Za ty další dva dny v Daru jsem viděla spoustu rozdílů mezi životem jedněch a druhých. Už na ulici vidíte v jakých džípech se někteří vozí a pak přijdete domů k některému malířovi a žasnete…
Navštívili jsme malíře Kitoga a Mikidadiho v jejich domácnostech. Bydlí oba na jiném konci Daru, ale místa jsou to velmi podobná. Mikidadiho dům je v okrajové čtvrti Daru. Uličky jsou prašné, teď po pátečním dešti plné kaluží (přesto tu občas vidíte jet taxík). Domy jsou zděné s plechovými střechami a v každém bydlí několik rodin. Konkrétně Mikidadi (což je uznávaný malíř, takže rozhodně nikdo nejchudší) obývá se svou manželkou a čtyřmi syny dvě místnosti, prostor cca 25 metrů čtverečních. Od společně chodby jsou oddělení dveřmi, jiné rodiny mají ale jen závěs. Společný je dvorek, kde ženy vaří, myjou nádobí, myjou děti (v kýblu) a klábosí. Mikidadi maluje obrazy ve své ložnici.
Děti byly z našeho příchodu nadšené, všechny se chtěly fotit a líbily se jim nálepky, které jsem přivezla. Nakonec jsme vyrazili jako paparazzi i na dvorek a bylo z toho hotové pozdvižení. Černošky s dětmi tvořily skupinky, běžely se učesat a některé se běžely schovat. Každopádně všude panovala bezva nálada a rozhodně jsem se necítila nikým ohrožena (a mám foťák, který rozhodně nikdo nepřehlédne).
Cestou zpátky jsme v jedné postranní uličce (tzn.tudy už neprojede ani taxi) koupili ananas a dvě manga (40Kc-trochu nás natáhla, ale Danielnesmlouval). Paní se nás ptala, jestli by jsme jí nedali práci, umývala by třeba nádobí. Vysvětlovali jsme, že jsme jen turisti a trvale tu nebydlíme (asi jsem nezmínila, že Daniel mluví plynně svahilsky). Fotila jsem děti a slíbila, že se v lednu vrátím a nechám si od nich udělat copánky.
V úplně jiné části Daru bydlí Chilonga. Jsou tu oproti čtvrti Mikidadiho čistěji uličky, nejsou široké ani pro taxík. Všude je písčitá půda, kaluže tu nejsou a rostou tu podobné kytky jako u nás v obýváku:) Domky jsou taky zděné, lidi sedí na zápraží nebo venku na pisku a vaří a klábosí. Vládne tu neskutečný klid a pohoda, lidi nás zdravili (šli jsme s Chilongou), smáli se a děti se sbíhaly k foťáku. Zase jsem upotřebila nálepky.
Nejširší nabídku průvodců a map Tanzánie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Kdyby jste se chystali do Tanzanie a chtěli vzít nějaké dárky, vemte pastelky a papíry, nálepky, pohledy, laky na nehty, elektroniku. Uděláte těm lidem ohromnou radost. A nejlépe polaroid, aby jste mohli rovnou rozdávat fotky. My máme malou tiskárnu a po večerech tu tisknem fotky, které jsme udělali na digitál.
Úplně jiné než v domovech malířů a i než v okolí našeho hotelu (který je opravdu z levných) je to ve čtvrtích pro turisty a pro bílé vůbec. Viděli jsme ambasády a domy ambasadorů za vysokými ploty a s ozbrojenými strážci u brány. Byli jsme v centru Slipway, kde jsou krámky se suvenýry a klimatizované knihkupectví s literaturou v angličtině… Šli jsme pěšky od busu, taxikáři nechápavě kroutili hlavou a kolem projížděli bílí ve velkých džípech. Dnes byl vrchol všeho hotel Kilimanjaro. Šli jsme se tam podívat na obrazy, které mají dole v hale vystavené. Taxík nás dovezl až před vchod, tam mi černoch v uniformě otevřel dveře a po koberci jsme došli do klimatizované haly. Nestačí mi slova, posilám fotky. Výtahem jsme vyjeli do 8 patra a fotili si Dar svrchu. V celém patře nikdo nebyl, jen sedačky jejichž potahy vypadaly, že na nich ještě nikdo neseděl. A toho prostoru… Dole jsme viděli bazén ve druhém patře, ve kterém plavali 4 bílí a jeden ležel pod slunečníkem vedle bazénu. Bazén byl tak 6x větší než Mikidadiho byt. Sjeli jsme o patro níž, kde byl (momentálně zcela prázdný) bar. Prohlíželi jsme si obrazy od Mzuguna a já přemýšlela, kde asi tenhle malíř bydlí.
Z hotelu jsme odjeli klimatizovaným taxíkem, kterému Dan vysvětlil, že máme jen obvyklou sumu na taxi. Pak jsme nasedli do narvaného minibusua frčeli za malíři Tingatinga.
