Uzbekistán vyhlásil sice svou nezávislost jako první ze středoasijských republik, lidé zde ale klidně přiznávají, že ne všechno za sovětské éry bylo tak špatné. Díky tomu, že se z této oblasti snažil SSSR vytvořit největšího pěstitele bavlny na světě, vznikl dokonalý zavlažovací systém, což znamená, že Uzbekistán nemá dodnes problémy s vodou, přestože více než polovinu jeho území tvoří poušť. Také, co se týče ropy a zemního plynu, je země zcela soběstačná a za 1 USD zde dostanete přibližně 3 litry benzínu.
Uzbekistán se uzbecky řekne O’zbekiston, lidé se s vámi ale klidně budou bavit rusky a jsou velmi přátelští. Za focení také nic nechtějí, spíš naopak – sami se vám staví před fotoaparát a za urážku považují, když si je nechcete vyfotit i s celou rodinou včetně kozy a krávy nebo s jejich krámkem.
Hlavním náboženstvím je islám, jeho dodržování se zde ovšem nebere tak striktně jako v jiných muslimských zemích. Lidé se sice modlí, ženy ale chodí nezahalené a volným dnem je sobota. Také přístup Uzbeků k alkoholu je spíše „sovětský“ než „islámský“.
Národním symbolem je bájný pták. Jelikož v islámu se ale nesmí znázorňovat žádné živé bytosti, je jeho ztvárnění víceméně symbolické, takže se žádnému skutečnému ptákovi nepodobá.
Taškent
Taškent byl založen již kolem roku 2000 př.n.l. a od samého počátku tvořil nedílnou součást Hedvábné stezky. S tímto starým městem však nemá dnešní uzbecká metropole téměř nic společného. V současné době žijí v Taškentu 3 miliony obyvatel, které tvoří téměř 100 různých národností.
Moderní Taškent se začal stavět ve druhé polovině 19.století, když sem začali přicházet Rusové. Po zemětřesení v roce 1966 však muselo být i toto město vyprojektováno a vystavěno celé znovu. Přestavba se děla pod taktovkou sovětských architektů, z typických sovětských velkoměst však zůstal naštěstí zachován pouze systém širokých bulvárů, které byly doplněny spoustou zeleně. Na rozdíl od sovětských měst působí také Taškent velice čistým dojmem a jednotlivé stavby mají překvapivě orientální charakter – babylonská věž je supermarket, na novou mešitu navazuje galerie, jejímž vlastníkem je údajně prezidentova dcera.
Centrem Taškentu je Staré město (Shahristan), rozkládající se kolem největšího bazaru ve Střední Asii. V okolních uličkách sídlí odnepaměti řemeslníci (dřevořezbáři, kovotepci, pekaři), aby si trhovci mohli koupit také předměty denní potřeby.
Bazar Chorsu (nebo též Juva bazar) stojí na místě, kde se prodávalo už před tisíci lety. „Chorsu“ znamená „4 brány“ nebo „4 vstupy“. Nová budova bazaru byla postavena samozřejmě až po zemětřesení v roce 1966.
Poblíž bazaru se nachází také nejstarší mešita v Taškentu, která je součástí medresy Kukeldash. Medresu dal postavit v polovině 16.století vládcův vezír Kukeldash, v letech 1920 až 1991 byla uzavřená a sloužila jako obchodní dům a muzeum. Dnes je však již opět funkční, v 38 celách žije 250 mladých studentů koránu a v okolních stáncích se prodávají posvátné knihy a předměty. Páteční mešita vznikla již v 10. století, byla však od té doby několikrát rekonstruována.
Další významné stavby se nachází na severu Starého města. Medresa Tellya Sheikh je ze 16. století a její nejvýznamnější část představuje knihovna, v níž jsou shromážděny knihy od 7. století, tedy od samého počátku islámu. Mezi různými verzemi koránu najdeme i české vydání. Nejcennějším exponátem je ovšem nejstarší dochovaný korán na světě. Vytvořil jej třetí chalíf Abu Bakr v 8. století a analýza krvavých skvrn na jeho stránkách prokázala, že byl nad ním také zavražděn. Do Taškentu dovezl tuto knihu Timur při svém tažení z Bagdádu.
Na protější straně náměstí Khast Imam stojí medresa, kterou dal v první polovině 16. století postavit a její žáky sponzoroval kokanderský chán Barak. Barakchán byl velkým milovníkem vědy a umění, sám taky skládal básně a v medrese se nachází rovněž jeho mauzoleum. Medresa je zvláštní tím, že má pouze jedno patro. Většina medres je totiž dvoupatrových, druhé patro slouží jako ubytovna. Tato byla ovšem určena pouze pro studenty z okolí, takže zde nikdo nebydlel.
Znovuobjeveným uzbeckým národním hrdinou se po roce 1991 stal Timur Veliký. Timurova říše sahala na přelomu 14. a 15.století od Středozemního moře až k Číně, zabírala část Ruska a víc než polovinu Indie. Za jeho potomky se hrdě označovali indičtí Mogulové.
Říkalo se mu Tamerlán, což doslova znamená „kulhavý Timur“, protože byl od mládí chromý. Hlavní taškentské náměstí a přilehlý park dnes nesou jeho jméno (Amir Temur Park), přestože Timur vůbec nebyl Uzbek. Uzbekové přišli na toto území až 200 let po jeho smrti.
Centrální park vznikl v 19. století a Timurova jezdecká socha, která sem byla umístěna v roce 1993, nahradila obrovskou bustu Karla Marxe a ještě starší sochu J.V. Stalina. Kam se ovšem v záchvatu euforie poděla Marxova hlava, není dodnes známo. Pravděpodobně leží někde na dvorku v něčí soukromé sbírce, podobně jako například na nádvoří našeho hotelu Rovshan stojí obrovská Leninova busta.
Na park navazuje třída Satyelgoh kochasi, které ovšem místní neřeknou jinak než Broadway, protože ji lemuje řada kavárniček a stánků s občerstvením, kde se večer schází místní mládež. Rezidence guvernéra, postavená za cara, sloužila později jako Palác pionýrů a Muzeum šperků.
Z druhé strany uzavírá ulici Náměstí nezávislosti, na němž stojí nová budova senátu a dosud se buduje pomník, nazvaný „Světlejší zítřky“, který má být slavnostně odhalen 1. září při příležitosti 15. výročí vyhlášení nezávislosti Uzbekistánu.
Budova Uzbecké opery a baletu je dílem architekta Aliho Schuseva a vznikala v letech 1937-47. Na stavbě údajně pracovali také japonští a němečtí vězni. Lístek do opery stojí neuvěřitelných 1500 sumů, což je jen o trochu víc než 1 USD. Uzbekistán si totiž ze sovětské doby zachoval některé výhody socialismu, mezi něž patří například bezplatné školy a zdravotní péče. Kulturní představení dotuje stát z 80 %.
Kdo nechtěl do opery, mohl si prohlédnout další pamětihodnosti města. Množství národností a skupin, které jej obývají, s sebou přineslo samozřejmě řadu kulturních tradic a náboženství. Kromě mešit a medres zde proto najdeme také židovskou synagogu nebo ortodoxní kostel.
Večer jsme si pak zašli společně posedět do zahradní restaurace na jednom z místních bulvárů. Malý šašlik zde stojí 400 sumů (tj. 8 Kč), půl litru vodky 1500 sumů (30 Kč). Nejedná se přitom o žádnou „lavorovici“, ale řádně okolkovaný značkový výrobek. Místní pivo taky není nejhorší. Uzbecké pivovary totiž pomáhali rozjíždět čeští sládkové a jako v jediné zemi kromě Česka a Slovenska se tady dokonce můžeme setkat s označením „desítka“ a „dvanáctka“.
Převzato z www.kasp.cz.
