Tajemství lidí kmene Limbu žijících v nehostinných Himalájích

„Tuhle silnici tu vybudovali Britové před pětadvaceti lety. Projekt financovala britská královna, do té doby, než se tak stalo, trvala cesta do Myanglung dva dny. Auta ani autobusy v době mých prvních návštěv Limbu komunity nejezdily a výlet do Myanglung trval s přespáním v hotelu dva dny a pěkně po svých. Dneska nám to trvá čtyři hodiny,“ sděluje s jiskrou v očích Dhanghang Limbu, hlavu plnou jiskrných myšlenek na uplynulé mládí.

Pan Dhanghang je antropolog z Dankuty, který se v mládí živil jako tlumočník pro britské vojenské jednotky, nyní je už ve výslužbě. Před několika lety se tak mohl vrátit ke svému po léta zanedbávanému koníčku – zkoumání historie, folklóru a tradic národnostní menšiny Limbu. Svému hobby se začal věnovat poprvé před šedesáti lety, což přineslo do jeho knihovny tři vlastnoručně psané publikace s fotografickým doprovodem. Pan Dhanghangh se stal mým průvodcem po strmých stráních provincie Therathum ve východním Nepálu.

Kdo jsou to Limbu?

Pokud se začnete zajímat o etnické složení Nepálu, nespočetně zdrojů vás zahltí informacemi o číslech a neméně bohatý bude jmenný seznam národnostních menšin a kast. Nemotejte si zbytečně hlavu, pro základní orientaci vám postačí členění do třech základních skupin, podle geografického osídlení Nepálu. Obyvatele nížin (Terrai Planes) pocházejících z Indie, dále pak obyvatele vrchovin a podhůří mající Tibetsko-Nepálské kořeny a kmeny osidlující vysokohorské oblasti, spadající většinou mezi prapůvodní obyvatelstvo Himalájí a do svých teritorií v Nepálu přesídlili z Mongolska a Tibetu.

Mezi poslední zmiňovanou skupinu vysokohorských kmenů patří mimo jiné také menšinová národnost Limbu. Limbu jsou řazeni mezi jedny z původních kmenů, které se usadily na hranicích pod osmitisícovými velikány, v dobách dávno před tím, než Nepál získal podobu, jakou ji známe dnes.

Etnologicky se Limbu řadí mezi větší skupinu Kirati (mezi jejich příbuzné patří například Lepcha tvořící druhou nejpočetnější etnickou skupinu v sousedním Sikkimu), podle vypovědí některých členů je jejich úplně originální původ mezi kmeny Yakthung.  Ti se ve východním Nepálu usadili po dlouhé, několik let trvající pouti z Jižního Mongolska přes jihovýchodní Čínu, severní Barmu až do Sikkimu. Zde se po nějaké době několik klanů osamostatnilo a přesídlilo o „několik” údolí opodál do již zmíněného východního Nepálu.  Postupně se stali nezávislými na svých příbuzných Lepchech, vytvořili si vlastní variantu jazyka, kmenové jméno bylo přeměněno na Limbu.

Trvalé bydliště: “Kámen Kočičího Mňouknutí”

Mezi oblasti, které Limbu klany obývají, patří svahy východního Nepálu. V kronikách se dočtete, že za hlavní město se od nepaměti považuje neveliké střediskové město Myanglung, v provincii Therathum. Možná stojí za to zmínit se o překladu názvu města. Myang se překládá jako „kočičí mňouknutí” a lung „kámen”, když si tohle složíte dohromady, vyjde vám celkem vtipný název. Něco jako “Mňoukající Kámen” nebo “Kámen Kočičího Mňouknutí”. Místní jsou na název pyšní a každý turista, který městečko navštíví, se dozajista zanedlouho od někoho z místních dozví, jak že je to s překladem názvu. Horší je to s původem vzniku názvu samotného.

O tom se už pouze vedou spory a historky se množí, jejich barvitost vás však ujistí o tom, že jsou jen výplodem lidské fantazie. I přes několikerou zpověď „starých kmetů” při večerech trávených u ohně se nepodařilo vybádat, jak název vznikl. To nás maličko překvapilo, protože Limbu mají na rozdíl od podobných národnostních menšin i psanou formu jazyka, ale ani v kronikách se nedočtete, jak jméno hlavního města vzniklo.

Limbu jazyk je postavený na stejných základech, jako jazyky Tibetsko-Barmské, podobnost s Tibetštinou a Nepálštinou je evidentní a jazyk mající čtyři hlavní dialekty – Panchthare, Tamarkhole, Phedape a Chatthare – se řadí mezi nejrozšířenější jazyky v Asii. Limbu jazykem a jeho příbuznými dialekty se totiž nemluví jen v Nepálu, ale také v Sikkimu a v severních částech Barmy.

Yumaismus

“Jedna metoda, jak se co nejsnadněji dostat k datům o osidlování východního Nepálu a o tom, jak se klany postupně usazovaly, je „stopování“ jejich řezbářské práce,” prozrazuje jednou večer pan Dhanghang. „Co nenajdeme v kronikách, nám řeknou ručně vyřezávané sošky bohyň, guru a model, roztroušené různě po okolí, podél míst, kde kdysi vedly hlavni cesty.

Náboženství a obřadní místa s ním spojená, dávají historikům a entomologům možnost sledovat, jak se jednotlivé klany pohybovaly, přesidlovaly, dělily a usazovaly. Limbu uctívají bohyni Yumu (“Pramatka” nebo “Matka Země“), od jejího jména se odvozuje název samotného náboženství – Yumaismus (v některých regionech kombinovaný s prvky Buddhismu a Hinduismu).

V dobách dávno minulých zakládali šamani obřadní místa, která zdobili dřevěnými, ručně tesanými soškami bohyně Yuma a každá soška má na své spodní či zadní straně datum a jméno svého zhotovitele, podle čehož se da určit, který klan se v místech usadil. Skutečnost, že religionisticky se komunita zpovídá bohyni a ne bohu, entomologicky se klasifikuje za částečně matriarchální, to znamená, že v minulosti, kdy muži měli za úkol lov a cesty za obchodem, bylo na ženách řídit chod domácnosti, starat se o její ekonomickou stránku a řídit obchody, vychovávat potomky.

Rovnoprávnost

V 21. století jsou role vyrovnány a podle vlastní zkušenosti můžu potvrdit, že pod Limbu střechou platí stejná pravidla jak pro muže, tak ženy a rozdělení úkolů je hodně podobné tomu, co známe z vyspělé evropské společnosti. Muži mají na starosti těžší práce a zemědělství, ženy pak vychovávají děti a starají se o domácnost.

Co se dochovalo do dnešních dob, je ekonomická stránka domácnosti – o finance se zde stále starají ženy. Limbu žena se totiž podle slov mužů v obchodu orientuje lépe a rodina z toho může pouze profitovat, muži se raději nevměšují a spokojí se s příležitostným kapesným na chia (čaj) a thombu (kvasný alkoholický nápoj, připravovaný z žita, mezi Limbu hojně rozšířený a oblíbený).

Pobyt v Limbu domácnosti

“Až dorazíme do Myanglung, dáme si Dal Bhat, ať se nám potom dobře šlape,” se dozvím ještě v autobuse, který z nás za tři hodiny málem vytřásl všechny kosti, přes klín se mi střídavě prohnalo několik dětí po tom, co se jejich maminky vmáčkly mezi nás a předaly mi ratolesti, pro které už nezbylo místo na jejich klinech. Na sedačkách pro dva se tak tlačíme ve třech, čtyřech, někdy i pěti, na cestu se k nám párkrát přidalo i domácí zvířectvo, přepravili jsme asi tak tucet metráků nákladu a kdo už se po cestě nevešel dovnitř, našlo se pro něj místo na střeše autobusu.

Osmdesát kilometrů nám zabere přes půl dne, jízda místy připomíná horskou dráhu, při náklonech nad srázy v ostrých nepřehledných zatáčkách, se mi nejednou zatají dech. To, kam vlastně jedeme, jak daleko půjdeme, u koho budeme spát, zůstává tajemstvím až do dob, než autobus s úpěnlivým skřípením brzd zastaví na náměstí v cílové destinaci nenápadného městečka, které svou vizáží připomíná stovky jiných míst, které jsem do teď v Nepálu navštívil.

Nenápadně malé náměstí s hrstkou obchůdků, restaurací, hotely a tržnicí. Po tom, co se řidičův pomocník probere hromadou nákladu a zavazadel, s úsměvem nám podá ty naše, které byly pohřbeny až na samotném spodku, byli jsme mezi prvními pasažéry, co do autobusu nastupovali, odcházíme od něj jako jedni z posledních.

Jedna velká rodina

Posilnění v “zájezdním hostinci” na náměstí přijde vhod, hlavně při následném několikerém blouznění, neb můj průvodce si jen matně pamatuje cestu. Máme štěstí, že stejně tak, jako je v Nepálu každý druhý bratranec Tenzinga Norgaye, stejně tak v Myanglung je každý členem jedné velké rodiny a po zacílení několika špatných domů, nás nakonec neteř pana profesora Lilabahadur Thumdahangfe (v okolí Myanglung ho všichni znají jako “Sira L.B.”) dovede na to správné zapraží.

Sir L.B. je historik a po třicet let byl ředitelem místní školy. Je potomkem Bhoghimana Singha Limbu. Potomek muže, který jakožto člen Tumbhangphe klanu, zavítal do místního regionu jako první osadník na počátku devatenáctého století. Tumbhangphe klan, který na počátku osmnáctého století obsadil hornatou oblast v okolí Myanglung  se po dvě století rozrůstal až do podoby dnešních 64 rodin a něco kolem třiapadesáti clenu.

Tato čísla najdete i jako oficiální záznamy uváděné na matrice hlavního města regionu. Po rychlém úvodu do historie osidlovaní Myanglung se sir L.B. rozhovoří o stavitelství a architektonickém složení tradičních domů, které jsou jednoduchou stavbou obdélníkového základu, stěny se staví z kombinace kamene a hlíny, střecha je došková, podlahy se taktéž vyrábějí z hlíny.

Nejširší nabídku průvodců a map Nepálu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Čaj se špetkou pepře

Co je charakteristickým znamením pro místní domy a odlišuje je od staveb podobného charakteru roztroušených po celém Nepálu, je zapuštěna vstupní veranda přiřazená ke každému domu. Ta slouží jako zápraží, na kterém se vítají návštěvy, usedá se k odpočinku nebo se tráví večery pod hvězdami.

Naše uvítání a následná přednáška je podle zvyku také držena na oné zmiňované verandě. Nechybí ani doušek chia, který Limbu nepřipravují se špetkou koření Masala jako v sousední Indii, přidávají do něj drcený černý pepř. První reakce mých chuťových buněk je hodně překvapivá, černý pepř mám jako Evropan přece jen spojený spíše s tuhými pokrmy než s černým čajem. Po chvilce si na zvláštní chuť zvyknu a cítím, jak mi pepř krásně pročistí hrdlo.

Sloni jako sousedi

Po malé seanci na zápraží u Sira L.B. míří naše první společné kroky k nejstarší budově ve vesnici. “Tady se narodil můj praotec a odtud pocházíme vlastně všichni do jednoho,” dozvídám se. Obcházíme dům ze všech stran a mému oku neunikne patrný detail, ve kterém se tato stavba liší od ostatních. Dům stojí na asi metr dvacet vysoké podestě, která tvoří základní desku, na které je dům vystavěn.

Neodpustím si položit otázku a dopídit se tak, proč ostatní domy nemají stejný architektonický prvek. “Musíš si uvědomit, že tenhle dům je z počátku devatenáctého století,” ujímá se slova Sir L. B. „ Tenkrát tu byla jiná krajina – všude kolem byla džungle a volně se tu pohybovali sloni. Ten stupeň, co zvedá dům nad úroveň terénu je bariéra proti slonům. Když se sloni objevili, nebylo pro ně možné se do domu “vloupat” a většinou se zase s nepořízenou vrátili do lesů,“ vysvětluje sir L. B.

Z Mongolska až do Nepálu

Při jednom z večerů u svíček mi mí dva společníci vysvětlují, jak že je to s členěním do klanu a jak vlastně expanze Limbu historicky probíhala. Podle historických záznamů byli Limbu a Lepcha (jak už bylo zmíněno) původně usazeni někde na území dnešního Jižního Mongolska, kde byli potlačováni většinovým obyvatelstvem, a na konci devatenáctého století se několik klanů rozhodlo uniknout z nadvlády Mongolů.

Začíná tak nelítostná, několik dekád trvající pouť za hledáním nové domoviny. První pokusy o znovu usazení nastanou v oblastech Severovýchodní Barmy, odtud jsou však Limbu opět vytláčení silnějšími kmeny, migrujícími do stejných oblastí z Jihovýchodní Číny a Limbu, jelikož nejsou zdatní bojovníci, se po utrpení ztrát na životech vydají na další strastiplný přesun.

Hledání klidu

Ten opět trvá několik desítek let až konečně někdy na počátku století třináctého (skoro o století později), dorazí kmeny do neosídlené oblasti pod třetí nejvyšší horou světa Kangchendzonga a zakládají království Sikkim (v místním jazyce se název překládá jako “nový domov” nebo “šťastný dům”). Ani tady však útrapy nekončí, mezi kmeny dochází k neustálým rozepřím a menší část se rozhodne odtrhnout a opět vydat na cestu, obejdou hřeben posvátné hory, doputují do oblasti ve východním Nepálu a usídlí se pod západní stěnou zmíněné hory, kde je můžete najít hospodařit až dodnes.

To, že Limbu hledali svůj klid několik století, je zapříčiněno jejich “mírumilovností”. Jejich náboženství Yumaismus, jehož základním principem je Animismus, který tvrdí, že vše živé má duši (zvířata, rostliny, ale i nebe a slunce) a vzít život druhé osobě je mezi Limbu něco nepřípustného. Limbu nebyli nikdy zdatní bojovníci, a tak jim přes odpor ke krveprolití nezbývalo, než se dát na úprk raději, než tasit zbraně.

Zemědělci a tkalci

Mezi hlavní obživu Limbu od pradávna patřilo “terasovité” zemědělství a tkalcovství. Když zmíníme terasovité zemědělství, představte si příkré svahy místních hor, které nejsou úplně ideálním místem pro zakládání polí a pastvin. Nezbývalo tedy, než svahy “narovnat” do pohlednicově uhlazených stupňů, tvořících pro Nepál tak typické terasy, na kterých se pěstují brambory, zelenina a obiloviny. Na rýži je v místním kraji příliš chladno, a tak se tato základní potravina do Myanglung musí importovat z nížin, kde je klima příznivější.

Finanční prostředky na chod domácnosti, nákup rýže a čaje jsou získávány ne z tkalcovství, které je nehlavním zdrojem příjmu, ale ze sklizně kardamomu a zázvoru. Produkce těchto dvou plodin zabezpečuje místní rodiny po staletí. Kardamom a zázvor jsou finančně dobře ohodnocené a Limbu jsou v pěstování od nepaměti experti a těmto dvěma plodinám místní klima svědčí, nejedna rodina si tak v době sklizně přijde k velkým výnosům (pro příklad – z hektarového pole zázvoru, je výnos něco kolem půl milionu nepálských rupií, což je v přepočtu na naši měnu něco kolem jednoho statisíce korun – dost na to, aby se zabezpečila jedna početná nepálská rodina na vice než jeden rok).

Poslední přeživší

“Dneska se ještě vydáme na Chai do restaurace, kterou vlastní jeden náš kamarád,” našeptá mi do ucha pan Dhanghang. “Jezírko teď opustíme a zkusíme si na hlavní cestě zastavit odpoledni autobus,” dodává opět šepotem, nedovolí si vyrušit Sira L. B. v obcházení malé, dřevěné, ručně řezané sošky bohyně Yumma z patnáctého století, stojící na kamenné podestě uprostřed nepatrného jezírka.

“Tohle je naše úplně původní klanové obřadní místo,” upřesňuje Sir L. B. “Tady se naši prapředkové scházeli při svých obřadech. Já sám si ještě vybavím, jak jsem jako malý kluk postával vedle mých rodičů a prarodičů, když se něco takového udávalo,” jsou poslední slova, než se odmlčí a ponoří do toku svých vzpomínek. Já ho tiše obdivuji, a nejen proto, že stojí v chladném počasí po pás ve studené vodě, ale pro jeho odhodlanost a vytrvalost si jít za svým cílem. Tyto dva pánové, kteří mě provázejí druhým dnem po kraji, jsou vlastně jedni z posledních přeživších bojovníků za kulturní pozůstatky této minoritní skupiny.

Úcta k tradicím

“Mládež nemá o historii moc zájem. Oni dneska vidí svoji příslušnost jako Nepálci, a to, že jsou vlastně potomci jedné z nejstarších komunit osydlující území Nepálu,” je odpověď na mou otázku, zdali mají někoho, kdo by mohl v jejich započaté práci pokračovat. “ My je nemáme na co nalákat, nenabízíme žádnou odměnu. Mladí chtějí motivaci, odměny, moderní vymoženosti a běhat zadarmo po lesích, staveních a loukách.

Dokážeš si představit, že by někdo z nich vlezl po pas do vody, aby prověřil neporušenost náboženské relikvie? Sotva! Tak jako tak bych se musel brodit já sám.” Říká Sir L. B. Má úsměv na tváři, který mi říká, že on vlastně nikoho neobviňuje. Jen komentuje situaci, která je pro něj jen evoluční skutečností, více než něco, co by ho mohlo zatěžovat. Situace určitě není beznadějná, napadá mě.

“Ahoj, jmenuji se Ananda Limbu,” promluví hlas za mými zády. Otočím se a spatřím tvář mladíka asi v mém věku. “Jsem sekretář na místní radnici a občas pomáhám tady pánům s různými formálními a úředními záležitostmi.“ Aha, tak tohle je jeden z mála mladičkých skautů, pomyslím si. “Ananda je jeden z pěti dalších mladíků, kteří jsou zasvěceni do našeho projektu, a my oba věříme, že v budoucnu se stanou i našimi pokračovateli. “ Ještě než nás Ananda pohostí Chaiem a Dhal Bathem, rozpovídá se o jeho úkolech, představí mi jeho rodinu a vyzví dostatek o mé osobě.

Plány do budoucna

U jídla se pak debata odvíjí nad plány do budoucnosti a o budoucnosti místní komunity. Plány jsou několikeré a Ananda mě spolu s dalšími pěti kolegy ze zastupitelstva zasvěcuje do projektu financování projektu, který by rádi uvedli do chodu na počátku příštího roku. Mezi aktivity plánované do budoucna, patří otevření naučných stezek, Muzea Folklóru a Tradic, přednášek na místních školách a distribuce propagačních materiálů.

“Prostřednictvím Anandy a jeho přátel bychom rádi oslovili mladou komunitu a věříme, že pokud uvidí tyto mladé tváře plné entusiasmu, změní názor a přidají se k nám, aby pomohli s propagací Limbu nejen v Nepálu, ale třeba i ve světě. Rádi bychom do regionu přivedli zahraniční turisty a ukázali jim, že Nepál není jenom o osmitisícových velikánech a trekkingu, ale také o bohatém kulturním odkazu, který zatím jen zůstává ve stínu oněch kamenných velikánů.

Čas se rozloučit

“Líbilo se vám s námi?” ptá se mě pan Dhanghang ještě než brzdy našeho zpátečního autobusu zaskřípou před mým hotelem v Hile, na mou odpověď však nečeká a pokračuje.  “Těším se na naši další spolupráci, vaše fotky budou skvělý doprovod mé publikace. A příště, příště až se zase vrátíte napsat víc, můžete přespat u mě doma v Dhankhute, abyste ušetřil za hotelové výdaje. Moje žena dělá skvělý Dhal Bath! Jste víc než vítán a na jak dlouho chcete!”

Nasazuji batoh na záda a dívám se za pomalu mizejícím autobusem, zastrkávám do kapsy lístek s poznámkami a kontaktními údaji na mého průvodce. Při prvních krocích směrem k hotelu si v hlavě rekapituluji vše, co se o uplynulém víkendu odehrálo a vím, že si odsud odvezu jednu věc. Odhodlání těchto dvou staříků jdoucích pevně za svým cílem.