oknem jsem viděla šedomodrou horu, jen mírně zakřivenou. To, co mě nejvíce udivilo, byly lodě, které na ní stály bez pohybu. Na samém vrcholu té hory stála plachet- nice. ,To je divná hora,‘ řekla jsem své spolubydlící. ,To není hora, ale moře! Už jsem se ho nemohla dočkat,‘ řekla mi. ,Pojďte, půjdeme dýchat!‘

Vyšly jsme na balkon a začaly zhluboka dýchat. Pod námi byla písčitá pláž. Tak brzy ráno na ní skoro nikdo nebyl. Tu pláž lemovalo drobné vlnění. Zdálo se mi, jako kdyby se moře pokoušelo dostat přes písek až ke mně.

Chtěla jsem být sama. Přešla jsem po písku přímo k moři. Bořila jsem se. Jako obvykle jsem měla lodičky s podpatkem. Když jsem došla těsně k moři, stal se písek pevnějším. Snad proto, že jej moře uválcovalo. Šumění a pronikavá vůně. Uklidňovalo mě to.

Všimla jsem si, že lodě nestojí, ale nenápadně plují. Měnily dokonce i svoje seskupení. A plachetnice už nebyla vidět. Slunce jsem měla po levé ruce. Nemohu říci, že hřálo. Měla jsem ale poprvé v životě pocit, že se mě dotýká svými paprsky. Nestydím se přiznat, že mi bylo do pláče.

Jedna větší vlna vyskočila znenadání na břeh a smočila mi nohy až po lýtka. Měla jsem lodičky plné vody. Sedla jsem si do písku a vodu z bot vylila. Potom jsem si vyhrnula sukni a s botami v ruce vešla do moře. Voda byla teplá a krásně průhledná. Tu a tam rostl v písčitém dnu trs trávy. Uviděla jsem kraba, jak se zahrabává do písku.

Nevím, co mě to napadlo. Položila jsem lodičky na hladinu – vypadaly jako skutečné lodě a podpatky jako kormidla. Napadla mě bláznivá myšlenka, že bych mohla plout za tebou.“

Na teheránském centrálním autobusovém terminálu Argentina nám z dálky běží naproti řidiči autobusu, kteří se během odpoledne stačili naučit naše jména. Hrdí, že vezou cizince, hlasitě volají: „Diblik, Diblik“ a odebírají nám batohy, které ukládají do odděleného zavazadlového prostoru. O vysokém standardu služeb vypovídá třeba úroveň autobusu Volvo made in Iran, kde se v ceně jízdenky podává i občerstvení. Nadstandardní je i rychlost, kterou se autobus pohybuje. Urazit 520 km za pět hodin by nebylo špatné ani na západoevropské dálnici. Jedeme na jih vstříc někdejšímu sídlu králů a údajně nejkrásnějšímu městu země – Isfahánu. Jelikož v poušti je místa dost, při budování dálnice si zdejší stavitelé dopřáli luxus: protisměrné pruhy dálnice se kvůli nežádoucímu oslňování reflektory v nočním provozu vinou kilometry od sebe.

Na autobusové nádraží v Isfahánu přijíždíme o čtvrté hodině ranní. Nádražní hala je ještě zavřená, tak nezbývá než se uložit ke spánku za uskupením pěti keříků, které skýtají jakés takés závětří. Jak po spánku na zdejším vlhkém jílovitém podkladě vypadáme, netřeba rozvádět.