Tam, kde zabili Che Guevaru

Zamyšlený srká hořké maté, mne si kyprý postříbřený plnovous a jeho oči, ve kterých je přítomen zvláštní smutek i radost, se dívají někam, kam nikdo jiný nedohlédne…. Jako jsou na světě lidé, jež nepřesvědčíte, že Elvis Presley už dávno zpívá v muzikantském nebi, zvláště v Latinské Americe není těžké se potkat s těmi, kdo věří, že nikdy nezemřel ani Ernesto Che Guevara.

Argentinský lékař a profesionální revolucionář. Romantický snílek a ikona revoltující mládeže. A také kruté monstrum, které svým odpůrcům nemilosrdně vzkazuje: „Popravíme vás všechny!“ Letos v červnu by mu bylo dvaosmdesát let, kdyby v říjnu roku 1967 ve vísce La Higuera v bolivijských Andách netřeskly výstřely, které nadobro ukončily jeho život. V tom zapomenutém kraji se ale zároveň zrodil mýtus, který žije dodnes. Vypravme se tam.

Revolucionář v Praze

„Situace není dobrá,“ zapsal si devětatřicetiletý Che Guevara do deníku v září 1967. O pár dní později byly po tuhé bitvě poblíž La Higuery zbytky jeho guerillového oddílu rozprášeny a Che zajat a zastřelen. Sen o revoluci v srdci Jižní Ameriky se rozplynul.  

Irmě Rosadové bylo tehdy jednadvacet a vzpomínka na napjaté dny jí v paměti dosud nevybledla. V La Higueře prožila celý život, dnes vede malý krámek a u hrnku s čajem z lístků koky se ochotně dává do řeči. „Partyzáni se v okolí vsi pohybovali několik dní. Lidé se jich ale spíš báli. Nechápali, když jim Che tvrdil, že je přišli osvobodit.“  

Bolívie se měla stát rozbuškou revoluce v Jižní Americe po Che Guevarově neúspěchu v Kongu. Několik měsíců zkraje roku 1966 se na bolivijskou misi připravoval i během tajného pobytu v tehdejším Československu. „Byly to možná nejhorší měsíce v životě Che: temné a osamělé, prostoupené nejistotou,“ píše Che Guevarův životopisec a bývalý mexický ministr zahraničí Jorge Castaňeda. Che měl pobývat v utajeném domě na západním okraji Prahy, údajně poblíž Lidic. Ztrápený africkým fiaskem a sužovaný astmatem (podle neověřených zpráv mu dokonce sovětské léky na astma s prošlým datem způsobily otravu) plánoval uprostřed syrové středoevropské zimy novou – osudnou – revoluční výpravu.  
V listopadu 1966 přijel Che Guevara v přestrojení a na uruguayský pas do bolivijského hlavního města La Pazu. Scénář, kdy se k partyzánům začnou postupně přidávat chudé venkovské masy, ale brzy začal zadrhávat. Mentalita převážně indiánského obyvatelstva žijícího v odvěké harmonii s přírodou nebyla úrodnou půdou pro revoluční myšlenky. Do deníku, který je melancholickým svědectvím o tom, že se dostal do pasti, z níž není úniku, si Che Guevara poznamenal, že „obličeje vesničanů byly neproniknutelné“. Povstalci se dostávali do stále větší izolace.  

S odstupem času je zřejmé, že i bolivijské dobrodružství bylo předem odsouzeno k nezdaru. Regály literatury dnes hledají odpověď na otázku, proč Che na tak hazardní podnik přistoupil a kdo všechno ho zradil. Bolivijští komunisté, kteří pro ohnisko povstání vybrali strategicky vůbec nejhorší oblast na jihovýchodě země? Fidel Castro, pro kterého byl mrtvý mučedník revoluce užitečnější než problémový comandante plný života? Přenechme tyto úvahy historikům a vraťme se do La Higuery, ve které se schylovalo k rozuzlení celého příběhu.

Nejširší nabídku průvodců a map Bolívie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Zastřelili ho jako psa

„Dnes uplynulo v naprostém klidu, bez komplikací a idylicky jedenáct měsíců od zahájení partyzánské války. Až na to, že o půl jedné odpoledne přišla do našeho kaňonu stařenka, pásla tu kozy a my jsme ji museli zadržet. Tato žena nám nedala žádnou důvěryhodnou informaci o vojácích.“ Tento zápis v Guevarově deníku má datum 7. října 1967. Byly to jeho poslední řádky. Následujícího dne se smyčka zatáhla a bolivijské jednotky s americkým výcvikem hlásí splnění úkolu: Che Guevara je dopaden.

„Byl zraněný, zarostlý a zesláblý. Spoutaného ho fotografovali před školou, kam ho pak zavřeli s dalšími spolubojovníky,“ líčí Irma Rosadová, co se v La Higueře dělo vpředvečer Che Guevarovy smrti. Zapadlá andská víska měla do dějin teprve vstoupit.  

Stále totiž nebylo jisté, že právě tady skončí Guevarova pozemská pouť. Američané zřejmě bolivijskou vládu žádali, aby byl zajatec udržen naživu a přepraven k výslechu do Panamy. Po hodinách konzultací přichází šifrovaná zpráva: Papi 600 – označení pro Che Guevaru s kódem pro jeho zabití. Po poledni 9.října 1967 plní seržant Mario Terán rozkaz.  

„Ti vojáci byli opilí, zastřelili ho jako psa,“ říká vesničanka a potvrzuje tak rozšířenou verzi, že se Terán na exekuci posilnil alkoholem. Traduje se, že Che Guevara vojáka přivítal slovy: „Střílej, ale zabiješ jen člověka.“ Bolivijský lékař Reginaldo Arze, který byl později přítomen u ohledání mrtvého, ve svých vzpomínkách uvádí, že revolucionář propadl hysterii a svého kata častoval nepublikovatelnými výrazy. Už nebyl tím, kdo sám vydává rozkaz k popravě.  

Che Guevarovo tělo bylo poté přivázáno k přistávací lyžině vrtulníku a přepraveno do sedmdesát kilometrů vzdáleného městečka Vallegrande. Jeptišky v místní nemocnici ho pečlivě umyly, učesaly a převlékly. Mrtvola pak byla vystavena na betonové desce prádelního stolu v zahradě špitálu. Kdo chce, zahlédne ve smířené tváři a otevřených klidných očích na fotografiích Freddyho Alborty obraz Krista. „Jeho kati propůjčili lidskou tvář mýtu, který obletí celý svět,“ napsal už jednou citovaný Castaňeda.

Hrob na letišti

Dnešní Vallegrande je ospalá provinční díra. Když na chvíli zavřu oči a zaposlouchám se do štěbetání trhovkyň,jako bych se ocitl v některém z Márquezových románů. Odehraje se tady poslední dějství našeho příběhu.  

Dlouho nebylo jasné, co se stalo s Che Guevarovým tělem. Bylo poté, co z něho byly pro potřeby identifikace amputovány ruce, opravdu zpopelněno, jak zněla oficiální verze? Rozluštění záhady přineslo až roku 1995 prohlášení jednoho z bolivijských generálů, kteří se honu na slavného Argentince účastnili: Che Guevara leží v hromadném hrobě pod přistávací dráhou letiště ve Vallegrande. Tam byly v červenci roku 1997 ostatky skutečně nalezeny, převezeny na Kubu a uloženy ve městě Santa Clara.

Kdyby se v husté vysoké trávě nevlnil signalizační praporek, asi bych nepoznal, že jsme na letišti. „Pravidelné lety byly zrušeny, létá se jen v nejnutnějších případech, když jde o záchranu lidského života,“ vysvětluje mladík Géronimo, který mě provází. Zarostlé dolíky na ploše letiště prozrazují, kde všude před lety kutali argentinští a kubánští experti, než se jim hrob Che a jeho druhů podařilo odhalit. Nedávno tu vyrostl památník. Stojím na betonovém ochozu nad vlhkou jámou vydávající těžký pach hlíny, ve které tři desítky let tlely revolucionářovy kosti, a nemůžu se ubránit pocitu absurdity, tolik příznačné pro století, do kterého se narodil muž, jehož životu dala smysl teprve smrt.

Prokletý fíkovník

V jediné místnosti staré školy v La Higueře,kde byl Che Guevara zabit, je dnes muzeum. Na návsi velké jako dlaň stojí jeho socha a pomník. Z Vallegrande sem vede jen obtížně sjízdná hliněná silnice zařezávající se do strmých horských svahů. Po letních deštích je na mnoha místech poničená, hrozí sesuvy a padající kamení. Taxikáře přemluví až pořádná hrst bankovek. Sedmdesát kilometrů urazíme za tři a půl hodiny kodrcavé jízdy.  
Vesnice se vylidňuje, v současnosti má asi šedesát obyvatel. Ještě před čtyřiceti lety tu přitom žilo osmdesát rodin. V osadě dodnes není elektřina. Kdo může, odchází. Zůstávají především staří. Místo, které lidé vyrvali divoké horské přírodě, si džungle bere pomalu zpět. „La Higuera je prokletá,“ posteskne si Irma Rosadová a připomene obraz z Nového zákona, kdy Ježíš prokleje fíkovník. Jméno vsi, v níž Che Guevara našel smrt, v překladu zní: Fíkovník.  

Svůj poslední boj svedl Che v roklině Churo. Vede mě do ní syn místní učitelky. Chlapík z proslulého portrétu od Alberta Kordy ho příliš nezajímá, zato můj mobilní telefon zkoumá dychtivě. Teplý vzduch je po dopolední bouřce prosycený omamným pachem durmanu. Na malé planině, kde se kdysi postřelený a astmatem vysílený vůdce guerilly vzdal údajně se slovy: „Nestřílejte,mám pro vás větší cenu živý než mrtvý“, leží kámen s nápisem: „Che žije“. Miliony tetování a triček s portrétem vousáče v černém baretu na mladých tělech po celém světě dávají tvrzení v jistém ohledu za pravdu.

(Reportáž původně vyšla v Týdeníku Rozhlas)