Slavomír Horák Příjezd do Taškentu se neobejde bez formalit na místní policii a hned poté končím v náručí místních obchodníků na černém trhu. Turista je pro ně nejlepší oběť, ale není to zcela zdarma. Nakonec usmlouvávám postel v soukromém bytě na 4 dolary za noc – koneckonců pouze na jednu.
Taškent pro mě znamená především vyřízení všech záležitostí se službami, které jsem si v rámci svého víza zaplatil. Stálo mě to 50 dolarů, tak bych docela rád z toho alespoň něco měl. Cestovní kancelář Asia-travel je jednak na hlavní třídě, ale tam o mě nic nevědí. Mám ještě jednu adresu, ale tam zase již není nikdo, kdo by mi mohl pomoci. Nakonec volám na číslo, které jsem úspěšně použil již v Taškentu. Konečně dostávám spojení na toho, kdo mě zná alespoň podle jména a vysvětluje mi, jak se k němu dostanu. Je to sice na druhém konci města, ale díky taškentskému metru to je docela pohodlné a brzy odpoledne již sedím u stolu v cestovní kanceláři a čekám na pana Vasyanina, který má “můj případ” na starosti. Mezitím se stačím bavit s místním horským průvodcem, který zná jako své boty Kyrgyzstán, a tak si máme o čem povídat. Pan Vasyanin mě může pomoci v rámci limitu 50 USD, a tak by mě nejvíce zajímalo zajištění jízdenky do Buchary na zítřejší večer. To není problém, přijďte zítra v deset hodin.
Konečně mám také čas věnovat se Taškentu. Velice oceňuji služby místního metra, jehož použití je na rozlehlých bulvárech nezbytné. A tak se alespoň podívám do vládní čtvrti, ohromného Paláce Sjezdů na náměstí Halklar Dustligi (Přátelství národů). V jeho blízkosti jsem narazil na obchod se “západním” zbožím vybudovaný za turecké peníze. Zboží je tam trochu jako po velké loupeži, ale když narazím na konzervy maďarského guláše z českých konzerváren, nemohu odolat, stejně jako paštice značky Májka.
Druhý den získávám jízdenku, která stála 28 dolarů, samozřejmě počítáno podle oficiálního kursu. Cestovní kancelář samozřejmě nakoupí jízdenku za kurs černého trhu, a tak si nepřijde na špatné peníze. Ale pro tuto chvíli to alespoň nemusím platit. Mířím na největší místní trh, okolo něhož jsou zbytky starého Taškentu. Trhy mě vždy velmi zajímaly a velká hala kulatého tvaru naplněná od přízemí pod střechu oříšky, sladkostmi a jinými dobrůtkami snad působí na každého a člověk by musel být velmi odolný, aby takové nabídce odolal.
Navštěvuji i muzeum Ališira Navoiho s literárními památkami uzbecké literatury. Přemlouvám se, abych alespoň zvenčí obdivoval muzeum železniční techniky v blízkosti nádraží. Jsou zde skryty české parní lokomotivy, ale i “čmelák”, který dodnes slouží aktivně na neelektrizovaných tratích k vozbě nákladních i osobních vlaků.
Na mém “pokoji” jsou již noví obyvatelé – tři Rusové ze Zarafšánu, pouštního centra Uzbekistánu, které je proslulé bohatými ložisky ropy a barevných kovů. Sami jedou za příbuznými do Saratova a mají s tím velké problémy. Aby získali lístek, musí se obrátit na černý trh, který je k nim ještě tvrdší než k cizinci. Je mi docela těch chudáků líto – říkali mi, že na tuhle cestu šetřili dva roky. Není se co divit, když jedna jízdenka je vyjde na černém trhu stejně jako jejich měsíční příjem.
Naštěstí večer mně již čeká vlak do Buchary. Cestuji společně s právníkem z Taškentu, který jede k příbuzným do Buchary. To je již zcela jiná sorta lidí – právníci se mají docela dobře, ačkoliv to stojí poměrně dost úsilí a času, aby se člověk vypracoval do místní právnické komory. Zato příjmy (cca 80 USD) dovolují vydělat si i cestu do zahraničí. Chlubí se mi, že zná Polsko a chtěl by se někdy podívat i k nám.
Převzato z http://slavomirhorak.euweb.cz
