Tinos

Třikrát za rok se za ní na Tinos sjíždějí poutníci z celého Řecka a na ostrově nelze nalézt jediný volný hotel. Náš termín návštěvy všakžádným náboženským svátkem nekolidoval, takže se o nás po našem příjezdu strhla bitka.

Šikovně jsme prchli z přístavu před davy hoteliérů s obrázky pokojů k nahlédnutí, avšak vyhnout se dědovi s naslouchátkem a třemi prsty na jedné ruce už jsme nezvládli. Se svým zaprášeným korábem přirazil k chodníku a začal nám slibovat pokoj pro tři za 30 euro. Než nás přemluví k obhlídce, přibíhá mladší muž s mnohem lepší angličtinou a snaží se nás dědovi přetáhnout. Máchá před námi fotkami jakýchsi pokojů v centru. To se ale dědovi nelíbí. Začne hádka, mlaďas kopne dědovi do auta, začínají se mezi sebou zlostně postrkovat. My jen zíráme. Náhlý poryv větru prudce rozrazí dveře zadního kufru auta, všichni se tou ránou lekneme a raději nasedáme do té popelnice, jen ať nedojde na krev. Odjíždíme pouhých pár uliček dál ke krásnému bílému domku s modrými okenicemi a balkónky. Tam po hladkém smlouvání nakonec dostáváme za cenu oněch 30 euro celý apartmán se čtyřmi balkónky, obývákem, vybavenou kuchyní a dalšími vymoženostmi. Děda nám nechává klíče a okamžitě znovu nasedá do auta, lovit další turisty. Dost možná jsme letos jeho poslední zákazníci… V luxusu apartmánu, který vůbec nepotřebujeme, mě přepadají otázky: neokradli jsme moc toho pána?

Ve hlavním městě, které se většinou jmenuje stejně jako ostrov sám, a proto se před jeho název dává slovo Hora, není moc co k vidění. Tedy samozřejmě kromě rozkošných uliček typické řecké architektury, kterých se člověk nad nikdy nenabaží. Hora Tinos je asi tak třetinová oproti metropoli ostrova Syros. Dominantou je zde již zmíněný kostel Panagia Evangelistria s klášterem. Širokou ulici vedoucí od přístavu k branám klášterní zahrady lemují po obou stranách obchody se suvenýry. Vedle turistických šmuků zde však najdete spoustu ikon, růženců, Alláhových ok, zapalovačů se svatými obrázky a až dvoumetrové svíce, které pak můžete v kostele zapálit. Pokud vás uchvacuje vizuální podoba pravoslaví, kupte si náboženský artefakt právě tady. Jinde k takovému výběru už nepřijdete.

Volax a granitové formace

Po příjezdu se vrháme na průzkumnou procházku městem a do taverny míříme těsně před 15. hodinou. Což je samozřejmě velká chyba, protože tou dobou začíná Řekům siesta, taverny ve tři zavřou a další šanci najíst se máte až obvykle po 19. hodině. Samozřejmě turistické restaurace zůstávají otevřeny po celý den. Jenže nás tři ani největší hlad nedonutí potupně vyměnit pravou řeckou tavernu zastrčenou v postranní uličce za rušný podnik někde na nábřeží. Takže se raději vydáváme na výlet do vesnice Volax a s jídlem holt počkáme až na večer.

Autobusem, který vyjíždí přímo od přístaviště speed boatů, vyjíždíme nahoru nad město, do srdce ostrova. Klikatá silnice nám odhaluje nádherné výhledy na okolní kopce, které jsou pomocí rozpadajících se kamenných zídek rozparcelovány do úzkých terásek. Na nich kdysi bývala úrodná políčka, na ostrově bylo rozvinuté zemědělství. Kolik lidské práce to stálo všechny tyhle kamenné tarásky seskládat! Dnes se políčka proměnila v suchý prach, nikdo je neobdělává, ostrov vyschl, přijeli turisté a jídlo se kupuje v supermarketu. Přes zídky sem tam skáčou kozy, z jejichž mléka se vyrábí pravý řecký sýr feta.

Volax je vesnička uprostřed strhujícího panoramatu tvořeného obřími granitovými balvany. Tmavá barva horniny úžasně kontrastuje s bílými domky vesnice. Pohled na Volax z okolních skal je nicméně zajímavější než pobyt ve vesnici. Takže doporučuji dojet autobusem nebo autem raději do vsi Steni a odtud se vydat po šipkách ke „granitovým formacím“. Vyjdete na horním okraji údolí a Volax utopený v obřích kamenných blocích budete mít před sebou jak na dlani.

Kousek od údolí Volaxu se nachází zřícenina benátského hradu Exebourgo. Je to již jen pár zdí na těžce přístupné skále. Vede k nim kozí stezka. Při naší návštěvě byly poryvy větru tak silné, že jsme šplhání raději vzdali.

Tinos – ostrov holubníků

Benátčané ostrov ovládali po dlouhé období 1204 až 1715. Z té doby zde zbylo nejen Exebourgo, ale především téměř tisíc podivných věžovitých staveb se zvláštními dekoracemi z břidlice. Jsou to holubníky, v nichž Benátčané založili chov holubů jako tehdejší luxusní lahůdky. Dnes už sice v místních tavernách nadívaná holoubátka nedostanete, vrkání je však z vrchních pater těchto staveb slyšet dodnes. Spousta holubníků je rozpadlá, řadu však místní lidé opravili a využívají je jako kůlny u svých zanedbaných políček. Některé větší holubníky byly přestavěny na obytné domy. Holubníky jsou rozesety ve stráních po celém ostrově, ale nejvíc těch zachovalých najdete v údolí u vesnice Tarampados.

Vedle holubníků zde narazíte také na spoustu rozpadlých větrných mlýnů. Bývala jich tu asi stovka a mlely pšenici z místní úrody. Ještě za druhé světové války v nich místní mleli, co se dalo, a zásobovali i okolní vyhladovělé ostrovy.

Nejširší nabídku průvodců a map Řecka (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Spanilá jízda Tinem

Zajímavá místa se nacházejí různě po ostrově, a proto jsme po složitém autobusovém výletu druhý den naznali, že bude lepší půjčit si auto (25 euro/den). Silnice jsou tu křivolaké, úzké, na pobřeží například chybí kus asfaltu a jede se prachem. Naše průměrná rychlost nebyla větší než 30 km/hod!

U pláže Kionia na jižním pobřeží jsme se zastavili na vykopávkách chrámu Poseidona a Amfitriti, což je pouhých pár šutrů roztroušených po louce. Kionii jsme původně zamýšleli pro náš nocleh na ostrově, ale ukázalo se, že je to úzká pláž s pískem a kameny ležící hned vedle silnice, kde není jediný keřík či balvan, za kterým se alespoň trochu skrýt. Holt se spaním nadivoko to na těchto ostrovech není růžové. Později na ostrově Paros jsme dopadli jen o něco lépe, když jsme přespávali na pláži hned vedle přístavu a od městské ulice s rušnými tavernami a minimarkety nás dělil jen malý a dost špinavý hájíček několika olivovníků. Jenže kde jinde spát, když na těchto ostrovech je většina pobřeží skalnatá a terén dál od moře je kamenitý a samý svah…

Pomalu jsme se dokodrcali do vesnice Pirgos. Ta je centrem sochařství na ostrově, takže zde umělecká díla najdete dokonce i na hřbitově. Každý mramorový náhrobek je originální, hroby zdobí busty zemřelých a reliéfy vystihující nebožtíka. Náš obdiv vzbudil hrob starého mořského vlka s kormidlem a jeho portrétem v kapitánské čepici. Jedinou další atrakcí místa je muzeum sochařských prací místních starých i současných sochařských mistrů, avšak jedná se o dva domečky zaplněné mramorovými bustami a sochami autorů, kteří nám nic neříkají, takže jsme se 5 euro za vstup rozhodli ušetřit.

Nedaleko za Pirgem po té jediné silnici, která tu vede k moři, leží přístav Panormos. Kdysi se zde těžil slavný zelený mramor. Dnes z rušné minulosti zbylo jen ospalé malebné přístaviště s malými pohupujícími se loďkami a s kopcovitými ostrůvky na obzoru. Jediní turisté, kteří sem kromě nás dorazili, byli účastníci organizovaných Tinos Tours, které sem navezou autobusy na obědovou přestávku do místních taveren. Cesta vedoucí za ohyb vlevo od přístavu vede k pláži, kterou nás to ale v přetrvávajících studených meltenách vůbec nelákalo vyzkoušet.

Po cestě zpět jsme se chtěli zastavit do domorodci doporučovaných klášterů voršilek a jezuitů v zapadlé vesničce Loutra ve vnitrozemí ostrova. Voršilky zde totiž zřídily folklórní muzeum, které prý stojí za návštěvu. To by ale sestry nesměly držet siestu od dvou odpoledne až do šesti! Nicméně i samotné proplétání se uličkami a pohledy na okolní panoramata byly příjemným zážitkem. Kolem rostla granátová jablka, fíky a opuncie a měli jsme to štěstí, že právě byla jejich sezóna, takže se vrhli do konzumace.

Blízko Loutry se ve svahu krčí vysídlená vesnice Monastiria. V ní nějaký místní umělec instaloval výstavu podobnou těm, které se v minulých letech objevovaly v opuštěných vesnicích česko-německého pohraničí. Ve zbořeninách domů byla rozmístěna zrcadla, jež na návštěvníka nečekaně vrhla jeho vlastní odraz ve chvíli, kdy vstoupil, v některých zákoutích ruin byly rozmístěny instalace pořízené z věcí, které umělec na místě sám našel. I když výstava byla dočasná, Monastiria stojí za zastávku, protože má zvláštní ponurou atmosféru a můžete si prolézat mezi ruinami jednotlivých stavení, zkoumat jednotlivé průchody, schodiště, zadní vchody a představovat si, jak vesnice asi vypadala.

Pozor, nespleťte si ji s místem nazvaným Monastiri, což je ženský klášter trčící na větrné hůrce na cestě z hlavního města do Volaxu. Klášter tvoří spousta menších staveb a cel přilepených porůznu k sobě a vy se jimi můžete proplétat a možná v nich potkat jeptišky. Za klášterní brány vás ale vpustí, jen pokud máte vhodné oblečení. (Zakrytá ramena a kraťasy či sukni pod kolena. Totéž platí pro pravoslavné kostely).