Nejen tsunami způsobilo indonéským vesnicím potíže. Ozbrojený konflikt na mnoha místech zcela znemožnil i jinak běžnou školní docházku. Projekt taneční výuky má pomoci odstranit trauma dětí z války a podpořit indonéskou tradiční kulturu.
Dedi Marlansyah (16 let) hraje na starou indonéskou flétnu, které se říká Seurune Kalee. Nadouvají se mu tváře a jeho prsty jakoby po flétně tančily. Flétnu doprovází zvuk tamburíny. Fahrul Razi (14 let) a dva další chlapci, kteří sedí vedle Marlansyaha hrají na tradiční tamburíny zvané Rapai. Sedí se kříženými nohami na modré rohoži na školním dvoře v Lam Kunyet. Tuto školu zrekonstruovala OSN.
Po chvilce, z pěti směrů, přicházejí mladé dívky a ladnými pohyby směřují k hudebníkům. Postaví se tak, že vytvoří tvar písmena V. Pohupují se do rytmu tamburín.
„Zastavte, zastavte .. zkusíme to znovu!“ Volá na ně Yusfarli (26 let). Zdálo se mu, že flétna ztrácí rytmus. Děti se smějí. Říkají Yusfarlimu „Bang Jawi“, což znamená „levoruký“. Jawi je jeden z učitelů hudby a tance, který se dětem věnuje.
Další učitelkou je Irma Hasanah. Pomáhá Jawimu s dětmi. Oba jsou zaměstnanci organizace TALOE (Traditional Arts Lecture of Aceh), která se soustředí na výuku a propagaci tradiční acešské kultury. Organizace zaměstnává 12 choreografů a učitelů.
Jak Jawi tak Irma mají různé úkoly. Jawi učí chlapce hrát na tradiční hudební nástroje jako je: Serunee, Geundrang (malý bubínek) a Rapai. Irma vyučuje dívky tradičním tancům.
Teeet … teeett …Dangg! Pak! Pak! Pak! … Dangg!
Marlansyah zahraje znovu na flétnu, Razi rozezvučí tamburínu a dívky začínají opět tančit.
„Jedna … dvě … tři?“ volá Irma.
Chodí kolem tančících dívek a dává jim pokyny. Dívá se pozorně, jak se dívky pohybují a snaží se opravovat každé chybné gesto. Zbývající děti se tím baví. Vždycky se smějí, když některá z tanečnic udělá chybu nebo když flétna vydá falešný tón.
„Dětem se věnujeme i mimo taneční hodiny, učíme se s nimi formou hry a zábavy. To děti velmi baví.“ říká Jawi. Hra je dobrou metodou jak zaujmout děti pro danou věc. Jawi a Irma také navštěvují rodiče dětí.
Během osmi měsíců se děti naučily čtyři různé tradiční tance jako je Ranup Lampuan, Meusaree-saree, Meuseukat a Likok Pulo. Taneční pohyby představují činnosti tradičního života acešské komunity. Děti se učí nejenom tanečním pohybům, ale také vzájemné spolupráci.
Život uprostřed války
Vesnice Lam Kunyet leží v oblasti Darul Kamal asi 10 km z Banda Acehu. Tato oblast leží na úpatí hor. Většina vesničanů jsou farmáři a obdělávájí pole kolem vesnice.
Během ozbrojeného konfliktu mezi indonéskou armádou a Hnutím za nezávislý Aceh (GAM), přišli obyvatelé o veškerý majetek. Rolníci během konfliktu svá pole příliš neobdělávali, protože bylo velmi nebezpečné opustit vesnici.
Indonéská armáda hlídkovala kolem vesnic a hledala příslušníky povstaleckého hnutí. Vojáci rovněž ve vesnicích stavěli strážní stanoviště. Jedno takové stanoviště bylo postaveno blízko domu Abdulla Nyak Neh, představitele vesnice, který měl syna jménem Fahrula Razi. Indonéští vojáci Abdulla často vyslýchali, zda neviděl povstalce. Při výslechu ho bili, a to i v přítomnosti jeho malého syna.
„Vojenští důstojníci k nám chodili každé dvě hodiny, nemohl jsem spát ani pracovat,“ vzpomíná pan Nyak Neh. Dnes je starostou vesnice Lam Kunyet.
Pro mnoho domácností z této vesnice je získávání prostředků na živobytí velmi složité. Někteří z nich si nemohou dovolit poskytnout vzdělávání svým dětem. Konflikt samozřejmě ovlivnil i školní výuku. Děti i učitelé se báli, když v blízkosti docházelo k přestřelkám mezi indonéskou armádou a GAM, což se stávalo často a bez varování. Razi, syn Nyak Neha, se narodil v roce 1994, když konflikt zuřil. Vzpomíná, jak slýchával střelbu při vyučování. Razi ani jiné děti si samozřejmě nemohly hrát venku, a také se naučily být velmi nedůvěřivé vůči cizincům. Razi byl plachý a málo s kým promluvil.
Když vojáci odvedli jeho otce na stanici, Razi to jen bezmocně pozoroval. Jednou viděl těla čtyř mrtvých povstalců, kteří byli zastřeleni v blízkosti vesnice.
Razi a další děti z vesnice nebyly schopné o svém strachu mluvit. Roky násilí ovlivnily i vývoj těchto dětí. Jediným místem, kde se setkávaly a mohly si hrát, byla malá modlitebna blízko mešity a zároveň se zde vyučovaly Koránu.
V roce 2005 podepsala indonéská vláda a povstalci mírovou dohodu. Děti si už beze strachu mohly hrát venku, ale trauma z prožité války si s sebou nesly dál.
Spolupráce organizací TALOE a PULIH
Deklarace práv dítěte (OSN, New York, 1959) říká, že každé dítě požívá zvláštní ochrany. Zákon a ostatní opatření má dítěti poskytovat příležitost i prostředky k tomu, aby se mohlo rozvíjet fyzicky, duševně, morálně, duchovně a sociálně zdravým způsobem a v podmínkách svobody a důstojnosti. Nejvyšším měřítkem zákonodárné činnosti v této oblasti je zájem dítěte. Indonéské děti mají tedy právo na ochranu před válečným a jiným násilím. Proto by měl být vývoj dětí v oblastech zasažených válkou státním zájmem. A to znamená mnoho úsilí v nejrůznějších oblastech.
Pulih a Taloe patří mezi místní organizace, které se zaměřují na pomoc dětem z oblastí zasažených válkou zejména na vesnice v oblasti Aceh Besar. PULIH je národní organizace, která se zabývá psychosociální podporou v poválečných oblastech, zatímco TALOE se věnuje udržování tradiční kultury mezi dětmi a mládeží. PULIH pořádá školení pro zaměstnance TALOE, kteří pracují s dětmi trpící traumatem způsobeným válkou. Tento projekt je podporován Charitou ČR.
Khairul Anwar, programový manažer organizace TALOE a jeho spolupracovník prováděli výzkum mezi dětmi v Aceh Besar. Setkávali se s představiteli jednotlivých vesnic, mládežnickými organizacemi, místními náboženskými vůdci a významnými osobnostmi. Během průzkumu také nabízel dětem ve vesnicích vyučování tradičního umění.
Během roku 2007 navštívili 13 vesnic v různých oblastech Aceh Besar. Šest vesnic výuku tradičního umění přivítalo, avšak ostatní komunity neměly o program zájem, přesto, že je dětem poskytováno zcela zdarma.
„Představili jsme se jim jako pracovníci místní organizace TALOE, která nabízí výukový program pro děti z vesnic. Ale někteří vesničtí představitelé nám odpověděli, že nic takového nepotřebují,“ vzpomíná Khairul.
V některých vesnicích, kde Khairul a Darmansyah prezentovali výukový program, byli dokonce požádáni, aby neprodleně vesnici opustili.
Někteří obyvatelé jim pak řekli, že vesnici už navštívily jiné nevládní organizace, které tam vyslaly své terénní pracovníky, provádějící hodnocení potřeb obyvatel oblastí postižených občanskou válkou. Organizace přislíbily pomoc při rekonstrukci zničených domů, ale nikdy nedošlo k jejich realizaci. Proto byli obyvatelé vůči nevládním organizacím skeptičtí.
V šesti vesnicích, které přijaly nabízený výukový program, musel pracovní tým více než měsíc přesvědčovat místní představitelé o důležitosti a smyslu projektu.
Další problémy vyvstaly, když se obyvatelé začali domnívat, že Khairul a jeho kolegové pracují pro velkou nevládní organizaci, skrze kterou by mohli komunitě plynout značné finanční prostředky na rekonstrukci domů, silnic a škol. Pro Khairula a jeho tým to byla obtížná situace, protože cíle a výsledky jejich projektu jsou nehmotné. Nicméně program napomáhá pozitivnímu psychickému vývoji dětí.
Nejširší nabídku průvodců a map Indonésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Tvrdohlavá vesnice
„Budování vztahů důvěry a otevřenosti mezi obyvateli a pracovníky TALOE bylo nejobtížnější ve vesnici Lam Kunyet,“ říká Khairul.
Bylo to dáno tím, že indonéská armáda označila vesnici Lam Kunyet za baštu povstalců, a proto se tato komunita ocitla v izolaci. Obyvatelé byli podezíraví vůči cizincům včetně Kaihurala a Darmansyah. Žili v neustálém strachu, protože společnost byla infiltrována agenty indonéské armády.
„Lidé se stranili, ačkoli jsme se nechovali jako vládní vojáci. Jakmile nás například viděli přicházet ke stánku s kávou, okamžitě odešli, jako by se báli s námi promluvit. Báli se kvůli zkušenostem z minulosti a nechtěli se dostat do potíží,“ vysvětluje Khairul.
„Když jsme jim řekli, že se zabýváme taneční choreografií, nevěřili nám. Jak může někdo, kdo si holí hlavu (což evokuje vojenskou image) učit tanec?“ cituje Khairul jednoho z vesničanů.
Khairul a jeho kolegové se dále snažili přesvědčit obyvatele o důležitosti psychosociální pomoci. Pořádali obecní shromáždění a nakonec se jim podařilo získat vesnický výbor pro přijetí projektu.
„Nicméně projekt nenahrazuje klasické vzdělávání. Děti chodí každé ráno do školy, odpoledne navštěvují taneční kurzy a večer přicházejí do modlitebny na výuku Koránu,“ říká Nyak Neh, který program podporuje.
Z Lam Kunyet se program rozšířil do dalších pěti vesnic: Lambada, Peukan, Gue, Lam Klat, Lam Tiempeung a Lambroe Deyah. Všechna tato místa se nacházejí v Aceh Besar, oblasti postižené válkou.
Vystoupení a ohlasy
Od ledna 2008 v Lam Kunyetu probíhá taneční výuka. Jawi a Irma docházejí do vesnice 4-5 krát týdně. Každé odpoledne se chodí obyvatelé podívat k místní základní škole, jak děti tančí.
„Vystoupení dětí se nám vždycky velice líbí a také se při něm pobavíme,“ říká Ma´ssabirin – místopředseda zdejší mládežnické organizace. Podle něj jsou tato představení významná, poněvadž během války žádný kulturní život neexistoval.
„Když jsem se svými kamarádi připojil k taneční skupině, zapomněl jsem na zážitky z války,“ říká Razi.
Razi se přestal bál cizích lidí a také si začal víc věřil. Tanec mu nabízel možnost, jak se odreagovat. To je i případ ostatních dětí, které se programu účastní. Také jim tato aktivita pomáhá zapomenout na válečné útrapy.
Každé čtyři měsíce pracovníci TALOE a PULIH provádějí hodnocení výsledků u dětí. Také pořádají taneční a hudební vystoupení pro veřejnost. Cílem této aktivity je jednak zlepšit psychiku dětí a také rozvíjet jejich hudební a taneční dovednosti.
„Než přišly organizace TALOE a PULIH, nic takového jsme nedělali, hráli jsme jen fotbal,“ říká Razi.
„Teď už umím hrát na bubínek. Než přišel Bang Jawi, nikdy jsem nedržel v ruce hudební nástroj. Hodně mě toho naučil,“ dodává Marlansyah.
V dubnu 2008 vyhrály děti z Lam Kunyet soutěž tradičních tanců v Darul Kamal. Děti byly samozřejmě šťastné. Zároveň tento úspěch znamenal propagaci celé vesnice.
Jawi, Irma, Khairul a další kolegové z TALOE a PULIHU byli na děti hrdí. Konečně byla jejich snaha byla oceněna.
Nyak Neh i ostatní rodiče byli tímto úspěchem překvapeni, navíc tento projekt velkou měrou přispěl k budování sebedůvěry a kreativity dětí.
„Naše děti začaly od nuly, nic neuměly a teď jsou schopné vyjít na pódium před ostatní lidi. Jsme za to velmi vděční,“ říká hrdě Nyak Neh.
