Ráno 1.12. Jsme já a Daniel přiletěli do Dar es Salaamu. V Africe jsem poprvé, takže mě překvapuje úplně všechno, zatímco Dana už nepřekvapuje nic.
Ačkoli bylo možné jet taxíkem, rozhodli jsme se pro bus. Letištní zřízenec nám poradil jet na opačnou stranu – mimo centrum, aby jsme si pak v klidu sedli. Řekl, že je to kousek, ale bylo to asi 10km. Daň říkal, že pro ně je všechno kousek:) Na konečně čekalo stejně spousta lidí, seděli jsme narvaní na zadní sedačce minibusu a můj batoh zavaloval malého černouška krčícího se vedle mě. Kolem silnice bylo rušno, viděli jsme plechové domky i domy bývalé německé kolonie. Všude někdo něco prodával – slepice, boty, pak různé provozovny… Nejlepší na tom všem jsou černošky. Fascinuje mě, jak nosí děti v šátcích na zádech. Taky mají mnohem zajímavější oblečení než Evropanky a skvělé účesy – copánky na všechny způsoby, no a nebo muslimky s krásnými šatky na hlavách. Většina z nich kráčí po ulici stylem: „podívejte se jak skvěle vypadám“.
Z prvního dne mám pocit, že jsou všichni v pohodě. Často nás na ulici někdo pozdraví, buď jen tak, nebo se snaží navázat rozhovor. Danovi známí, které jsme navštívili, se s Danem radostně vítají a se mnou se seznamují. Ať tvrdíme o našem vztahu cokoliv stejně si všichni očividně myslí svoje:)
Chtěli jsme jet do Zambie za Magdou vlakem, tak jsme to jeli omrknout na nádraží. Je mimo centrum, ale minibusem jsme tam byli asi za 20 minut (na zastávce se prostě ptáte, který bus tam jede). Nádraží je obrovská budova s vysokým stropem, kde dole prodávají lístky rozdělené do 3 kategorií. V 1.stojí lístek do Mbeyi asi 24000 Tsh (tanzánský šilink) – což je +-400Kc. Ty ostatní jsou ještě levnější. Problém pro cestovatele kluka a holku je, že ve vlaku jsou na noc muži a ženy rozdělení a lze to řešit jen tak, že koupíte celé kupé pro sebe. My jsme se nakonec pro vlak stejně nerozhodli, protože nám nevyhovovalo kdy jede. V pondělí v půl třetí si jdeme vyzvednout zambijská víza a pojedeme busem v úterý ráno.
Nejširší nabídku průvodců a map Tanzánie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Od rána je zataženo – z letadla ani nebylo vidět Kilimanjaro a Daň říkal, že to se mu ještě nestalo – a letěl přes něj už 10x. Když jsme vylezli z klimatizovaného letedla, bylo venku asi 27st, ale hlavně je tu vyšší vlhkost než u nás. Nicméně není to nijak děsné. Navíc jak nám občas přes den sprchlo, bylo vedro hned snesitelnější. Dneška svití sluníčko… Tady ve městě je ale v pohodě, že si kdekoliv můžete koupit chlazenou vodu a slabší povahy mohou zapadnout do klimatizované obdoby McDonalda. Na ulici jsme si koupili kokosový ořech, který je dobrý na žízeň – a vůbec je dobrý:), taky banány nebo mango se tu dají snadno sehnat. Na pečené kusy kuřete a brambory se chystám dneška.
Ulice a život tady mi připomíná Albánii i města v Kyrgyzstánu. Jen bych musela vyměnit černochy za bílé:) Překvapilo mě, jak je tu uklizeno – a uklízeče vidíte každou chvíli. Na vozíky (ne auto – vozík, který táhnou nebo tlačí) sbírají odpadky. Ještě nedávno tu prý všude byli pouliční prodavači, ale byli vystěhovaní mimo centrum městskými úřady – asi aby ulice byli ještě čistější.
Sešli jsme se s několika malíři a navštívili jsme centrum Tingatinga.
Takže shrnu-li, dýchat se tu dá, najíst se tu dá celkem slušně, bydlíme v pěkném hotelu (za asi 10 dolarů na noc) a černoši jsou v pohodě:) A fotí se docela ochotně (aniž by za to něco chtěli).
Napíšu snad ještě před odjezdem do Zambie.
