Z Mbeyi jsme vyrazili někdy kolem čtvrté, nejprve minibusem. Ten jsme museli po pár kilometrech opustit, protože jsme dojeli k velké dopravní nehodě. Příliš jsme se tam nemotali, ale bylo asi zraněno mnoho lidí a nás minibus měl pomoci s odvozem do nemocnice. Nehody jsou v Tanzánii dost časté, protože řidiči jezdí na rychlostní hranici svých vozů.
Z Mbeyi jsme vyrazili někdy kolem čtvrté, nejprve minibusem. Ten jsme museli po pár kilometrech opustit, protože jsme dojeli k velké dopravní nehodě. Příliš jsme se tam nemotali, ale bylo asi zraněno mnoho lidí a nás minibus měl pomoci s odvozem do nemocnice. Nehody jsou v Tanzánii dost časté, protože řidiči jezdí na rychlostní hranici svých vozů.
Náladu po bouračce jsme si spravili, když jsme chytli stopa a na korbě náklaďáku uháněli směr Tunduma. Protože byl už večer, nechali jsme se vyhodit v malém městečku Mpemba před Tundumou (z důvodu bezpečnosti, v hraniční Tundume se schází spousta různých lidí). V guest housu Mwanga jsme si pronajali pokoj za 4000Ths. Vyvolali jsme hotové pozdvižení, protože jsme byli vůbec první bílí hosté. Přišel se na nás podívat sám majitel John Sain Simbeye a před barem jsme si s ním povídali. Navíc jsme udělali velký kšeft místnímu fotografovi, protože se s námi chtěla spousta lidí vyfotit. Za 500Ths dělal na svém starém manuálním Canonu s pevným 50mm objektivem a jednoduchým bleskem jednu fotku za druhou. Připadala jsem si jak modelka. Ty lidi určitě nemají peněz nazbyt, ale měli takovou radost z našeho příjezdu, že chtěli mít na nás památku. Od jedné mladé ženy jsme ještě já i Dan dostali gumové náramky, já jsem ji dala alespoň pohled s kočkou s přáním hezkého dne.
Ráno nás zval majitel hotelu na polívku a jiný kamarád ze včera na čaj, ale my spěchali za Magdou do Lusaky. Chtěli jsme něco stopnout k hranici, ale nakonec nás přemluvil taxík, vzal nás zadarmo. V Tundumu jsme celkem rychle vyřídili všechny formality (vízum jsme zařizovali už v Daru) a pešky prošli hranici.
Bylo krásné ráno, tak jsme šli stopovat. Od hranic není téměř žádný provoz, kamióny (kvůli kontrolám) i busy jezdí až na noc. Nejdřív nám zastavil mladý kluk v malém náklaďáku. Vůbec nechápal co to provádíme a jakým způsobem to jedem do Lusaky. Hodil nás několik kilometrů ve směru a vysadil ve vesnici. Hned se seběhly děti a okukovaly a pak se přišli vyptat dospělí. Dan se družil v konzumu a učil se základní slovíčka, což se ale později ukázalo poněkud problematickým, protože v Zambii existuje několik desítek řečí.
Dál nás kousek popovezl na korbě pan rozvážející léky, který říkal, že navštívil Prahu. Na delší rozhovor nebyl čas a my se učili další slovíčka na silniční bariéře, kde kontrolují auta. Zas čekáme a pozorujeme prázdnou silnici, čas nehraje roli. Ani nevím po jak dlouhé době jsme ukecali řidiče druhého kamiónů, který projíždí bariérou. V autě už byli kromě řidičů tři cestující. A jedem. Kamión plně naložený sušeným mlékem odněkud z Arábie si to do kopce těžce supěl a z kopce vesele uháněl (až nám z toho někdy veselo nebylo). Pak jsme píchli, naštěstí jsme v pohodě zastavili u malé vesničky. Lidé se vyhrnuli z chatrčí a přístřešků se slaměnými střechami postavenými bez pořádku mezi stromy pralesa. Dan se šel hned bavit s dětmi a vytáhl svůj maličký digitál, já jsem ještě chvíli váhala s vytažením analogu. Pak bylo obrovské pozdvižení, když Dan vytiskl společnou fotku s dětmi. Jeden novopečený tatínek přivedl svou ženu s miminem a taky jsme jim dělali fotku. Mezitím řidiči vyměnili kolo a jeli jsme dál.
Někdy během dne jsme se nechali vyhodit ve vesnici u silnice, protože jsme se obávali, že řidiči budou chtít moc peněz. V přístřešku kus od silnice zpívaly děti. Když jsme se ale s Danem přiblížili, většina dětí se s křikem rozprchla. Africké děti totiž mají z bílých strach, protože vypadáme oproti černým jako duchové:) Některé děti se pak vrátily a nakonec nám na popud starších i zazpívaly!
Nejširší nabídku průvodců a map Tanzánie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Vrátili jsme se na silnici a stopli první projíždějící auto, malý náklaďák. Vysoukali jsme se na korbu ke třem klukům a vyjeli. Po prolomení jazykových bariér – ukázalo se, že jeden mluví svahilsky a jeden výborně anglicky – jsem se dozvěděla, že jeden z nich je učitel jako já. Za pozvolného stmívání jsme probírali české a zambijské školství. Okolo byly jen stromy – kam až oko dohlédlo. A úplně prázdná silnice vinoucí se skrz divočinu. Občas jsme kousek od silnici zahlédli malá zděná stavení se slaměnou střechou a nějaké lidičky a u silnice stály vyrovnané k prodeji pytle s dřeveným uhlím. Pomalu se stmívalo, dešťové mraky kreslily na obloze všelijaké obrazce a my jsme stoupali do kopců a svištěli z kopců. Pak padla tma a z pralesa se ozývaly zvuky zvířat.
Vyhodili nás těsně před městem Mpika. Tady nás, naštěstí hned (byla totální tma), nabrali na korbu prodavači piva a hodili nás na autobusák do Mpiky. Sedli jsme si k prodavačkám – jak se ukázalo v zápětí – sušených stonožek a červů! Dan byl nejdřív zcela znechucen, což ženské velmi pobavilo, a pak po mě červa ochutnal. No je to takové suché…ponrava potravou:)
V úplně tmě jsme stop vzdali a počkali na bus do Lusaky. Jeli jsme po zbytek noci, já namačkaná vedle tatínka stěhujícího své 4 děti a ženu odkudsi kamsi. Ráno došlo busu palivo, tak jsme čekali asi hodinu kousek před Lusakou – a teď jsme tady, v Gosstner mission s Magdou.
V Lusace jsme se šťastně shledali s Magdou a Tobim. Ubytovali jsme se v Gossner Mission, protože je tu klid, sprcha, postele a tak regenerujem. Přestože je období dešťů, svítí sluníčko a je vedro (okolo 28 stupňů). V Mission jsou krásné stromy a bambusy a mezi nimi zajímaví ptáci a na cestičkách a v nízké trávě běhají ještěrky.
Lusaka nás překvapila svými cenami, Zambie je obecně o dost dražší než Tanzanie. Je to tu cenově podobné jako u nás a dokonce tu mají Baťu. Je tu hodně street children a Dan včera viděl jak jedno dítě sebralo tašku a pak s ní skočilo do otevřeného kanálu. Lusaka má jinou atmosféru než Dar, je tu samozřejmě spousta milých lidí, kteří se s námi bavili a radili nám, když jsme něco hledali, ale já tu nemám tak dobrý pocit jako v Daru.
Ve čtyřech jsme nebyli schopni se dohodnout na další cestě. Dan odjíždí do jižní Tanzanie hledat rodiny malířů a my jedem na sever k Tanganice a směr Moshi, kde by jsme se měli opět setkat. Na této trase jednak není moc možností dostat se na internet a jednak digitál má pouze Daniel.
Slibuji další postřehy z Tanzanie jakmile to bude možné a po návratu do Čech fotky z mého analogu.
Přeji do Čech hodně sněhu a malé fronty na vleky a hlavně se nestresujte vánočním shonem a buďte v pohodě jako my tady v Africe!
