Tibetem na motorce

Tibet mne lákal odjakživa. Doslova jsem hltal knihy jako Sedm let v Tibetu, Cesta Pařížanky do Lhasy nebo Himalájští tygři.  A tak poté, co jsem projel na legendárním motocyklu Royal Enfield indický Himaláj a Nepál, byl Tibet dalším logickým pokračováním.

Do Tibetu pouze s doprovodem

Jak je známo, Tibet zabrala v roce 1950 komunistická Čína a svobodně tu cestovat a ještě ke všemu řídit motorové vozidlo je téměř nemožné.  Ale když člověk ví, jak na to, a je přístupný ke kompromisům, může svůj sen uskutečnit. Mně se to podařilo s partou cestovatelských nadšenců, která se dala dohromady v outdoorové cestovce Rajbas v létě 2009. Právě sehnat k sobě vhodné spolucestovatele byl nakonec ten největší problém, který jsem se snažil vyřešit již druhým rokem. Kompromis v tomto případě znamená dopředu se smířit s tím, že cestovat po Tibetu je možné pouze za doprovodu čínské cestovní kanceláře, která ručí za to, že bude dodržen předem schválený program a trasa. Této CK je třeba včas doručit osobní údaje cestovatelů a technická data motocyklů, aby vše předala na patřičná místa, zažádala o povolení a schválení trasy.

Vše se podařilo a tak naše osmičlenná partička přistává v hlavním městě Nepálu – Káthmandú. Cílem je poznávání přírody a kultury lidí v Tibetu, návštěva základního tábora pod Mt. Everestem a prohlídka hlavního města Tibetu – Lhasy. V Káthmandú je třeba zajistit víza do Číny, protože vízum vydané na čínském konzulátu v Praze by čínští úředníci na nepálsko – tibetské hranici neakceptovali. Volný den věnujeme pamětihodnostem Káthmandú, navštěvujeme  Pašupatináth – místo, kde si přeje být zpopelněn každý hinduista, aby se vymanil z věčného koloběhu života, a tím jeho duše dosáhla svého cíle. Svatí mužové, sádhuové, se tu nechávají fotit za peníze a žádají almužnu. Čas od času jim ji dají i místní. Částečně ze soucitu a částečně, aby si vylepšili svoji karmu. Nepříjemný nasládlý kouř se tu mísí s vůní vonných tyčinek. Navštěvujeme také Boudhanath – největší buddhistickou stupu na světě, kde zrovna probíhá jedna ze slavností.

Legendární Royal Enfield

Seznamujeme se s našimi dopravními prostředky Royal Enfield 500 ccm. Řazení vpravo, nožní brzda vlevo. Zvyknout si na to není jednoduché, v Nepálu se ke všemu jezdí vlevo. Další den, v úterý, startujeme brzy ráno, abychom se vyhnuli káthmandskému hustému dopravnímu provozu a chaosu. Hraniční přechod Kodari je vzdálen 120km, projíždíme k němu horkým a dusným tropickým podhůřím Himaláje. Máme pocit, že jsme zavřeni ve skleníku. Na hranicích probíhá vše celkem rychle. Úředníci nedělají problémy, ale je z nich cítit chlad a je tu jiná atmosféra než v sousedním Nepálu. Čeká nás tu průvodce Tashi s řidičem dodávky, která poveze našeho indického mechanika Rama, náhradní díly a naše věci. Tashi je Tibeťan, který žil několik let ilegálně v indické Dharmasale – exilovém sídle Dalajlámy. Jsme skutečně rádi, že jsme nevyfasovali nějakého čínského zabedněnce. První večer probíhá v tibetském Base Camp Hotel důstojný večírek a Gábina slaví přežití. Večírek si můžeme dovolit. Další den nás kvůli aklimatizaci čeká jen krátká etapa, asi 50km do Nyalam.

V sedle Tong-la

Cesta je impozantní, vine se nesčetnými zatáčkami v strmém údolí, vodopády tečou přes silnici. Ne nadarmo se této silnici říká „Gate to Hell“ – brána do pekla. Také nás potkávají první technické problémy. Mechanik Ram opravuje Enfieldy už 10 let a všechny závady v pohodě řeší. Jedeme po takzvané Friendship highway, spojující Lhasu s Nepálem. Silnice je nečekaně kvalitní na to, jak malý provoz na ní vládne. Je téměř celá z asfaltu, z čehož my vyznavači  off-roadu nemáme až takovou radost. Přejíždíme první vysoké sedlo Tong – la 4950 m.  Je vyzdobeno tibetskými modlitebními praporky a mlýny poháněnými větrem. Velkolepé panorama ukrývá v mracích na obzoru 14. nejvyšší horu světa – Šiša Pangmu. Sjíždíme do údolí řeky Bun – chu a ubytováváme se ve stylovém a prostorném hotelu v Tingri 4250 m. Večer se na obzoru trhají mraky a poprvé se nám odhaluje severní stěna Mt. Everestu 8 848 m a Cho Oyu 8 153 m. Tingri je tvořeno jen několika desítkami domů podél silnice, pár obchody a spoustou bezprizorních, nikomu nepatřících psů, ze kterých máme respekt. Očkováni proti vzteklině nejsme. Hotel je stylový, v kamnech se topí kozím a jačím trusem, k jídlu si můžeme dát jačí steak nebo momo. Zapít to můžeme Lhasa beer, ale chuť na jídlo a alkohol z nás nikdo moc nemá. Všechny nás bolí hlava z nadmořské výšky a s tím je spojené i nechutenství.

V druhém největším městě Tibetu – te zažíváme jednu z největších taškařic – autoškolu. Ano, abychom mohli řídit motorové vozidlo, musíme absolvovat lékařskou prohlídku, jízdy a testy. Ty jsou psané čínsky a tibetsky. Ze začátku se nám snaží Tashi překládat, ale když nezná správné odpovědi ani on, zachraňuje nás šéf komise v slunečních brýlích a dává příkaz ostatním kolegům, aby za nás vše správně vyplnili. Večer máme pohotově řidičáky, bohužel s omezenou dobou platnosti. Potom, že je v Číně byrokracie.

Kláštery a kulturní revoluce

V Shigatse je hlavním magnetem klášter Tashilhunpo, sídlo pančenlámy. Jedná se o jeden z největších a zejména nejkrásnějších tibetských klášterů. Na rozdíl od mnoha jiných nebyl zničen za kulturní revoluce a je tedy výjimečný cenností a krásou svých interiérů. Jedná se o rozlehlé mnišské městečko s množstvím mnišských škol, kolejí, ubytoven a samozřejmě nádherných chrámů a svatyní. Byl založen v polovině 15. století a od té doby se neustále rozrůstá a vyvíjí.  Navštěvují jej desítky autobusů, výprava stíhá výpravu, čínští průvodci se překřikují.  V družném rozhovoru vidíme vojenského oficíra s tibetským mnichem. Podle Tashiho je mnich řádně prolustrován a chápe podporu Pekingu, jinak by tu nebyl.  Z jiné kategorie je klášter Samding 4 490 m u posvátného jezera Yamdrok Tso. Není podporován vládou a o to jsou mniši přátelštější a ochotnější. Seznamují nás s buddhistickou filozofií, která je otevřena lidem všech vyznání. Po pravdě se v 108 bozích vůbec nevyznáme, prolínají se s hinduismem. Samotná cesta kolem jezera patří k nejlepším zážitkům – nádherně čistá voda, na obzoru masiv Mt. Nojin Kangtsang 7 191 m, obloha bez mraků, co více si můžeme přát.

Nejširší nabídku průvodců a map Tibetu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Lhasa je hlavní a největší město Tibetu, jeho duchovní centrum a dnes hlavní turistický magnet země. Chrám Jokhang ve středu města je nejdůležitějším tibetským chrámem, středobodem celého tibetského světa. Spolu s kláštery na okrajích města představuje duchovní centrum Tibetu. Pevnost Potala, jakožto bývalá zimní rezidence dalajlámů, a Norbulingka, jakožto bývalá letní rezidence, představují tradiční správní centrum země. Do všech těchto areálů tak míří velké množství tibetských poutníků. Historie, zajímavá architektura a příjemná atmosféra města sem též lákají velké množství nejen čínských turistů. Potkávají se zde kočovní Tibeťané v tradičních oděvech vonících kouřem ohňů z jačího trusu s bohatými Číňany z východního pobřeží, ověšenými digitálními vymoženostmi 21. století. Mniši se míjí s čínskými vojáky, západní baťůžkáři se skupinovými zájezdy západních důchodců, místní muslimové diskutují před svou mešitou, děti dovádějí okolo škol. Proplétají se mezi stánky s turistickými cetkami, nakukují do chrámů, ztrácí se v úzkých křivolakých uličkách a znovu se vrací na hlavní centrální tepnu – Barkhor. Ten je vlastně kórou kolem chrámu Jokhang, zároveň se tak jmenuje i náměstí před chrámem, který pochází ze 7. století a je nejposvátnější stavbou v celém Tibetu. Věřící se sem přicházejí poklonit vzácným náboženským relikviím i pozlaceným sochám Buddhy. Nejznámější stavba města a jeho symbol je impozantní palác Potala, kdysi sídlo dalajlámů, dnes muzeum. Na první pohled vypadá jako jedna velká pevnost. Prvopočátky Potaly se dají vysledovat už v 7. století, kdy tu stál palác buddhistického krále Songsten Gampo, který Tibetu v té době vládl. Současnou Potalu nechal v polovině 17. století postavit pátý dalajláma, jemuž však nebylo dopřáno, aby dokončený palác spatřil. Jeho smrt také mniši až do dokončení monumentální stavby tajili. Potala je z hlíny, kamení a dřeva. Za bílými zdmi se skrývá tisícovka místností, desetkrát tolik svatyní a dvacetkrát tolik krásných soch. Prohlídku je nutné objednat dopředu a máme na ni pouze hodinu.

Tradiční tibetský střed města obklopuje stále se rozrůstající moderní čínské město. Dnes již rozlohou i počtem obyvatel mnohonásobně převýšilo staré tibetské město, a jak se rozrůstá, dosahuje pomalu k obrovským klášterům, rozesetým na úbočích údolí, několik kilometrů od centra města. Tímto čínským městem prochází i tradiční poutní kóra kolem původní Lhasy- Lingkhor. Dnes tak můžeme vidět tibetské poutníky s modlitebními mlýnci, postupující po širokých čínských bulvárech, míjející moderní butiky, prodejny DVD, internetové kavárny, obchodní domy a uskakující před všudypřítomnými skútry, auty a autobusy.

Friendship highway

Ze Lhasy míříme na sever do Yangpachen, kde se nachází lázeňský komplex využívající horké prameny až s 98°C horkou vodou. Někteří z nás jdou nahřát své staré kosti a my ostatní jedeme na průzkum okolí. Z vesnice na úbočí se vyklubal ženský klášter z 15. století s nečekaně vstřícnými svěřenkyněmi lačnými jízdy na Enfieldu. Následující jízda nezpevněnými cestami řídce osídleným venkovem přes sedlo Shogglu – la 5 300 m prověřuje kvalitu našich nepromokavých oděvů.

Na motorce do základního tábora pod Mt. Everest – tuhle příležitost si přece nesmíme nechat ujít. Komu se to podaří? Není to vlastně žádný problém. Z  Friendship highway je to pouhých 100 km. Již pár kilometrů za odbočkou je check point, kde se kontroluje povolení do Sagarmata National Park. Odtud začíná stoupání mnoha serpentinami štěrkovou cestou přes sedlo  Pang La 5 150 m, abychom pak sjeli o kilometr níže do údolí řeky Rong Phu Chu. Život tu ve vesničkách plyne zdánlivě bezstarostným životem. Zelená políčka ječmene lemují potoky. Vesničané je obdělávají nejen s pomocí jaků jako před staletími, ale i malými traktůrky. To jsou vlastně jediné dopravní prostředky, kromě malých motocyklů, které vesničané vlastní.  Potkáváme se s partičkou místních motorkářů s klobouky místo přileb a stoupáme znovu serpentinami. Se stoupající nadmořskou výškou a blížícím se večerem se citelně ochlazuje. Dosahujeme údajně nejvýše položeného buddhistického kláštera Rongbuk v 4 920 m. Ten zpravidla nechybí na kalendářových a pohlednicových fotografiích severní stěny Mt. Everestu, kterou obdivujeme osvětlenou zapadajícím sluncem na vlastní oči. Spíme v jednom z několika stanů poskytující stravovací a ubytovací služby po tibetsku. V kamnech se topí se trusem, nabízejí se převážně tibetská jídla momo, thukpa, zapít to můžete pivem několika značek, čaj vaří do dvoulitrových termosek. Ráno je na motorkách jinovatka a my se vydáváme pěšky asi 4 km k ledovci stékajícímu od Everestu. Jsme tu vlastně v období dešťů, a tak v základním táboře není žádná horolezecká výprava. Máme volný celý den, a proto se budeme chtít dostat po ledovci co nejblíže k Everestu. To se nám ale nedaří, zastavuje nás nekompromisně vojenská hlídka, kolem které musí všichni projít.  „ Dále na ledovec nesmíte, pokud nemáte permit k výstupu na Mt. Everest.“ A ten fakt nemáme, stojí několik tisíc dolarů. Škoda, že to tu nefunguje jako v Rusku, kde by stačilo dát vojákům pár dolarů a rádi by šli s námi i s flintami. Nabízím vojákům 200 USD, ať nás pustí dále, že tu necháme pasy a večer jsme nazpět, vždyť není kam utéct v kraťasech a v tričku, ale vojáci jsou neoblomní. Tak jako ostatní turisté, kteří sem nejčastěji přijeli terénními Toyotami, se fotíme se severní stěnou Everestu. Přesto, že jsme tu v období monzunu, máme štěstí na počasí a stěna se nám ukazuje v celé kráse. A tak se vracíme nazpět k motorkám a odjíždíme. Není tu v záplavě kamenní kam jít a co dělat.

Následující cesta do Tingri zkratkou je pro mne nejhezčí úsek naší třítýdenní cesty. Využíváme vysokého kroutícího momentu při nízkých otáčkách a pomalu si to bubláme do sedla Lamna la terénem, kde mají dost práce auta 4×4 a po 100 km jsme vlastně rádi najeli zase na asfalt  Friendship highway. Přejíždíme si v poklidu pasoucím se stádem jaků, kousek nad nimi sněhová pole a kromě pasáka nikde nikdo. Klid a mír tu čiší jak z naivních jehovistických obrázků.

Žít na tibetském venkovu by nikdo z nás delší dobu nechtěl.  Nízké domky z kamene a hliněných cihel mají rovné střechy ověnčené modlitebními praporky vlajícími ve větru. Vesničané jsou oblečeni v tradičních úborech, milí a usměvaví, nicméně neustále mají natažené ruce v očekávání almužny a jediné slovo, které znají anglicky, je „money“. Převažující strava je tsampa – což je těsto uplácené z ječmenné mouky a jačího másla. Většina Evropanů není schopna tuto denní menu Tibeťanů pozřít. Totéž platí o máslovém čaji, ve kterém je rovněž jačí máslo a čaj je navíc slaný. Avšak turista hladem rozhodně netrpí, neboť jinak je tibetská kuchyně velmi dobrá. Navíc ve většině restaurací nabízí i indické a čínské pokrmy, takže vždy bylo z čeho vybírat a nikdo z nás rozhodně nezhubl.

Jen neradi se vracíme zpět do Nepálu a následně domů. Táhne nás to mimo Friendship highway, na západ k posvátné koře Kailash, do opravdových pustin a zapadákova. Úplně nejlepší by bylo dostat se do Tibetu po Karakoram  highway z Pakistánu a kolem Kailashe (posvátné hory buddhistů i hinduistů) do Lhasy a následně do Káthmandú.  Plánování v Káthmandú u piva nám jde skvěle, uvidíme, kam se skutečně vypravíme. Je dobré vědět, že je tato cesta reálná.