Thajsko, země svobodných

Celé Thajsko má 60 miliónů obyvatel. Hodně jich žije v největším a vlastně jediném velkém městě – Bangkoku. Počet jeho obyvatel se oficiálně uvádí na 8 miliónů lidí, neoficiálně je to ale údajně 10 miliónů. Takže to vypadá, jako kdyby se celá naše republika nastěhovala na území jediného města.

Thajci jsou v překladu „svobodní lidé“, protože na rozdíl od svých sousedů nebyli nikdy zkolonizováni. Do roku 1939 se stát jmenoval Siam.

Thajci mají rádi svého krále, kterým je momentálně Rama IX., a je to nejdéle vládnoucí panovník na světě. Zemi vládne od roku 1946.

Jednotlivá království na území dnešního Thajska se postupně posouvala od severu k jihu. Nejdříve to bylo Sukhothai, které vzniklo ve 13. století. Od 14. století pak Ayuthaya, která byla v 17. století zřejmě nejbohatším městem na světě. Na severu mezitím existuje království Lanna, jehož centrem je Chiang Mai.

V 18. století po dobytí Ayuthaye Barmánci se hlavní město přesouvá dále na jih, kde vzniká Thonburi, což je vlastně část dnešního Bangkoku, oddělená řekou Chao Praya. Milníkem je rok 1782, kdy se vlády ujímá generál Chakri, který se nechává korunovat králem a je zakladatelem královské dynastie Ráma, jež vládne v Thajsku dodnes. Ráma I. zakládá také nový Bangkok a královský palác.

Sawasdee je typický thajský pozdrav, doprovázený spojenými dlaněmi ve výši očí a pokývnutím hlavy. Žena říká sawasdee ka, muž sawasdee krab. Sawasdee je taky jméno restaurace, kde je možno shlédnout při klasické thajské večeři klasické thajské tance. Při slavnostních příležitostech se nejčastěji předvádějí výjevy z Rámajány.

Rámajána je posvátný epos, který líčí věčný zápas mezi dobrem a zlem. Bůh Višnu se vtělil do prince Rámy, aby pomohl lidem v boji proti zlému démonu Marovi a jeho žena se mění v princeznu Sítu. V boji jim navíc pomáhá opičák Hanuman. Chvíli vítězí zlo, chvíli dobro.

Bangkok

Bangkoku místní říkají Krung Thep, což v překladu znamená Město andělů. Přesný název je ale nejdelším názvem města na světě – napsaný se vejde na sedm řádků a děti se jej učí zpívat už od mládí:

Krung Thep
Mahanakorn Amornttanakosin
Mahinthara Mahadhilokphob
Nopparatratjathani Burirom
Udomratjanivet Mahasathan
Amornpimarn Auwathsrnsathit
Sakaraya Vishnukarmprasit

což v překladu znamená:

Město andělů,
velké město a bydliště Budhy,
nedobytné město Boha Indry,
velké hlavní město světa,
vyzdobené devíti cennými drahokamy,
bohaté na mocné královské paláce,
které se rovnají nebeskému domovu Boha,
město, které bylo darováno Indrou
a vystavěno Višnu Karmem.

Pohybovat se po Bangkoku je nejlépe pomocí taxíků nebo tuk-tuků. Tuk-tuky jsou tříkolky, kterým se tak říká podle charakteristického zvuku, který vydávají. Ceny jsou v obou případech přijatelné – taxík kamkoliv po Bangkoku 200 bathů, tuk-tuk 100 bathů. Bath byl v době naší návštěvy v přepočtu necelá koruna, což bylo velice příjemné, protože při nákupech jsme nemuseli ceny vůbec přepočítávat.

Taxametry nikde nehledejte, taxíky a zejména tuk-tuky si „zkracují“ cestu bočními uličkami, aby se vyhnuly zácpám a semaforům. Řidič však vždy předem dohodnutou cenu dodrží. Jakákoliv kriminalita včetně pouličních zlodějíčků ostatně v Thajsku prakticky neexistuje díky vysokým trestům za spáchané činy. Cesta tuk-tukem bývá rychlejší, protože kličkují mezi auty a dostanou se do každé skulinky, mnohdy ale při tom jde „o ústa“.

Kupodivu nám připadá, že se od naší minulé návštěvy dopravní situace zlepšila, zejména co se týká typických „bangkokských“ zácep. Jak se později dovídáme, je to pravda, a vliv na to měly zejména dvě věci: vybudování rychlodráhy, která byla slavnostně otevřena v prosinci minulého roku, a drastické zvýšení ceny benzínu – z 8 na 14 bathů.

Město chrámů

Bangkoku se taky říká „město chrámů“. Slovo chrám ale není přesným označením pro thajský wat, mělo by se spíše překládat jako klášter. Každý wat totiž tvoří kromě ubudu (svatyně) také vihárat (modlitebna) a ubytovny mnichů. Popel zemřelých významných mnichů se ukládá do stúp – vysokých staveb, které mohou mít tvar zvonu (chedi), rozevřeného deštníku (mondop) nebo kukuřice (prang).

Wat Traimit býval dlouhou dobu celkem nevýznamným buddhistickým chrámem na okraji Čínské čtvrti. V roce 1954, kdy byl chrám v rekonstrukci, však při dešti popraskal štuk na soše zdejšího Buddhy a zjistilo se, že se pod ním skrývá několikatunová socha, vyrobená celá z osmnáctikarátového zlata. Od té doby se mu říká Chrám zlatého Buddhy.

Neplánovanou zastávkou je květinový trh. Květiny z této tržnice se každé ráno rozváží auty a tříkolovými tuk-tuky do celého města. Jejich cena je pro nás přímo neuvěřitelná – za obrovskou kytici z čerstvých dendrobií zaplatíte 10 bahtů, což je při současném kurzu méně než 10 Kč. Vidíme tady mimo jiné, jak se z okvětních lístků vyrábí svatební věnečky a svazky lotosu, který se používá vedle svíčky a tyčinek jako posvátný modlitební předmět a ve zralé fázi se pak upravuje ke konzumaci.

Nejstarším chrámovým komplexem v Bangkoku je Wat Pho, pocházející ze 16. století. Jeho nejvýznamnější budovou je Chrám ležícího Buddhy, který dal postavit v roce 1832 král Rama III. Socha ležícího Buddhy je 46 metrů dlouhá a její chodidla jsou zdobena 108 obrazy, představujícími 108 přikázání buddhismu, jež mají směřovat k potlačení tanyi – neukojitelné touhy, která se snaží zmocnit každého člověka. 108 je také misek, stojících u jedné ze stěn chrámu, do nichž můžete vhodit mince, chcete-li, aby se vám splnilo přání.

Královský palác

Královský palác v Bangkoku začal stavět Rama I. na místě zvaném Ratakosin v roce 1782. Jeho rozloha je 218 400 m čtverečných a celý komplex sestává ze dvou částí – chrámové a pavilónové.

Po vstupu do chrámové části máme po levé ruce tři vysoké stúpy, dobře viditelné již zpoza hradeb paláce. Zlatý zvon Phra Si Ratana Chedi obsahuje Buddhovy ostatky, knihovna Phra Mondop posvátné texty Tripitaky a královský Panthenon sochy králů Ramy I. až VIII. Celý areál chrání hrozivě vyhlížející démoni yaci a mýtické bytosti kinaré, u nichž není jasné, zda se jedná o dívky nebo o chlapce.

Centrem královského paláce je nejposvátnější místo všech Thajců – Wat Phra Keo, známý jako Chrám smaragdového Buddhy. Chrám byl postaven z teakového dřeva a nachází se v něm nevelká soška Buddhy vyrobená z jednoho kusu zeleného jadeitu. Samotná soška je široká 48,3 centimetrů a vysoká 66 centimetrů. Byla objevena v roce 1434 v Chiang Mai na severu Thajska. Odtud pak putovala do Chiang Rai, Lampangu a Vientienne v Laosu. Původně byla také celá pokryta štukem.

Sochu smaragdového Buddhy převléká samotný král podle ročních období, která jsou v Thajsku tři – letní (přibližně od dubna do června), období dešťů (od července do října) a zimní období (od listopadu do března). Teď máme říjen, takže Buddha je oblečen do „pláštěnky proti dešti“.

V Chrámu smaragdového Buddhy je zakázáno fotografovat, což kromě přítomnosti strážců dokládají též rozmotané filmy a vytažené pásky z videokazet, rozvěšené kolem zákazové značky.

Po příchodu do rezidenční části Královského paláce vidíme nejdříve korunovační palác Amarinda a dále královskou šatnu a místo, kde nastupuje král na posvátného slona při průvodech. Hlavní budovou v této části je Chakri Maha Prasat, který dal vystavět Rama V. a kde jsou dodnes přijímány státní návštěvy. Tento palác byl postaven anglickým architektem v evropském stylu zakončeném thajskou střechou. Pro veřejnost je zde ovšem otevřena pouze výstava zbraní a můžeme zhlédnout střídání stráží.

Vedlejší kaple Dusit Maha Prasat, pocházející již z roku 1789 z doby Ramy I., sloužila původně jako audienční sál, dnes se zde vystavují těla zemřelých členů královské rodiny. Jedná se o stavbu z teakového dřeva, střecha je zakončena typickým tvarem symbolizujícím posvátného ptáka Garudu.

Benátky východu

Dále projíždíme kolem moderního chrámu Wat Indraviharn se 32 metrů vysokou sochou Buddhy a poblíž pivovaru Singha nasedáme do loďky, která nás proveze bangkokskými kanály zvanými klongy. Dalším přívlastkem Bangkoku je totiž „město kanálů“ nebo také „Benátky východu“.

Chvíli ještě plujeme po jednom ze čtyř hlavních ramen řeky Chao Praya. V Královské loděnici vidíme bárky, které dvakrát ročně vyplouvají při slavnostních příležitostech. Pak již vjíždíme do sítě úzkých kanálů, jimiž je město protkáno a kde v domech na kůlech bydlí většinou nejchudší obyvatelé Bangkoku. Život na vodě je však pro ně samozřejmostí. I tady před jejich obydlími vidíme domečky duchů a poštovní schránky, protože pošťáci stejně jako prodavači nebo dokonce banky připlouvají až k nim. Doprava pacienta plovoucí záchrankou do nemocnice je rychlejší než cesta věčně ucpanými bangkokskými ulicemi.

Přímo u vody leží také několik chrámů, například čínský buddhistický chrám Kuan Yin. Posvátné ryby se u chrámů smí krmit, ale nesmí se lovit. O pár metrů dál ale už vidíme sítě a udice – tam už ryby posvátné zřejmě nejsou.

Jakmile vyjedeme ze sítě kanálů zpátky na řeku Chao Praya, otevírá se nám pohled na Wat Arun – Chrám ranních červánků, který leží na jejím břehu v části Thonburi. Wat Arun je jedním z nejstarších chrámů v Bangkoku a připomíná dobu, kdy Thajsko bylo součástí Khmerské říše. Historie Thonburi je však spjata především se jménem generála Taksiho, jemuž je také zasvěcena jedna ze dvou vihárat stojících před chrámem.

Vznik Bangkoku

Po definitivní porážce království Ayutthaya v roce 1767 se zbytky thajských vojsk pod vedením generála Taksiho přesunuly na jih do Thonburi, kde sebraly znovu síly a v následujících bojích nad Barmánci zvítězily. Taksi vyhlásil Thonburi hlavním městem, ale jeho moc netrvala dlouho – pouhých 15 let. V roce 1782 vzniklo povstání, v jehož čele stál generál Chakri, který byl více královského původu, a ten také zakládá nové hlavní město Bangkok v bývalé rybářské vesničce na druhém břehu řeky Chao Praya. Generál Chakri přijal jméno Rama I. a stal se zakladatelem dodnes vládnoucího královského rodu, zatímco Taksi dopadl neslavně – byl utlučen v hedvábném pytli.

Poznali jsme již Bangkok jako „město chrámů“ i jako „město kanálů“, večer se objevuje jeho další tvář – „město hříchu„. Otevírá se množství sexy-podniků a go-go barů s dívkami tančícími u tyčí, které si objednávají nápoje na účet nic netušících cizinců. Ti zkušenější si pak mohou hned vybírat podle čísel, která mají dívky na sobě. Největší koncentrace těchto radovánek se nachází na Patpongu – údajně „nejhříšnější“ ulici v Asii. „Ve dne shopping, v noci ladies“, jak říkal taxikář, který nás sem posledně vezl.

Stejně jako v celé Asii i tady se většina lidí na ulicích zabývá jídlem. Protože jídlo je v restauracích a u stánkařů levné, téměř nikdo nevaří doma a zejména navečer vyráží do ulic celé rodiny. Říká se, že polovina Thajců vaří pro tu druhou polovinu.

Plovoucí trh

Ráno jsme vstávali už v pět hodin, abychom se včas dostali na plovoucí trh v Damnoen Saduak, který leží asi 100 kilometrů jižně od Bangkoku. Projížděli jsme kolem solných polí a krajem kokosových palem, z nichž dokážou místní rolníci zpracovat úplně všechno – z nezralých plodů se seškrabuje prášek na výrobu kokosového cukru, ze zralých se využívá kokosové mléko i dužina, přezrálé plody nechávají zkvasit a vyrábějí z nich arak, ze suchých skořápek a dřeva kokosové palmy se dělají misky a další potřebné předměty nebo slouží jako palivo.

Posledních pár kilometrů jsme absolvovali ve člunu, který nás sítí klongů přivezl až na samotný plovoucí trh. Prodávající tady ze svých loděk nabízejí ovoce, zeleninu nebo koření, ale taky na nich vaří jídla a pečou lívanečky. S narůstajícím časem přibývá turistů a prodavačů suvenýrů, takže trh ztrácí trochu svůj původní kolorit.

Na řece Kwai

Pokračujeme dál na západ až do Kanchanaburi. Toto místo je známé především díky knize a filmu Most přes řeku Kwai. V JEATH muzeu najdeme fotky a obrazy jednoho vězně zachycující atmosféru při stavbě železnice smrti, jíž byl most součástí a při které zahynuly tisíce válečných zajatců. Název JEATH je jednak parafráze na DEATH (Smrt) a zároveň tato zkratka představuje národy, které se na ní podílely: Japonci, Angličané, Američané a Australané, Thajci a Holanďané.

Thajsko znamená „země svobodných„, což značí, že nikdy nebyla tato země nikým kolonizována. Výjimkou je krátké období v průběhu druhé světové války, kdy se dostala do područí Japonska. Ihned po napadení v roce 1942 Thajsko kapitulovalo, takže se jej válka prakticky ani nedotkla. Japonci se rozhodli vybudovat spojení mezi Singapurem a Západní Indií, jehož částí měla být také železnice z Thajska do Barmy, později nazývaná železnicí smrti. Její celková délka je 415 kilometrů a na její stavbu nasadili Japonci 61 000 válečných zajatců, přestože to bylo v rozporu s tehdejšími mezinárodními konvencemi. Kromě bělochů zde navíc pracovalo 215 000 najatých Asiatů z okolních států – Indie, Číny, Indonésie, Malajsie, Singapuru, Barmy a Thajska.

Stavba byla zahájena 16. září 1942 a inženýři vypočítali dobu jejího trvání na 5 let. Japonská armáda se však rozhodla značně ji uspíšit a dokončit za pouhých 16 měsíců. Nelidské pracovní podmínky a vedro ve spojení s malárií a tropickými nemocemi vedly k tomu, že při pracích přišlo o život na 16 000 vězňů a přes 100 000 najatých Asiatů, což prakticky znamená téměř 300 mrtvých na jeden kilometr železnice.

Most byl dokončen 25. prosince 1943. V roce 1945 byl zničen při bombardování spojenci a po válce byl znovu obnoven. I dnes přes něj jezdí vlak z Thonburi do Nam Tok, takže část bývalé „železnice smrti“ jsme si také projeli. Film se ovšem natáčel v roce 1956 na Srí Lance, protože džungle v okolí železnice již v tu dobu nebyla.

Sloni

Železnicí smrti jsme dojeli do stanice Wang Pho nedaleko barmských hranic. Tady jsme nasedli na slony, s nimiž jsme se vydali na projížďku džunglí.

Slon je v Thajsku posvátné zvíře, zvlášť bílý slon. Již samotná mapa země připomíná sloní hlavu. V Thajsku se chová slon indický, který je na rozdíl od afrického menší, ale je inteligentnější, takže se dá využít pro práci v lese. Indický slon váží 4 až 5 tun. Na svoji váhu toho sice moc neunese (asi 200 kg), ale je to výborný tahoun a navíc je docela zručný. Do chobotu nabere až 20 litrů vody.

Nakonec nasedáme na vory na řece Kwai Noi. Řeka Kwai vlastně vzniká až po soutoku dvou řek – Kwai Yai a Kwai Noi a od té chvíle se již jmenuje Mae Klong. Most stojí na řece Kwai Yai a železnicí jsme se dostali ke Kwai Noi, kterou teď splavujeme.

Na zpáteční cestě se zastavujeme ještě jednou v Kanchanaburi na válečném hřbitově, který jsme si nestihli předtím prohlédnout kvůli odjezdu vlaku. Tam se nachází 1700 hrobů vězňů, kteří byli identifikováni díky svým známkám. Nenajdeme tady ale Američany, protože jejich těla byla na náklady americké vlády přepravena zpátky domů.

Bang Pa-In

Letní královský palác Bang Pa-In leží asi 60 kilometrů na sever od Bangkoku. Většina budov tady pochází z 19. století, i když místo bylo známé již v době království Ayutthaya.

V malé khmerské věži v kambodžském stylu se nachází pomník krále Prasat Thonga, který tento královský palác v 17. století založil. Pojmenoval jej po dívce, která riskovala vlastní popravu a zachránila ho, když se topil.

Uprostřed jezírka vidíme letohrádek v thajském stylu, který vybudoval Rama V., král Chulalongkorn. Tento letohrádek ráda navštěvovala jeho žena královna Sunandakumariratana, která se v roce 1881 utopila. Při vyjížďce na loďce spadla do vody a její služebníci si nedovolili ji vytáhnout, protože jim palácová etiketa zakazovala dotknout se královského majestátu.

Ve Švýcarském paláci se dodnes přijímají státní návštěvy a konají recepce. Nejvýznamnější budovou Bang Pa-In je čínský palác Wehart Chamrun Residence. K jeho stavbě povolal Rama V. dělníky a umělce až z Číny. Palác je postaven z teakového dřeva.

Ayutthaya

Ayutthaya je druhé královské město v Thajsku. Založil je král U Thong a jeho moc trvala od roku 1350 do roku 1767 po dobu 417 let. Vystřídalo se zde 33 králů. Během této doby byla Ayutthaya několikrát napadena nepřítelem a dvakrát se vzdala Barmáncům, než ji zcela zničili a vypálili. Zbytky vojsk pod vedením generála Taksiho se pak přesunuly do Thonburi.

Chrám Wat Phanam Choeng leží na břehu řeky Pasak a vévodí mu 19 metrů vysoká socha sedícího Buddhy. Pochází z roku 1324, tedy ještě 26 let před založením království Ayutthaya. Sochu Buddhy se naštěstí podařilo ochránit před nájezdem Barmánců.

Dnes je neděle a navíc svátek – slavnost převlékání Buddhy. Tento obřad se koná pouze jedenkrát ročně, vždy po skončení období dešťů. Nazývá se též Royal Robe – Královské roucho, protože král každoročně daruje každému chrámu nový oděv pro jejich Buddhu.

Věřící drží na rukou oranžové pruhy látky a modlí se. Látku potom hodí nahoru, kde čekají pomocníci, kteří do ní obrovského Buddhu obléknou. Cípy roucha spustí dolů, věřící se pod něj schovají a opět se modlí.

Ayutthaya byla velké město, ležící na přirozeném ostrově tvořeném řekou Chao Praya a jejími přítoky. Žil tady milion lidí, což bylo v tu dobu mnohem víc než v evropských metropolích, jako je Londýn nebo Paříž.

Nejvýznamnějším místem ve městě je chrám Wat Mahathat pocházející ze 14. století, který byl prakticky celý zničen Barmánci v roce 1767.

Chrám Wat Phra Si Sanphet charakterizují tři pagody. Kdysi býval součástí královského paláce, takže plnil vlastně stejnou funkci jako dnes Chrám smaragdového Buddhy v Bangkoku. Také ze Starého paláce zbyly dnes pouze ruiny.

Chrám Wat Phra Ram leží u stejnojmenného parku, v němž se kdysi konávaly plovoucí trhy.

Uvnitř viháry Phra Mongkol Bophitr se nachází největší bronzová socha Buddhy v Thajsku. Špička na Buddhově hlavě představuje plamen svíčky, což znamená, že je osvícený. Je to vlastně totéž jako svatozář u našich svatých.

Jelikož je dnes slavnost ukončení období dešťů, proudí stovky lidí z celého Thajska na posvátná místa. Bronzový Buddha v Ayutthayi k nim také patří, takže máme možnost zažít na vlastní kůži atmosféru pravé asijské pouti.

Nejširší nabídku průvodců a map Thajska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz