Obliba alkoholu z agáve ve světě i doma v Mexiku neustále roste, vydělat na tom chtějí i podvodníci.
Třicátník Antonio García se na rodinné fiestě chopí až po okraj plného panáka tequily. Manželka ho vybízí, ať ji smíchá s grepovou limonádou. „Ale prosím tě,“ odstrkává ji, „ještě by nás v České republice pomluvili, že neumíme pořádně pít.“ Frťana do sebe kopne a pak se zakousne do kousku citronu posypaného solí.
Tento způsob pití známého alkoholu z agáve je v Mexiku nejrozšířenější. Oblíbený je ale i v kombinaci se sangritou, což je pomerančová nebo rajčatová šťáva řádně ochucená chilli. Ale hlavně: pije se čím dál víc.
Podle statistik Komory výrobců tequily se v roce 2008 vyrobilo 312 milionů litrů, což je oproti předchozímu roku nárůst zhruba o desetinu. Z celkové produkce zůstalo 56 procent v domovském Mexiku. Exportu jednoznačně vévodí Spojené státy, Česká republika dovezla něco málo přes 130 tisíc litrů.
Kde nejspíš koupíte falešnou tequilu?
Neutuchající chuť lidí pít tequilu samozřejmě zaujala i různé šejdíře. Rogelio Mejía, průvodce po destilérkách v západomexickém městečku Tequila, které dalo kořalce jméno, varuje: „Ve všech pouličních obchůdcích máte tak třicetiprocentní šanci, že ve flašce tequily koupíte padělek. Dělají to z cukrové třtiny, která roste tady za kopcem, a něčím dochutí. A pak nalijí do flašek od originálního nápoje, které vykoupí v restauracích.“
Mohlo by se zdát, že je to jen strašení protřelého filuty, který chce, abyste utráceli peníze u jeho kamarádů. Ale jeho slova potvrzuje i Gabriela Canedová Sandovalová z Komory výrobců tequily. „V Tequile bych ji rozhodně kupovala jen přímo u výrobců. Při poslední kontrole jsme zjistili, že podvodníci dodávali lihu charakteristickou chuť tequily pomocí barvy na vlasy,“ stěžuje si PR manažerka. „V parlamentu už je návrh zákona, který by tyto podvody přísněji trestal. Tady už nejde jen o krácení daní, ale i o zdraví. Vždyť se po požití napodobeniny dá i oslepnout.“
Vyrobit správnou tequilu není jen tak. Jste svázáni mnoha limity, které připomínají regule na produkci šampaňského nebo koňaku. Zaprvé je potřeba jen a pouze modrá agáve (z horších druhů se vyrábí podobný, ale méně kvalitní nápoj mezcal), která však smí růst pouze ve státě Jalisco a na několika menších územích ve čtyřech dalších mexických státech. A pak je nutné dodržovat předepsanou proceduru. Pokud něco z toho výrobce poruší, nemá právní nárok na ochrannou značku Tequila.
Mejía se na poli staví k jedné agáve a ukazuje, jak si s ní poradit: „Když má dost cukru, nejdříve se jí osekají všechny listy a hlavní tělo se vydloubne ven.“ Ročně se tak sklidí zhruba 300 milionů různě vzrostlých rostlin. „Na jeden litr tequily je potřeba sedm kilogramů agáve,“ hlásí Mejía.
Ta po osekání vypadá jak půlmetrákový ananas. Toto „ovoce“ nabírá ve dvoře destilérky Rubio malý traktor. Vozí ho k parním troubám, do nichž je dělníci na těsno vyrovnávají. Agáve se musí nejdříve uvařit. Po otevření vrat jsou „ananasy“ zčernalé a scvrklé, ale cukr je v nich koncentrovanější. Mejía uloupne kousek dužniny. Je to příšerně sladké. Uvařená agáve se vymačká. Šťáva nejdříve projde fermentací a pak se ještě destiluje. Výsledný produkt se nechá uležet a tequila je na světě.
Nejširší nabídku průvodců a map Mexika (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Od mexické chudiny na světové stoly
V dřívějších desetiletích byla tequila brána jako alkohol chudých, ale její prodejci v poslední čtvrtině 20. století přišli na to, že na bohatých se dá vydělat lépe. Cíleně kvůli zlepšení image začali po Mexiku zdůrazňovat vzácnost pravé tequily. Pozvolna se jim dařilo přesvědčovat lépe postavené, že pít ji je trendy. Od přistěhovalců se naučili panákovat tequilu Američané a od nich zbytek světa.
Dnes díky tomu všemu vidíte v centru bohaté Tequily symboly agáve úplně všude. Lidé, jejichž profese není nějakým způsobem svázána s alkoholickým nápojem, jsou ve městě v menšině.
Počátkem tisíciletí tu dokonce vypuklo cosi na způsob tequilové horečky. Kvůli hmyzí nákaze a také nečekaným mrazům uhynula spousta rostlin a v důsledku toho ohromně vzrostly výkupní ceny za agáve. Platilo se 18 pesos (24 Kč) za kilo. Místní vysazovali nová pole jako o život, jenže v tom úplné eldorádo neobjevili. Rostlina na dozrání potřebuje nejméně šest let a za tu dobu ceny právě kvůli mohutné výsadbě výrazně poklesly. Dnes už se vykupuje kilo zase jen za 0,33 pesa. „Nyní se snažíme podobným výkyvům zabránit a novou výsadbu více regulujeme,“ říká Sandovalová.
Co se v Tequile nereguluje, je spotřeba. Nejvíce místní chlouby se pije na den mexické nezávislosti a na svátek patronky Cecílie. A co o Novém roce? Mejía tvrdí: „Tak do půlnoci pijeme silvestrovské šumivé víno, ale pak stejně přejdeme k tequile.“
Coca-Cola nad šťávu z agáve
Zatímco tequila dobývá svět, další alkoholický nápoj vyráběný z agáve pomalu skomírá. A to pulque. Tento nápoj na rozdíl od tequily, která je vynálezem španělských kolonialistů, pili už Aztékové. Aldo García mě vede k rozrostlé agáve, kterou má přímo za domem ve středomexické vesnici Jondeje. V kmeni rostliny je vydlabaná díra zakrytá prkýnkem. García do ní vnoří plechový hrnek a vytáhne ho skoro plný sladké šťávy. „Stačí takhle obejít pár agáve, slít to do jedné nádoby, nechat den dva kvasit a pulque je hotové,“ vysvětluje jednoduchý výrobní proces. „Vám turistům nabízejí něco, co s naším pulque nemá nic společného. Je to jen nápodoba udělaná z kukuřice,“ haní prodejce alkoholu z metropole.
Z dvoulitrového džbánu mi přes sítko, které zachytává mušky a další drobné nečistoty, nalévá do sklenice zpěněnou tekutinu. Do běla zbarvený a lepkavý nápoj chuťově připomíná například francouzský cidre z jablek nebo ruský kvas z mouky. Zatímco degustuji, García přes vychvalování svého pulque popíjí Coca-Colu. Jako by chtěl potvrdit skutečnost, kterou se zdejší lidé rádi chlubí, a sice, že Mexiko je největším světovým spotřebitelem limonád na hlavu.
Dříve to rostlo všude Garcíova matka Helena, která ve svém životě vydlabala tisíce agáve, mladé peskuje: „Tady dříve rostly úplně všude. Jenže dnes už nikdo nové nezasadí. Uděláme pulque z posledních rostlin a pak tu nebude nic.“ Než se z agáve začne „těžit“ její sladká voda, potřebuje šest až osm let na dozrání. A zhruba půl roku po vyhloubení otvoru do kmene umírá.
Stará paní vzpomíná, jak ještě před několika desetiletími nosili pulque na trh na svých hřbetech ve vypálených džbánech osli nebo také ženy. Nyní už je doprava plně motorizovaná a používají se nádoby z plastu. Také ona se při svém vyprávění zarputile drží limonády od globálního lídra Coca-Coly. Nakonec přizná, že jí pulque vlastně nikdy nechutnalo.
Cesta byla podpořena Expedičním fondem.
Článek vyšel v MF DNES.
