Tanec vodních buvolů aneb horské kmeny ve Vietnamu

V horách severního Vietnamu

Ranní cáry bílých vlhkých mraků se líně převalují nad horami severního Vietnamu. Když v tom, odkudsi z dáli, se ke mně nese melodické pískání. Vzpomínám na jedinečné vodní loutkové divadlo v Hanoji. Kde spolu s výjevy z venkovského života veliká dřevěná loutka buvola poskakuje po hladině a za ním oráč s proutkem v ruce si vesele pohvizduje…

Ale tohle pískání je jiné. Tak skutečné, jako to všechno kolem.Rozhlížím se a ani nemohu uvěřit, když vidím malého kluka, po kolena zabořeného v kalné vodě, jak se opírá usilovně do těžkých dřevěných bran za tančícím spřežením býků… Tam a sem, brázdu za brázdou plouží, cákají a rozstřikují gejzíry vody.

Tady roste ta nejlepší rýže na světě…! Křičí a stále pohání svoje spřežení vpřed tak, jako by to byla ta nejlehčí věc na světě. A jeho bezstarostné pískání se nese dál nad šťavnatě zelenými horami. K neuvěření! Jako gigantické schody z výšky nad ním sestupují z okolních kopců křivolaké terasy s uzounkými nitkami hrází, které jsou až po samý okraj naplněné lesknoucí se hladinou vody. Snad jen egyptské nebo mayské pyramidy by tady mohly soupeřit s tímto jedinečným dílem lidských rukou. Žasnu, tak takhle se tedy doopravdy „dělá“ rýže. Po mnoho staletí se tady v horách v pěstování rýže a obdělávání půdy od dávných dob mnoho nezměnilo.

Meové, Thaiové a Tayové

Z početných malých národů žijících v horských oblastech severního Vietnamu jsou zde zastoupeny Meové, Thaiové a Tayové, kteří náležející k thajské skupině. Obyvatelé těchto národů a mnoha dalších kmenů sem prý kdysi dávno přesídlili z povodí Žluté řeky pod vzrůstajícím populačním tlakem Chanů (Číňanů). Nejen kulturní a jazyková rozdílnost však odděluje tyto národy mezi sebou navzájem. Meové, ti obývají oblasti v horách přes tisíc metrů a výše, kde hlavními plodinami, které pěstují, jsou kukuřice, ovoce, zelenina a opiový mák.

Naopak Thaiům, těm se zalíbilo v horách v blízkosti řek a potoků blízko při hranicích s Laosem a Čínou. A nakonec kulturně z nich nejvyspělejší Tayové se usadili v údolích a obdělávají rýžoviště, podobně jako Vietové. Ale ti z nich, kteří zůstali v kopcovité krajině, se stále dál plahočí na terasách a šachovnicových rýžových políčkách jako dřív. S obrovským úsilím, námahou, trpělivostí a vůlí pod shrbenými zády širokou motykou vrší jílovité hráze, do kterých pomocí bambusového potrubí rozvádí klokotající vodu z hor. Kam jen pohlédnu, na všem je patrný nelehký otisk upracované lidské dlaně. A tak jen to všude přítomné obrovské zvíře, veliký vodní buvol, jim zůstal, aby jim alespoň trochu ulehčil při každodenní práci, totiž…

Ačkoli v mnohem úrodnějších nížinách, okolo Rudé řeky nebo v deltě Mekongu, tahle spolehlivá zvířata nahradily povětšině motorové „rýžové pluhy“, tady vysoko v horách je pěkný pracovitý buvolek dokonalé bohatství.

Zakonzervovaná historie

Jenomže i navzdory tomu, že je dnes Vietnam, spolu s USA po Thajsku největším vývozcem rýže na světovém trhu, výnosem ani zrnem horská rýže nemá příliš potřebnou kvalitu pro export, a tak většina z této produkce zůstává převážně jen pro vlastní potřebu domorodých obyvatel. I proto je dnešní obraz horské vietnamské vesnice v mnohém stejný, tak jako před staletími. Laoské a čínské hranice na severu, vysoké hory a neprostupná džungle. Krajina z historie plná různých půtek, věčných bojů a pašeráckých stezek.

Obtížná dostupnost do některých vzdálených provincií, špatné a mnohdy i nesjízdné cesty v deštivém období. To jsou podmínky, kde zklamala veškerá snaha vlády vstoupit do tohoto území, ovládnout, povietnamštit a získat ekonomickou kontrolu nad původním obyvatelstvem tak, jak se to úspěšně povedlo během minulých let na celé středovietnamské vysočině.

Ale tak jako vzdoruje příroda i naprostá nepřizpůsobivost místních kmenů, nakonec odradila vládu od nastaveného programu a konečné rozhodnutí znělo, ponechat je jejich vlastnímu osudu.

Společenský a kulturní vývoj etnických skupin má dlouhou řadu stupínků a ti z nich, kteří ještě nevystoupili dostatečně vysoko, bývali nazýváni Moi, barbaři nebo také „divoši z hor“. Tak jej přezdívali lidé z měst, ale dnešní mírnější název thuong, neboli horalé, je již pro ně mnohem přívětivější. Vždyť jací jsou to barbaři? Život horalů je po celém světě v mnohém jednodušší a prostší, ale jejich lidová tvořivost, ať výtvarná, slovesná nebo hudební, je mnohdy pestřejší než lidí v nížinách. A tak, kde jinde po celém území Vietnamu byste hledali tak bohatě pestrobarevný, nefalšovaný a jazykově rozdílný kolorit než právě tady. Na dalekém a vzdáleném severu. Lidé tady žijí více jak skromně, ale jistě ne špatně. K domkům a bambusovým chatrčím dnes již často vedou elektrické dráty a každý večer se rozsvítí tu a tam jas televizní obrazovky, přeci jen však automobilů zde opravdu mnoho nepotkáte. Za to ale uvidět vzadu na motorce šikovně přivázané živé prase, několik pytlů rýže nebo kus nábytku není nic až tak výjimečného.

A tak, když se mezi ostatními pěšáky občas mihne nějaký ten japonský skútr nebo jeden z legendárních běloruských motocyklů Minsk, více než „pyšný“ pohled jeho majitele svědčí o šikovnosti a pracovitém úspěchu.

Život v horách je dřina

Přestože není vůbec těžké vyloudit z jejich tváří veselý úsměv, stále je znát, že za vším zůstává jen a jen nekonečná a neoddělitelná dřina. Vždyť, kdo z nás si dokáže představit, jak dlouhá a úmorná je cesta malého zrnka rýže než se dostane až k nám na stůl. Protože ty miliardy mladých rostlinek je potřeba přesadit, hnojit a udržovat až k úspěšné sklizni pouze a jen ručně. Ale ani potom si ruce příliš neodpočinou. Jen co sklidí, rozezní se klapot šlapacích mlátiček, ve kterých se opět ručně ze snopků ohleduplně, zrnko po zrnku vydroluje zralá rýže. 

Začíná poprchávat a snáší se lehký déšť…Ten déšť, na který čekají všichni, vždyť voda, to je život. Poskakuji hustým labyrintem úzkých chodníčků stále blíže za chlapcovým pískáním, mazlavé bahno se mně lepí na paty a já již pomalu ztrácím naději, že se kdy vymotám opět na pevnou bezpečnou zemi. Mezitím na obrovském kameni uprostřed rýžoviště posedává chlapcův otec, vše pozoruje a tiše hledí do dáli. Snad opravdu naslouchá a slyší, jak rostou malinkaté, nedávno vysázené sazeničky na jeho políčkách. Ať se synek činí. Vždyť kdo to tady převezme jednou po mně. Pokud ovšem neodejde jednou tam dolů…za lákavou vidinou toho „lepšího“ života ve městě.

Ať tomu bude tak, nebo jinak…třeba vás někdy napadne zajet se na vlastní oči podívat se a poslechnout si, jak roste rýže. Anebo snad možná zatoužíte více nahlédnout do duše Vietů?  Národa tak dalekého, ale přesto blízkého. Jedno bude více než jisté, že zde stále ještě potkáte ty příjemné lidi a uvidíte terasy obtěžkané vodou, jak šplhají v křivolakých terasovitých zákrutách po úbočích až na samé vrcholky hor. A když ve větru, mezi ševelící rýži uslyšíte veselé pískání, můžete si být jisti, že kdesi nablízku tančí nějaké to buvolí spřežení…

Nejširší nabídku průvodců a map Vietnamu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz