Je krokodýlem mezi sporty. Předpotopním ještěrem, který nějakým nedopatřením přežil do dnešní doby a má se čile k světu: mixtécký tenis.
Ve vesničce Bajos de Chila na jihozápadě Mexika se šest chlapíků přes vlhké vedro baví podivnou plácanou. Každý z nich má navlečenou objemnou rukavici, kterou odpaluje na soupeřovu polovinu divoce se odrážející balon z gumy. Není to žádná předváděčka pro turisty, ale docela obyčejný trénink. „Pravidla jsou stejná jako v tenise. Musíš se míčem, který smí jen jednou dopadnout na zem, trefit do vymezeného prostoru a soupeř ho musí vrátit na tvou stranu. Jen se hraje bez sítě,“ vysvětluje Pedro Saguilon, zhruba čtyřicetiletý učitel španělštiny a angličtiny z blízkého ráje surfařů Puerto Escondido.
Pelota mixteca (tedy v doslovném překladu mixtécká míčová hra) je podle některých odhadů stará tři tisíce let. Staří Mixtékové ji pravděpodobně hráli pro zábavu, ale i rituální účely. A její příbuzné verze vzbuzovaly, jak o tom svědčí početná hřiště nalezená při vykopávkách měst ze starých časů, fanouškovské vášně také u dalších kultur ve Střední Americe včetně Mayů. Při významných slavnostech nebylo v sázce pouze vítězství, ale přímo život. Poražení (nebo vítězové? Z reliéfů na kamenných blocích se to přesně vyčíst nedá) se stali lidskou obětí na oltářích bohů.
Nejširší nabídku průvodců a map Mexika (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Někteří historici se také domnívají, že míčovou hrou se ve Střední Americe řešily válečné spory. Po příchodu španělských kolonialistů se pelota mixteca udržela jen na zapadlých vesnicích. „Byla to mrtvá hra. Ale podařilo se ji zase rozšířit po celém státě Oaxaca,“ říká pyšně učitel. Nehrají ji zdaleka jenom indiáni, třeba právě Saguilon je potomkem černošských otroků.
Ale rozšíření má možná i celosvětové: „Základy tenisu Angličané kdysi dávno převzali od Mixtéků a pak je trošku změnili,“ domnívá se Saguilon. „To počítání výsledků formou 15, 30, 45… to dokazuje.“
Jeden z jeho spoluhráčů se chystá k podání. Míčem uhodí o betonový výstupek a do odražené koule z gumy, která je předkem balonu pro košíkovou, vší silou praští. Z druhé strany mu ho prudce vrací. Míč několikrát přeletí hřiště, které má sto metrů na délku a deset na šířku, a výměnu ukončí tvrdá smeč, kterou Saguilon nezvládne vybrat. Jsou to takové rány, že je hned jasné, proč mají hřiště obtočené pevnou drátěnkou. „Je to hra pouze pro muže. Ženy dlouho neunesou rukavici,“ vysvětluje kantor, který se svými spoluhráči nastupuje ve druhé ze tří mexických lig. Základní vybavení pro mixtécký tenis váží pět kilo. Je zhotoveno z hovězí kůže a hlavní úderná strana rukavice je pobita hřeby.
Pro juniory se však vyrábějí menší. Místní kluci mají o zábavu předků zájem, i když konkurence fotbalu a baseballu je velká. Saguilon věří, že se popularita tohoto sportu, který nyní v televizi rozhodně neuvidíte, s mladou generací zvýší. Zatím jeho propagátoři mají co dělat i na úrovni státu Oaxaca. Když se autor článku ve stejnojmenném městě v turistické kanceláři pídil po informaci, kde by se mohl na zápas podívat, odpovědí mu byl jen výsměch. Tahle hra přece už podle dotázaného mladíka dávno zmizela z povrchu zemského.
To se ovšem moc plete. Naopak se šíří do světa – díky imigrantům z Oaxaky pronikla i do USA. Družstva z kalifornských měst Fresno a Los Angeles každý rok v únoru přijíždějí do Bajos de Chila, aby při turnaji změřila síly s místními týmy. Na to, aby se pelota mixteca hrála třeba na olympiádě, to rozhodně nestačí.
Cesta byla podpořena Expedičním fondem.
Článek vyšel v MF DNES.
