Tallin: ze hřbitovů parky s pozůstatky kaplí a svícnů

Kalamaja kalmistu, nejstarší z nich v severní části estonského hlavního města, byl postaven na přelomu 15. a 16. století a po více než čtyři sta let sloužil talliňanům jako místo posledního odpočinku. Další dvě pohřebiště nechala vystavět ruská carevna Kateřina Veliká na konci osmnáctého století, aby se zabránilo šíření nakažlivých nemocí, zejména morové epidemii. Veškeré pohřby se od té doby musely odehrávat za hranicemi města. Na severní straně Tallinnu tak vzniklo Kopli kalmistu a u jezera Ülemiste na jihovýchodě Mõigu kalmistu.

Okázale architektonicky provedené hřbitovy v Kopli a Mõigu byly určené především pro Baltské Němce – bohatší a váženější obyvatele města, zatímco hřbitov v Kalamaje, který byl o poznání méně honosný, sloužil pro etnické Estonce nebo Švédy.

Na začátku druhé světové války byla na základě paktu Molotov-Ribbentrop mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem z Estonska naprostá většina Baltských Němců přemístěna do Západího Polska. V Kopli a Mõigu tak nadále probíhalo jen velice málo pohřbů.

S koncem války převzal kontrolu nad Tallinnem a jeho hřbitovy Sovětský svaz. Ty ruské fungovaly jako doposud, ale ostatní se postupně zavíraly, nebo dokonce bouraly, což byl i případ těchto tří. Sověti se tak zbavovali pozůstatků neruské minulosti Estonska. Nejprve srovnali se zemí částečně opuštěné hřbitovy v Kopli a Mõigu, o několik let později dostihl stejný osud i hřbitov v Kalamaje. Kusy rozebraných kaplí a hrobů posloužily jako materiál pro výstavbu přístavů a nábřežního obezdění.

Kalamaja kalmistu se začal využívat pro vojenské účely, na místě Kopli kalmistu se vystavěl pivní altán s tanečním parketem. Zbylé rozvaliny v Mõigu byly zapomenuty a brzy pohlceny okolními lesy.

Současný stav bývalých hřbitovů

V současné době nemusí být prvotní úloha těchto míst na první pohled zřejmá. Z bývalých hřbitovů v Kopli a Kalamaje jsou dnes veřejné parky. Jejich návštěvníci, kteří si sem chodí zaběhat, zajezdit na kole nebo poležet v trávě o polední pauze, možná ani netuší, jak odlišně tato místa kdysi vyhlížela a jakými dramatickými změnami od svého vzniku prošla. Pozornému oku však neuniknou střídmé památníky ve středu obou hřbitovů a několik zbylých náhrobních kamenů povalujících se tu a tam.

V Kopli leží kašna, ze které padá voda do nápodoby otevřeného hrobu. Z jejího dna se vynořují lidské siluety představující duše zesnulých. V Kalamaje se uchovala původní zvonice a na rozlehlé louce uprostřed parku stojí pět křížů a před nimi kamenná deska s nápisem „na památku tisíců těch, kteří zde odpočívají“.

Stav bývalého hřbitova v Mõigu se výrazně liší, pravděpodobně kvůli své odlehlejší a hůře dostupné poloze. Po uzavření a následné destrukci byl opuštěn a postupně mizí ve spadaném listí, mechu a houští, kterým obrůstá. Koho však zajímá minulost těchto míst, tomu nabídne pohřebiště v Mõigu jistě mnohem více než Kopli nebo Kalamaja, z nichž se přestavbou a pravidelnou údržbou punc záhadné oduševnělosti téměř vytratil. V Mõigu lze v útrobách lesa objevit pozůstatky velkolepých kaplí, rodinných hrobek, náhrobní kameny s dosud čitelnými jmény a douškami v němčině, střepy uren, svícnů, váz a další pozoruhodnosti.