Mladý chlapec se přede mne postavil a ptá se „co chceš? Mám všechno“ a ukazuje na krámek s látkami. Chcete CD, ale je pro vás příliš drahé? Na břehu řeky Gangy vám ho ochotný prodavač vypálí.
„Foťák už asi můžu schovat, teď mne už nic nepřekvapí“, říkal jsem si v duchu a přitom schovával svou skříňku tvořící krásné obrázky do obalu a poté do batůžku. „Už téměř šest týdnů cestuji po severu Indie, už jsem viděl všechno co jsem chtěl vidět, často i mnohem více, teď už jen dva dny cesty a budu zpátky v Evropě“.
Kanystry s nápisem Svatá Ganga
Chvíli před tím jsem vyfotil poslední specialitku kterou jsem chtěl zvěčnit a to místo pro omývání se ve svaté řece Ganze v městě Haridwar. Část řeky je usměrněna do betonového, asi 10 m širokého koryta, které je z obou stran lemováno schody. Lidé se chytí řetězů které jsou dobře ukotveny po stranách, po schodech sejdou níž přidržujíc se řetězů než je chytí silný proud řeky aby se pak po těch řetězech o kus dále dostali zpět.
Odvážnější se nechávají chvíli proudem unášet a pak se o nějaký ten řetěz snaží zachytit. Kluci skákali z mostu přímo do středu toho koryta a pak se pokoušeli nějakým zázrakem dostat zpět na břeh, což se jim povedlo většinou tak o 50 m dále než kde do vody skočili. Na břehu je pak hinduistická svatyně, ale množství lidí s nějakou visačkou žádající příspěvky na jejich činnost mne odradilo od bližší návštěvy. A tak jsem fotil koupající se lidi, chlapce skákající do vody, ale i prodavače kanystrů s nápisem „Svatá Ganga“.
Tady už mě nic nepřekvapí
„Tady už mě nic nepřekvapí“ říkám si sám pro sebe, když v tom jsem uviděl něco nového. Skupina žebráků stála v řadě před nějakým obchůdkem, asi dostávali od majitele jídlo zdarma. Náhle se však začali předbíhat a prát o to kdo bude v té řadě první. „Tak přeci jen“ a rychle jsem vytahoval foťák zpátky na denní světlo. Rychle namířit, vybrat dobrou kompozici, zacílit a … přímo před objektivem se mi objevila střapatá hlava nějakého žebráka. Jídlo už dostal, ale i tak po mně něco chtěl. Jenže já chtěl fotit tu strkanici. Snažím se mu vyhnout, ale jeho hlava je stále ne více než 30 cm před mým objektivem. Konečně jsem se ho zbavil, jenže za tu dobu rvačka skončila a já už vyfotil jen chumel lidi postávající před obchodem. „Do háje“ říkám si potichu, „mohl jsem vyfotit alespoň žebrákův obličej hodně zblízka, jenže já chtěl pořád tu rvačku. No a tak nemám nic.“
Pak jsem se ale začal sám pro sebe smát. Tak já si tady ještě před chvílí mudroval že mě v této zemi už nic nepřekvapí a najednou jsem naštvaný sám na sebe, že jsem neměl foťák hned po ruce a tím nebyl pohotovější. Vždyť v této zemi je snad všechno překvapivé, stačí se jen podívat kolem sebe a v tu chvíli člověk vidí něco, co by ho za běžných okolností doma šokovalo. A tak jsem se rozhodl, takový malý pokus. Půjdu ulicí, budu se dívat kolem sebe a snažit se všímat si věcí které by v naší kultuře byly atypické, kdežto tady jsou zcela běžné a pak to zkusím sepsat.
Jdu úzkou uličkou lemovanou obchůdky nabízejícími vše možné i nemožné zboží. Chcete hrnce, kalhoty, kanystr na svatou vodu, staré rezavé nářadí? Máte to mít. Prodavači sedí na zemi a volají na vás „come here“. Nějaký prodavač, chlapec ne starší než 15 let se přede mne postavil a ptá se „co chceš? Mám všechno“ a ukazuje na krámek s látkami. Chcete CD, ale je pro vás příliš drahé? Do minuty vám ho ochotný prodavač vypálí.
Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
V této úzké uličce široké ne více než 2,5 m procházejí lidé, všude přítomné krávy, hladoví psi a k tomu široké cyklorikše. Taková trojkolka kterou se můžete svézt kamkoliv. Všichni rikšové znají z angličtiny snad jediné „hej sire“. A všichni do jednoho si myslí že zrovna vy se chcete svézt i když těsně před tím jste už odmítli asi 30 dalších nabídek. V tom všem chaosu náhle začne troubit motorka. Vysoký hvizd klaksonu je ohlušující a tak mu všichni uhýbají, ať už je raději pryč.
Pociťuji prázdný žaludek a tak zastavuji u jedné vývařovny. Otevřený oheň a na něm přepálený olej v nádobě silně podobné nástroji pro rýžování zlata. Zdi vývařovny jsou úplně černé a mastné, vzadu v rohu malý stolek a u něho lavice. Dal jsem si pakory, zelenina v těstíčku. Jsou relativně chutné a málo kdy pálivé. Upocený Ind ve špinavé košili jejíž barva byla snad kdysi světlá dal předem připravené pakory prohřát do rozpáleného oleje, poté je okapal a vložil do sáčku z novin. Tak to jsou rozhodně nejhorší pakory jaké jsem kdy měl, ten přepálený tuk je fakt odporný a tak si ještě kupuji pár jablek, ať tu chuť trochu neutralizuji.
Jdu dál, obchůdky pomalu ubývají a kolem mne se objevilo hejno dětí. Ukazují že chtějí peníze, že mají hlad a tak jim dávám ty pakory s jablky. Původně to byla moje večeře, ale je odporná a jim snad pomůže. Jsou trochu zklamané že mají jídlo a ne peníze, ale alespoň některé z nich projevují spokojenost.
Kolem mne projíždí motorikša. Určitě zastaví a řekne „hej sire“ říkám si. V tu chvíli motorikša zastavila, řidič se vyklonil a řekl „hej sire“. O kus dál vidím u nějakého obchůdku žebrat polonahého Sadhua. Správně to jsou svatí muži kteří sedí někde v horách a meditují. Tito tady jim ale dělají ostudu. Sedí, žebrají a hulí marihuanu, které je dostatek, na ulicích, v restauracích, na polích, všude. Prošel jsem kolem něj nepozorován, když mě náhle zatahal za rameno a žádal o peníze. Opodál seděla na zemi žena a kojila pod sárí dítě, žebrák s podivně pokřivenýma nohama jezdil na vozíčku vyrobeném z kusu desky na kterém byla přidělané ložiska jako kolečka. Mladý muž si na zemi poházené odpadky rozprostřel kus hadru teď na něm spí ve stínu domu. Další vousatý žebrák na mne pokřikoval a ukazoval na svou prázdnou misku. Málem jsem šlápnul na chcíplou krysu, čímž jsem probudil hejno spících much, které se rozletěly všude okolo mne. Statná mula táhla dřevěný dvoukolák, na kterém byly hromady odpadků.
Chtějí si na mě šáhnout!
Došel jsem na vlakové nádraží a znaveně usedl do stínu abych si zapsal co všechno jsem viděl za posledních 30 minut od momentu kdy jsem chtěl vyfotit strkající se žebráky. Dusné vedro bylo zničující, ale i tak jsem si přes nohy přetáhnul mikinu, nálety much byly nesnesitelné. Začal jsem psát. Vím že nesmím zvednout hlavu, jelikož v tu chvíli by si se mnou určitě začal někdo povídat. Běloch v těchto končinách není úplně běžný jev, k tomu běloch sedící na zemi před vlakovým nádražím a píšící něco do notýsku. Tak to je podivnost. Říkali si nejspíš majitelé těch všech noh které jsem poočku sledoval jak kolem mne postávají. Náhle jsem si všimnul skupiny ženských noh, jejichž kotníky byly zdeformovány od těžkých stříbrných kruhů. Podíval jsem se nahoru, několik párů očí mne sledovalo zpoza pestře barevných šátků. Nejspíš ženy z Radžastánu, pouštního státu, přijely se ponořit do Gangy. Pak přicházejí jejich mužové, povídají si a přitom ukazují na mne. Naštěstí odcházejí, ale na jejich místo okamžitě nastoupili mladí Indové. Vytahují mobil s foťákem a je to jasné. Já se všemi dohromady a pak já s každým z nich jednotlivě, pak jenom já a nakonec opět já a všichni. Chtějí si na mne šáhnout a jelikož v této zemi muž muže může (doteky s ženou jsou nepřípustné, kdežto mužové se vodí za ruce a objímají zcela běžně), různě se mne pokoušejí obejmout až z toho vznikla drobná strkanice. Naštěstí jim jel vlak a tak odešli.
„Snad se konečně posunu ve svém psaní“ marně jsem doufal. Kráva mi málem šlápla na batoh, otřela se mi o rameno a poté vystoupila po schodech před hlavní vchod nádražní budovy. Tam vykonala svou potřebu tak výrazně, že se ona hmota rozestřikla tak dobrý metr okolo a hrdě vstoupila dovnitř. Nikomu to nepřipadlo ani v nejmenším divné, jelikož takových krav tam už po budově a perónech chodilo alespoň dvacet.
Začalo pršet a já se přestěhoval pod střechu a konečně dopsal ty „běžné“ věci, které by mne doma šokovaly. Co to je za zemi, je tak rozporuplná, tak chaotická, intenzivní, bez řádu, bez pravidel. A přitom funguje, žije, ekonomicky vzrůstá. Před nějakou dobou mi jedna známá řekla, že si vybrala Indii jako zemi, kterou by chtěla poznat. A i když už tam strávila minimálně rok svého života, stále říká že tuto zemi nezná, že neví, co jsou zákonitosti, na kterých to tady funguje. Teď už ji chápu. Toto je země, kde člověk nesmí říct, že už to tady zná, že ho nic nepřekvapí. Tato země je v každé vteřině jiná, překvapivá, fascinující.
