Tam daleko na jihu aneb Antarktida, svět, který žije vlastním životem

Ano – skutečně tomu tak je, ale přesně ze stejného důvodu je “spodek” glóbu také naprosto unikátním, malým a izolovaným útočištěm pro některé ze zástupců jedné z nejbohatších a jedinečných oblastí divoké přírody na planetě.

Na rozdíl od Novozélanďanů, kteří se o Antarktidě a Subantarktických ostrovech v nezanedbatelné míře učí ve škole a mají na tato místa hojné, nejen historické vazby i nyní v současnosti, pro nás je to oblast tak trochu mimo náš záběr. Přesto jsme o Antarktidě a Subantarktických ostrovech více či méně slyšeli – Auckland Islands, Enderby, Campbell, Snares…

A jak je to tedy s tou dosažitelností?  Tradičně se v českých zemích nabízejí výpravy klasickou cestou z Jižní Ameriky. Abyste však mohli vidět a navštívit zejména Subantarktickou oblast, je možné podniknout jednu z expedičních plaveb přímo z Nového Zélandu – třeba po skončení vašeho novozélandského cestování.

Cesta z městečka Bluff (na úplném jihu Jižního ostrova Nového Zélandu) až do antarktického Rossova moře postupně protíná skoro 40º jižní šířky. Řádění počasí i moře, úměrně tomu jak plavba pokračuje na jih, nabírá na intenzitě a dostává “grády” a to doslova – obojí se tu stává divokým, nespoutaným, nekompromisním a drsným.

Ne nadarmo staří mořští vlci brázdící tyto vody přiléhavě pojmenovali jednotlivá pásma pásma  jmény jako „řvoucí 40ky“, „rozlícené 50ky“ nebo „ječící 60ky“. Cesta na jih skrz tyto oblasti připomíná potápěčův sestup do temných mořských hlubin – je to cesta zcela mimo lidské prostředí…

I přesto je v nehostinné subantarktické oblasti možné představit si lidské bytosti v koexistenci s albatrosy, lvouny, tučňáky – a ovšemže ani tady se vývoj neobešel bez snahy o permanentní osídlení, zejména v případě Auckland Islands, Macquarie a Campbell Islands. V každém případě však zdejší extrémní počasí odradilo i ty nejtvrdší kolonisty. A pokud jde o ztracené duše, které byly na těchto brutálních březích donuceny existovat proti své vůli (mluvíme o ztroskotancích z mnoha místních lodních vraků) – i tito nešťastníci to zvládali jen s největším vypětím svých sil – a často to byl skutečně jen holý boj o přežití…

Co si led vezme – zůstane ledu

Za Macquarie Islands se nachází tzv. “zóna elementární kolize” kde vítr a vlny jsou poháněny a řízeny systémem bouří obepínajícího celou Zemi. Jižní oceán je zde výkladní skříní přírody – a vystavuje zde své největší přednosti – je zde nejkrásnější, nejosamělejší, zcela na konci světa, úžasný a zcela oddělený od všeho ostatního (máme-li citovat z Kiplingovy Antarktidy). Vše se zde na zamrzlém kontinentu zdá pro život zcela nevhodné – i tam, kde se život dokázal trochu adaptovat.

Na první pohled se zdá skutečně nemožné, že by zde měly žít vůbec jaké živočišné druhy, a co víc – že by se jim tu mělo přímo dařit. A přece je to tak – během místní krátké letní sezóny kdy zde zasvítí slunce, stane se Rossovo moře dějištěm neskutečného divadla námluv, rození a hodů všech místních obyvatel. Před dlouhou zimou se tu každý snaží vytěžit z příznivého období maximum – ať už v podobě tukových zásob či energie pro vyvedení svých potomků a splnění tak vrozené povinnosti zachování druhu.

Toto dění je skutečně jedním ze zázraků přírody – a být svědkem těchto rituálů v přímém přenosu je naprostým privilegiem. Někdo by možná mohl uvěřit, že lidé do těchto končin přes všechny nepřízně tak jako tak patří. Ale i když zde skutečně najdeme několik relikvií z doby “hrdinské éry” dobývání Jižního pólu a díky vědeckým výzkumům, které zde probíhají v současné době, každá přítomnost lidí zde působí jako narušení, nepatřičnost a něco co rozhodně nebude mít dlouhého trvání.

Je ironií, že ačkoliv zdánlivě lhostejná k jakýmkoliv projevům lidského působení z “našeho” světa, spočívá osud Antarktidy významně v našich rukách. Počty těch, kteří měli to štěstí a příležitost zažít Antarktidu na vlastní kůži se zvyšují, avšak jen málo jich uniklo aniž by zde nechali kousek svého srdce. Slovy jednoho ze nejvýznamnějších bardů polární průkopnické éry – objevitele Sira Ernesta Shackletona: “Co si led vezme – zůstane ledu”.

Na Antarktidu tak trochu netradičně

Vydáte-li se na svou expediční plavbu na Antarktidu právě z Nového Zélandu, cestou vás postupně čekají Snares, Auckland Islands a Mcquaire Island. Na západ od jižního pobřeží Stewart Island ční sedm skalnatých ostrůvků, představujících souostroví Snares Islands, z hladiny Jižního oceánu jako zuby, ležící přesně v cestě lodím, které zde na nich bezpočtukrát v dobách minulých svou pouť ukončily.

I kapitánu George Vancouverovi, který ostrovy spatřil na své objevitelské plavbě r. 1791 jako první, bylo jasné že toto místo bude pro lodě past… On také souostroví výstižně pojmenoval – Snares Islands, jméno, které se postupně ujalo proti dalšímu návrhu poručíka Williama Broughtona ze stejné expedice, který navrhoval Knight’s Islands. Přestože byla roku 1880 na ostrovech preventivně zřízena malá základna s nejnutnějšími zásobami a nářadím pro případ nouze budoucím trosečníkům, nikdy zde žádná loď skutečně neztroskotala.

Nedotčený kousek ráje

Pro případné budoucí osídlení měly Snares Islands jen málo co nabídnout. Bez zdroje pitné vody či potravy, která by snad stála za řeč, s jedním trochu přijatelným kotvištěm k přistání a hrstkou lachtanů se tomuto souostroví podařilo uniknout extenzivnímu vlivu lidského druhu. Původní domorodí obyvatelé Nového Zélandu – Maoři – na nich po nějaký čas lovili, evropští námořníci je v podstatě ignorovali.

Proto jsou Snares Islands jednoznačně nejméně dotčeným koutem Subantarktických ostrovů, resp. Nového Zélandu a náležitě pod ochranou místní vlády. Povolení k přistání je vydáváno jen velmi ojediněle a pouze pro vědecký výzkum či nezbytný ochranářský management.

Snares jsou domovem dvou velmi distinktivních druhů mořských ptáků – bekasiny, a tučňáka, dále tomtita, a stejně tak zde žije populace chocholatého tučňáka, několik druhů albatrosa a lachtan Hookerův (novozélandský). Je to ale především výskyt buřňáka temného (Puffinus griseus) díky kterému jsou Snares Islands výjimečné. Během období rozmnožování se zde vyskytuje přes tři miliony hnízdících párů a jejich křídla doslova zakrývají celou oblohu když se s každým svítáním zvedají nad moře za potravou…

Nejširší nabídku průvodců a map Antarktidy (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Chráněná zátoka pro velryby

Auckland Islands jsou zerodovaným zbytkem dvou velkých vulkánů, vyrůstajících z mořských hlubin Campbellské plošiny na úrovni divokých 50º j.š. Souostroví sestává ze třech hlavních ostrovů – Enderby Island na severu a Auckland a Adams Islands na jihu – a několika malými ostrůvky rozsetými kolem.

Věžovité útesy temného čediče obepínají jako obranné štíty západ souostroví, zatímco východ sestupuje v podstatně přívětivější pobřeží, rozřezané zde četnými fjordy a hlavním ramenem Carnley Harbour. Enderby Island, s krásnou zátokou Sandy Bay lemovanou řadou útesů a Adams Island jsou od sebe odděleny právě průlivem Carnley Harbour.

Na ostrově dominuje nížinná vegetace, se svým hlavním zástupcem ratou jižní (Metrosideros umbellata), která zde vytváří rozsáhlé lesy. Díky povětrnostním podmínkám je zde však dorůstá jen do velikosti kleče, uhýbající a krčící se před západními vichry do roztodivných tvarů. Ve vyšších polohách rata ustupuje horské travině tussock a  především tzv. megaherbs – porostům obřího vzrůstu a fantastických tvarů a barev. Na souostroví roste pět endemických druhů rostlin, z ptačích druhů pak zvonovec, tui a mnoho dalších.

Hlavním obyvatelem kamenných pláží a útesů je pak lachtan Hookerův (novozélandský). V roce 2003 byly rozsáhlé vody kolem Auckland Island vyhlášeny mořskou rezervací, zejména proto, že zdejší Port Ross je každoročním cílem velryby jižní, která sem migruje za rozmnožováním.

Domovina tučňáků

Geologický unikát, Macquire Island, je úzkým, dlouhým pruhem zemské masy, v minulosti vyzdvižené nad hladinu oceánu tektonickými tlaky a je jedinečným místem, kde vědci mohou studovat strukturu ultramafických hornin – tedy elementárních částí zemské kůry. Často zahalen mlhou díky své pozici vůči antarktickému klimatickému proudění, je Macquarie Island kamenitý, se štěrkovými plážemi rychle vybíhajícími od pobřeží na náhorní plošinu, pokrytou opět mnoha endemickými druhy flóry (megaherbs – zejména „Macquarie Island Cabbage“, tussock, Stilbocarpa.

Co je na ostrově největší zajímavostí jsou však místní ptačí endemité – buřňáci, šest druhů albatrosů kteří odsud vyrážejí na své nekonečné oceánské poutě a především tučňáci, Macquire je jejich skutečným centrem. Královský, patagonský, kroužkový a skalní – všechny tyto druhy zde žijí a rozmnožují se a jejich počet je zde skutečně nezanedbatelný.

Svět jako z jiné planety

Jsme u cíle naší plavby – u ledového kontinentu s hrdinnou historií dobyvatelské éry, kraje klimatických extrémů, kde jsou si všichni rovni ve svém boji o přežití. Kontinent ledu – ale ne bez života, pokladnice biologických druhů jakoby z jiného světa.

Antarktida a Rossovo moře nabízejí neskutečná místa k prozkoumání – gigantické bloky ledových ker všech možných tvarů a odstínů ledové modré, bílé, šedé, tyrkysové a zelené. Živočišné druhy o kterých jsme čítávali ve škole, velryby a lachtani, tučňáci, albatrosi – vše doplněno o historickou hodnotu místních chat prvních polárních dobyvatelů. James Cook na své druhé výpravě do těchto končin roku 1772 dosáhl až na 71º10’ j.š. a prohlásil, že „doplul tak daleko, jak jen si je možné představit člověk mohl doplout“. Avšak Ross, Scott a Shackleton dokázali, že sílu lidského odhodlání netřeba podceňovat a dokázali, že i velký Cook se může mýlit… Rossovo moře bylo vždy nejzazším bodem, kde se polární výpravy byly nuceny otočit zpět. Robert Falcon Scott učinil dva pokusy o dobytí Jižního pólu, při druhém roku 1912 se smutně proslavil svým zmizením po té co zjistil, že prvenství bylo pokořeno Norem Roaldem Amundsenem…

Polární dobyvatelé by si jistě zasloužili rozsáhlý článek na své téma – nicméně během plaveb do Rossova moře máte skvělou možnost na vlastní oči vidět svědky zdejší heroické minulosti – Borchgrevinkovu „Southern Cross Hut“ – chatu postavenou roku 1899 na Cape Adare, Scottovu „Discovery Hut“ z roku 1902, „Terra Nova Hut“ na Cape Evans nebo Shackletonovu „Nimrod Hut“ na Cape Royds“. Netřeba zmiňovat novozélandskou Scott Base – základnu, která dnes slouží jako centrum geologického, glaciologického, biologického a historického výzkumu.

Láska na celý život

Subantarktická oblast a Antarktida jsou bezesporu jedním ze nejkřehčích a nejzranitelnějších přírodních ekosystémů na Zemi ve vztahu k lidskému působení – každá akce „severně odsud“ a to i zdánlivě nesouvisející činnost, se zde časem přímo či nepřímo projeví.

A nebojte se… Návštěvou tohoto ledového království vaše srdce nezamrzne, nýbrž roztaje – ojedinělou krásou, sentimentem, úžasem nad dosud nespatřenými tvary, barvami a pocity. Nechte se unést To The Far South…