Ve středu večer jsme se začali rozkoukávat po Mbeyi. Když jsme konečně našli volný guest house (Mbeyiou projíždí pořád hodně lidí a ubytovny jsou plné), úplně náhodou jsme narazili na guida Petera. Je to mladý rastafari, který žije asi 45 minut chůze od centra Mbeyi, odchytává si po městě turisty a pruvodcuje po okolních zajímavých lokalitách. Nám byl hned sympatický, protože nijak nevtíral a vyzařoval dobrou náladou na kilometr daleko.
Nejdřív jsme se s Peterem bavili o tom odkud jsme a odkud je on a pak nám ukazoval trasy svých minulých safari i s fotkami některých turistů. Měl i knížku kam mu lidí psali jak se jim to s ním líbilo a tam jsme našli texty od lidí ze všech části světa. My jsme Petrovi říkali, že nemáme v Mbeyi čas na dlouhý trek a jak jsme tak courali po městečku narazili jsme na můj zájem o kočky (samozřejmě tak, že jsem začla nadšeně ukazovat, když se jedna objevila na střeše stánku). Dohodli jsme se na příští den na hledání koček po Mbeyi.
Sešli jsme se v 9 a vyrazili nejdřív na místo, kde měli mít psy. Prvního pes, kterého jsme cestou potkali, bylo mrtvé štěně a Peter se nám hrozně omlouval. Zaměstnanec celkem luxusního hotelu se divil co to hledáme a pak nám řekl, že psi momentálně odvezli na výcvik. Nebylo to první překvapení týkající se postavení psů a koček v Tanzánii, které mě ten den čekalo.
V Tanzánii samozřejmě lidé chovají psy i kočky jako my v Evropě. Indové a Arabové chovají kočky většinou pro štěstí a jsou to domácí mazlíčci jako u nás. Černoši chovají kočky hlavně proto, aby lovily krysy. Psy tu chovají k hlídání obydlí. V Daru nejsou prý proto, že je zakázáno vodit je po ulicích. Zatím jsme viděli hlavně větší psy s plavou srsti, většinou se dají v pohodě pohladit.
Nejširší nabídku průvodců a map Tanzánie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Od kolemjdoucího se Peter dozvěděl, že tu lidé mají kočku, tak jsme zabušili na vrata a ptali se na Mpaka. Otevřel nám mladý kluk a nejdrív vůbec nechápal co to chceme. Pak řekl, že kočka je přes den někde za svými záležitostmi, ale to už si Peter za ním všiml malého kotěte. Kluk nás tedy vpustil do zahrady, já si vyfotila kotě, Dan nadšeně tokal kolem krůt a za oboustraných úměvů jsme poté odešli.
Popovídali jsme si s prodavačem oříšků o postavení koček v Africké společnosti a o tom, že jsou stejně různobarevné jako u nás a navštívili jsme malé rastafari krámky s krásnými vyřezávanými krokodýly a různými ozdobami. Taky jsme zahlédli další kočku na zahradě, kde tři kluci hráli fotbal.
Po běhání s černochy po zahradní restauraci, kde se kočky shromažďují v době oběda, jsme se museli posilnit pečenou kukuřicí. Na trhu, zatímco my jsme okouněli po stáncích, hledal Peter kdo kde má kočku. Nakonec nás uzoučkou uličkou mezi domky zavedl na dvorek, kde seděli ženy a děcka. Když vysvětlil, že chceme vidět jejich mpaka, všichni se smáli a jedna žena začla volat: „pus, pus, pus“. Štíhlá kočka byla okamžitě tady a začala jí hlasitým mňoukáním odpovídat. Já jsem mezitím fotila děti i kočku. Nakonec to babičce nedalo, chytla kočku za krk a přimáčkla jí, aby byla v klidu. Kočka nejdřív zavřeštěla a pak už se ozývalo jen předení a já nevěděla, kterou z těch dvou fotit dřív.
Tímto veselým zážitkem jsme zakončili kočičí safari. Peterovi jsme dali 3000Ths (za normální safari bere okolo 20000Ths) a pak jsme mu udělali ohromnou radost, když jsme mu vytiskli fotku s námi. Navíc jsem si s ním vyměnila náramky na památku.
