Teheránský památník Azadi: strážce odkazu Perské říše

Stačí chvíli posečkat, jako stín se zavěsit za přecházejícího Íránce a bezchybně opakovat jeho choreografii proplétání se mezi automobily, motorkami a autobusy. Adrenalin to je, ale věž Azadi za to stojí.

Zkuste Íránce označit za Araby a potážete se se zlou. Jsou to Peršané, potomci a dědicové mocného impéria, jež utváří a ovlivňují dění v regionu více jak 2500 let. V roce 1966 se íránský šáh Muhammad Rezá Pahlaví rozhodl oslavit toto výročí a vytyčit na jeho počest (tedy na oslavu založení Perské říše Kýrem II. Velikým z dynastie Achaimenovců) monument. Vyhlásil tedy soutěž, které se měli a mohli zúčastnit nejlepší architekti země. O výzvě slyšel také Hossein Amanat, mladý architekt, jenž právě ukončil studium na univerzitě v Teheránu. Nelenil, doma ve své ložnici založil malé studio a spolu s pomocí několik dalších studentů vytvořil návrh, který soutěž nakonec vyhrál.

Architektonicky stavba kombinuje achaimenovskou, sásánovskou a islámskou íránskou architekturu. Je umístěna na náměstí Azadi, jež zabírá 50 000 m² a patří tak k jedněm z největších na světě. Jsou zde umístěny fontány, místa k odpočinku a v podzemí věže muzeum. Jako stavební materiál posloužil bílý mramor z oblasti Esfahánu a bylo použito celkem 8000 bloků kamene, vybraných a dodaných Ghanbarem Rahiminim, jemuž se říkalo „Soltan e Sang e Iran“ (sultán íránského kamene). Kamenické a konstrukční práce vedl Ghaffar Davarpanah Varnosfaderani. Značnou část financí na stavbu poskytlo 500 íránských průmyslníků.

50 metrů vysoká věž byla dokončena a slavnostně otevřena 16. října 1971 a byla pojmenována Borj-e Shahyād (Králova památeční věž). Už tehdy se stala symbolem Tehránu a tím je i nyní. Během revoluce v roce 1979 byla sice přejmenována na Borj-e Āzādī (Věž svobody), ale symbolem zůstávala dále. „Shahyād byla bránou do budoucnosti a oslavou minulosti,“ napsal podle agentury Reuters v šáhově biografii Abbas Milani, iránáský expert ze Stanfordské University. Díky tomu se její okolí stalo dějištěm mnoha demonstrací během bouřlivého povolebního období v roce 2009, kdy prezident Mahmúd Ahmadínežád obhájil (podle mnohých neoprávněně) svoji pozici hlavy státu. U památníku demonstrovali prezidentovi odpůrci i přívrženci, a místo bylo stejně významným symbolem pro obě strany této politické rozepře.

Nejširší nabídku průvodců a map Íránu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Příliš rychlé reformy

Muhammad Rezá Šáh Pahlaví se narodil v roce 1919 a pro budoucí generace se stal znakem pokroku, změn a inovací íránské společnosti. Ty však nebyly příliš vítány a jejich hektické tempo bylo mnohým, zvláště pak konzervativnějším šíitským kruhům a venkovskému tradicionalističtějšímu obyvatelstvu, přímo proti srsti. Pahlaví přinášel do země americké novinky, stejně jako životní styl svého zámořského spojence. Podobná politika, včetně pak ztráty důvěry svých spojenců Velké Británie a SSSR, přivedla Rézu Šáha Pahlavího (Muhammadova otce) k rezignaci a 17. září 1941 na paví trůn usedl nový šáh.

Z dnešního pohledu je například zajímavé, že se Šáh Pahlaví stavěl k duchovenstvu mnohem mírněji než jeho otec. Přestože byl silně prozápadně i sekulárně zaměřen, zrušil zákaz zahalování žen. Ani to mu však nepomohlo. Jeho snahy zemi stále více otevřít cizincům se mu vymstily. Postavil se mu předseda vlády Muhammad Mosaddek a v roce 1951 donutil šáha k emigraci. Poté znárodnil íránský ropný průmysl, který byl do té doby v rukou Britů. Tato situace byla pro ostrovní národ nepřípustná a tak ve spojení s americkou CIA byl Mosaddek svržen v roce 1953.

Po svém návratu se šáhova politika ještě silněji orientovala na Spojené státy a projevovala diktátorské rysy. Založil také nechvalně proslulou (krutou a nemilosrdnou) tajnou policii SAWAK. Velice razantně zasahoval do tradic své země. Nechal například změnit používaný kalendář, počátkem letopočtu tak nebyla hidžra (přesun Mohameda z Mekky do Medíny v roce 621), ale narození starověkého perského krále Kýra II., tedy zakladatele Perské říše. Sociální a ekonomické reformy, přestože měly dovést Irán k velikosti, se v mnohém nepovedly. Korupční prostředí šáhova dvora vedlo ke zbohatnutí elity, ale obyčejní lidé stále žili v nedůstojných podmínkách. Šáh sice oslavil 2500 let trvání Perské říše, jeho vláda ale měla trvat již jen krátce. Byl svržen íránskou islámskou revolucí a 16. ledna 1979 opustil Írán. Zemřel o rok později v Egyptě.

Odchod i problémy

V Íránu nenašel své štěstí ani druhý významný muž stojící za památníkem Azadi. Hossein Amanat je příslušníkem víry Bahá’í (bahaismus), která má své kořeny v počátku devatenáctého století v Izraeli. Po islámské (šíitské) revoluci čelilo mnoho vyznavačů rozdílného náboženství či směru v islámu (často prominentů minulého režimu) perzekuci. Amanat byl například podezříván z toho, že devět oken umístěných ve věži Azadi mělo sloužit jako symbol víry Bahá’í. Nakonec ze země odešel a usídlil se v Kanadě, kde žije i nyní.

V roce 2013 uveřejnila agentura Reuters informace o poškození věže Azadi. Na jejím povrchu se objevily praskliny, stejně tak i na stropech, s největší pravděpodobností způsobené vodou. Poslední opravy poničily, podle těchto informací drenážní system, byly provedeny nedbale a s použitím nekvalitního materiálu.

Přes tyto drobné nedostatky patří věž Azadi k monumentům nejenom teheránským, ale i íránským, a vezme dech každému návštěvníkovi, který kolem ní projíždí cestou do hlavního města Íránu.