Thajsko vítá turisty bez omezení, přeplněné zatím není

Malinko nás překvapila všudypřítomnost zakrytých obličejů a to hlavně v thajské metropoli a dalších větších městech. Občas má nošení roušek lehce absurdní podobu (na motorce, na koni), nicméně i sebedisciplinovaní Thajci s tímto návykem různě vtipně experimentují (paní nám občas donesla polévku bez roušky, občas s rouškou; taxikář ji měl nejdříve „na půl žerdi“, následně vůbec). Zdá se, že Thajci podobně jako už dříve třeba Japonci transformovali účel nošení roušek z akutní ochrany před infekcí do prevence. Na druhou stranu ani v lékárně není nasazení ochrany obličeje povinné, jen „silně doporučené“.

Brány Thajska jsou tedy nyní otevřené dokořán. Na začátku podzimu dokonce thajské úřady prodloužily bezvízové povolení k pobytu ze 30 na 45 dnů. V této souvislosti je jen třeba mít na paměti, že byste měli při vstupu do království prokázat vaše cestovní plány. My jsme už na letišti v Praze předkládali paní zpáteční letenku z Thajska do Austrálie, jelikož návrat z Bangkoku do Prahy máme rezervovaný po více než 45 dnech od příletu.

První tři dny v tropech po dlouhé cestě (s mezipřistáním v Ománu) byly s dětmi náročné. V Bangkoku jsme stihli jen krátkou plavbu po řece Chao Phraya, opakovanou návštěvu gigantického nákupního střediska Icon Siam a nepravidelný tvrdý spánek. Přesto jsme i díky ubytování v příjemné „Maminčině zahrádce“ uvnitř rezidenční zástavby nedaleko zmíněného obchoďáku stihli nasát autentickou atmosféru této globální megalopole s víc než 10 miliony obyvateli (jen ve „vnitřním“ městě). Ve jménu aktualizace si dovolím citovat nejmenovaného renomovaného českého novináře, jehož lehce nekorektní a xenofobní komentář může být pro leckoho silně motivační: „Užijte si Bangkok bez Rusů a žlutých Leninů. Co nevidět budou zpátky…,“ napsal nedávno věci znalý žurnalista na Facebooku.

Z Bangkoku do Hua Hin

Náš první cíl za Bangkokem byl jasný dlouho dopředu díky rodinnému známému, který zhruba od šedesátky pravidelně přezimovává v Hua Hin. Jedno z nejbližších letovisek od Bangkoku (vzdálené asi 3 hodiny jízdy autem) je v kurzu hlavně mezi postaršími Evropany a Američany („expaty“, turisty i návštěvníky někde „na půl cesty“ mezi těmito kategoriemi). Zájem o pobývání v tomto městě s pěknými plážemi, ale obvykle bez křišťálově čistého moře, roste i mezi střední třídou z Bangkoku, což tlačí vzhůru ceny zejména u nemovitostí i krátkodobého ubytování (za hotelový pokoj u pláže jsme platili více než dvojnásobek než ve srovnatelné úrovni na ostrově Ko Tao).

V Hua Hin je spousta restaurací a barů včetně slušné řádky „evropských podniků“. Svůj „Czech Bar“ tu před několika lety otevřel i Čech Josef, který na stálém menu nabízí gulášovou polévku, jež je ale de facto gulášem. Momentálně je už v „na turisty orientovaných ulicích“ kolem hotelu Hilton slušný ruch. Zdá se ale, že jen některé restaurace či noční podniky (včetně těch „vykřičených“) prosperují a další zejí prázdnotou. „Před lety jsem provozovala rychlé občerstvení s kebabem ve zdejším obchodním centru. V roce 2016 ale turismus v Hua Hin těžce poznamenaly bombové útoky. Předloni pak přišel covid. Do toho vystřelily vzhůru nájmy požadované majitelem. To vše vedlo k tomu, že jsem po pauze bistro už znovu neotevřela,“ svěřila se naše nová kamarádka, které pro zjednodušení říkáme Vira.

Výjevy jako z ráje na thajských ostrovech si zamiluje každý. My jsme ale zároveň po přesunu do jednoho takového „ráje“ zpětně ocenili i delší pobyt v „normálním“ Hua Hin. Silným zážitkem pro nás byly pravidelné večerní návštěvy Baan Khun Por – rozsáhlého prostranství obklopeného stánky s jídlem, kamennými stoly a živou hudbou. Hodovat a bavit se pod širým nebem tam chodí místní i mnozí „expati“.

Výlet do Phetchaburi

Zajímavá místa jsou i v dojezdové vzdálenosti od města. Za necelou hodinu jízdy autem jste u majestátní jeskyně Tham Khao Luang, jejíž interiér zdobí sochy Budhy a další náboženské artefakty. Po návštěvě jeskyně lze popojet zhruba čtvrt hodiny k dolní stanici lanovky ve městě Phetchaburi. Ta vás po kolejnicích pohodlně vyveze na sto metrů vysoký kopec, na němž se nachází historický park Phra Nakhon Khiri. Areál s krásnými zahradami je protkaný kvalitními chodníky, které vedou k palácům a svatyním na jednotlivých pahorcích, z nichž je skvělý výhled. Stavby pocházejí z 19. století a vznikly jako letní sídlo thajského krále Ramy čtvrtého. Jen pozor na zdejší opice – jsou dosti agresivní a pet lahev s limonádou vám z ruky vytrhnou téměř jistě.

Blízký „ráj“ Ko Tao

Dlouhé dny trvající nerozhodnost a rébus, který z „rájů“ si vybrat pro následující necelé tři týdny, jsme nakonec rozetnuli pragmaticky – vypravili jsme se tam, kde to bylo nejblíže. Znamenalo to asi čtyři hodiny jízdy taxíkem do přístavu u města Chumphon a pak dvě hodiny na rychlém katamaránu, který nám pořádně rozhýbal žaludky. Ocitli jsme se na ostrůvku Ko Tao, který měří necelých šest kilometrů na výšku a necelé tři na šířku. Dobrá volba pro rodinu s malými dětmi to byla řekl bych částečně.

Na jednu stranu tu lze sehnat poměrně luxusní hotelový pokoj hned u moře a u bazénu za slušnou cenu (do tisícovky korun na noc). Moře je krásně čisté, písek jemný, všude hodně stínu a teplo tak akorát. Zároveň ale spíše než jiné maminky a tatínky na Ko Tao budete potkávat mladé i starší dospělé, kteří se sem přijeli bavit na party či v barech a potápět. Podle naší zkušenosti se také teď v rozběhlé hlavní sezóně rychle plní rezervace (kvalitnějších) pokojů.

Celkově je ovšem zdejší prostředí příjemné. Rozhodně to všude neduní hlasitou hudbou. Kolem hlavní pláže Sairee se line chodník pro pěší a motorky, aut je na ostrově málo a všude je blízko. Pokud si ale nepronajmete skútr (aktuálně ho zde seženete za 300 bahtů i méně na den včetně pojištění), váš pohyb po kopcovitém ostrově bude omezen a zůstanete odkázáni na drahé taxi nebo setrváte v úzkém perimetru, což tady ostatně také není žádné utrpení.

Nejširší nabídku průvodců a map Thajska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz