Taiwanské relace

Kulinářské zážitky

Pokrmy jsem se naučil rozdělovat na
a) známé a chutné (těch je asi 6)
b) známé a poživatelné
c) známé a nepoživatelné
d) neznámé lákající k vyzkoušení
e) neznámé evidentně nepoživatelné

Občas se nechám zlákat, a k obědu namísto a) vyzkouším nějaké d), čímž se mi většinou rozroste c). S postupem času tady mě chuť experimentovat opouští, takže zřejmě brzo dopadnu jako většina ostatních cizinců žijící zde delší dobu. Ti nová jídla zkouší zásadně na něčí doporučení, a než aby si dali zcela neznámé jídlo, tak raději zůstanou o hladu. Před dvěma týdny sem za mnou na návštěvu přijeli kamarádi Jenda s Bárou, tak jsem s nimi jel do Lukangu, nedalekého městečka proslulého buddhistickými chrámy a muzei. Město i chrámy byly parádní, nesilnější zážitek nám však připravila místní specialita Oyster omelette (ústřičná omeleta), o které se průvodce vyjadřuje v superlativech. Bohužel už sama konzistence i vůně měly do „lákavé“ hodně daleko a chuť to ještě daleko předčila. Honza nakonec dobrotu označil mnohem výstižněji jako Rybí Šlem a svorně ji se mnou vyhodil. Abych ale neplil na místní kuchyni jenom pomluvy, krevety smažené krunýři a podávané na špejli s mátou byla skutečně pochoutka.

Těžce nabytý je také poznatek o místním pečivu. V jednom sladkém šátečku, který jsem si koupil jako zákusek, byla sušená drcená ryba a v druhém fazolová marmeláda….

Kromě každodenních kulinářských zážitků, chodím samozřejmě také do školy. Všechny kurzy se konečně rozjely naplno, takže můžu směle hodnotit. Asi nejzajímavější je Project Management, kde je fajn lektor a pěkně látku umí podat. O něco horší je to se studenty – Taiwanci jsou ujetí na prezentace a tak má každý týden 5-6 lidí nějakou prezentaci. Ta dost často ale vypadá jako ryzí destilát nějaké odborné stati na téma X a v kombinaci s čínskou výslovností si z toho člověk moc neodnese. Trochu vzrušení přinesou dotazy, protože prezentující tomu většinou mnoho nerozumí a je pak kouzelně ztracený, když se někdo na něco zeptá.
O něco nudnější je Enviromental Engineering, kde prostě dvě hodiny usínám u nějakých slajdů, jak u nás doma. Můj studijní triptych je zakončený kurzem „Technical Writing in English“, vedený postarším a evidentně sečtělým profesorem, žel s neuvěřitelně špatnou výslovností. Z nějakého důvodu nestíhá zároveň mluvit a zároveň polykat, takže občas vypadá, jako kdyby se topil, a u slov kde si není jistý výslovností (spousta), prostě přečte první písmenko a zbytek dohuhlá.

Noční život

Za zmínku určitě stojí kapitola „noční život v Taichungu“. Ve městě je několik barů a hospod, většinou ovšem nehezky předražené (pivo cca 100 Kč). Na vlastní kůži jsem zatím měl možnost vyzkoušet „Ocean Boulevard“, kde se mě snažili otrávit teplým Carlsbergem s ledem a gay bar Simon, kam mě spolu s dalšími asi pěti lidmi zatáhl náš teplý kamarád Majk. Rád bych předešel uštěpačným poznámkám konstatováním, že jsem za 1)ani nezměnil orientaci, ani za 2) na tom nejsem tak špatně, abych hledal útěchu u chlapečků. Jako studijní večer to ovšem nebylo vůbec špatné – poprvé jsem zažil Karaoke, poprvé mi byly nabídnuty peníze za sex (I work in pharmacy, I have money, I will pay you) a poprvé jsem slyšel od kluka, že jsem handsome. Nakonec jsem se ale nezdržel dlouho – jednak mi bylo trochu líto peněz za teplé sladké pivo s ledem a jednak mě dost znervózňoval velký výmluvný piktogram „zákaz soulože“ na záchodcích…

Výlety

Abychom se dostali aspoň na chvilku pryč z betonového Taichungu, vyjeli jsme minulou neděli s kamarádem Jaromírem do sedla Hehuanshan, prý nejvyšší vyasfaltované místo na Taiwanu. No a to byla skutečně paráda. Opravdické hory, sluníčko, a nádherná horská silnice, po které se člověk šine na bublajícím motocyklu. Škoda jenom, že nemám kožené oblečení se stříbrnými cvoky a vlajícími třásněmi – k mému 125 ccm skůtru „Miles with smile“ tmavé barvy by se velmi hodilo.

Po příjezdu na místo jsme bohužel zjistili, že to co mělo být „developed network of high-altitude trails“ jsou tři okruhy kolem parkoviště a jedna asi půhodinová procházka na terénní hrb za obrovskou betonovou chatou. Na jedné informační tabuli jsme tam naštěstí našli i nákres transtaiwanské stezky, vedoucí po hřebenech ze severu na jih, po které jsme se nakonec vydali. Naše pěšina byla označena jako „extremely difficult“ a spadala do kategorie „mountain permit required, accesible with licensed guide only“. Zajímalo by mě, jak vypadají ty přístupné, protože tohle byla pěšina jak z Karlštejna na Srbsko, s velkými kolíky označující ujitou vzdálenost po sto metrech. Cestou jsme potkali několik skupin moc příjemných Taiwanců, kteří se nás ptali, kde máme permit a kde máme guida. Náš argument, že průvodce děláme jeden druhému a o permitu nám nikdo nic neřekl, vzali poměrně klidně, takže to tady zřejmě s vymáháním těchto vysokohorských pravidel nebude tak horké. Ke strojům jsme se vrátili asi dvě hodiny po setmění a zažili pár chvil hrůzy, když městská vozítka v řídkém vzduchu a teplotě kolem nuly nechtěla naskočit. Nakonec se naštěstí nechala přemluvit a bez větších problémů jsme na nich dojeli zpátky.

Sportování

Množství sportů se dá provozovat během týdne i ve škole. Je zde velká hala plná badmintových kurtů, kde každý pátek dostanu nakládačku od jednoho střízlíka, který mi sahá zhruba po pupek. Aby bylo kde hrát fotbal a baseball (zde velmi populární), je vedle školy k dispozici stadion s běžeckým oválem. Při jeho výstavbě museli Taiwanci řešit problém, co s šestiproudou dálnicí, která školu ze všech stran obkružuje. Věc nakonec vyřešili způsobem pro sebe typickým, když dálnici zakopali pod zem a stadion postavili na ní. Večer pak kanály kolem běžeckého oválu svítí a line se z nich tlumené dunění. Dále dva plavecké bazény (zavřené), množství volejbalových a basketbalových hřišť permanentně obsazených davy Taiwanců a neuvěřitelně převislá lezecká stěna přístupná dvakrát týdně. Sumasumárum se tady zabavit dá, chce to ale vědět kdy a kam přijít a nebát se tam prostě nacpat.

Opět kuchyně

Tak především, naučil jsem se jíst.  Jednak jsem definitivně zkrotil hůlky a hlavně už vím kam jít, když zrovna není chuť na nic z poživatelného trojboje „plněné knedlíky/rizoto/kuřecí řízek“:

Místo-kde-vaří-jídlo-přímo-před-vámi: Tady vás posadí k úzkému pultíku přecházejícímu v obrovskou plotnu, na které machr v bíle čepici se dvěma špachtlemi a kopou krouhaného zelí předvede neuvěřitelné divadlo. Vedle plácne flákotu z lososa a než propletete prsty hůlkama, máte to na stole.

Night market: S trochou zkušenosti labužníkův sen. Jemně kořeněné smažené houbičky, zapékané brambory se sýrem, chobotnicové kostky v krémových koulích máčené ve slazené majonéze, obrovské delikatesní vafle s čerstvým ovocem (nebo česnekem, tuňákem a kukuřicí) a navrch ledový Oolong black milk tea. Křeče v žaludku sice většinou přestanou až druhý den odpoledne, ale kdo tam má ty dobroty nechat.

Suši expres: Menší a čistší varianta pásového dopravníku z OKD, na které čtyři Taiwanky sázejí talířky se suši, z kterých vy si pak podle chuti a odvahy vybíráte. Netrefit se překvapivě skoro nejde, protože i ty nejdivočejší kousky jsou vážně dobré.

Kromě toho se mi s rozličnými návštěvami, jež se na za mnou na Taiwan v minulých dvou měsících přijely podívat, konečně povedlo dojet podívat co se jí i mimo Taichung:

Hamburgry tady snídají vážně úplně všude, čímž pro ten den pozitivní kulinářské zážitky bohužel dost často končí. Krámky se zajímavými jídly pravidelně zmizí v momentě, kdy dostanete hlad a nezbývá než u tety v umaštěné zástěře škemrat o neprůhlednou šlichtu, kterou je pak nejlepší jíst se ucpaným nosem a zavázanýma očima. Zázraky se ovšem dějí a i na cestách se lze zcela nečekaně velmi dobře najíst, většinou díky jazykově vybavenému Taiwanci, kterému nevydrží nervy při pohledu na dva evidentně podvyživené metry, zoufale nakukující pod pokličky. Pravidelný čtenář naší relace jistě vzpomene na rybí šlem, pokrm popsaný v předchozím dílu tohoto občasníku. V Taitungu jsme byli svědkem zázraku, když nám jeden manželský pár tuhle věc po záminkou domácí speciality objednal a my nestačili klapat hůlkama, jak nám to chutnalo.

Souznění s místní kulturou

Dál se slzou oku vzpomínám na oběd s partou notujících důchodců, kterým jsme se vetřeli do okrajkovaného autobusu. Původně jsme chtěli jenom svézt, protože oblast postrádala jakoukoli jinou formu dopravy, ale výsledný zážitek se zapsal rudým písmem do kapitoly „souznění s místní kulturou“ mé životní kroniky. Staroušci si pro společný výlet na podzimu života pronajali autobus osazený nejmodernější audiovizuální technikou, a dlouhé hodiny jízdy mezi denními jídly si krátili sledováním těch nevyhoustlejších karaoke klipů, co jsem kdy viděl. Dva otřesení Evropánci pro ně pak byli snadnou kořistí, a jeden moment jsme si byli jistí, že pokud okamžitě nespustíme alespoň kočka leze dírou pes oknem, tak před momentem usměvaví důchodci přestanou kontrolovat civilizací potlačené pudy svých kanibalských předků. Po krátké interní debatě se naštěstí rozhodli nás nesežrat a jako projev morální převahy nad námi nehudebními bělochy nás namísto toho pozvali na společný oběd do hospody.

„A co když nám nebude chutnat, nerozmyslí si to?“ dostavila se okamžitě bohatými zkušenostmi podložená obava. Jídlo však tentokrát evidentně objednávala osoba, která na rozdíl od nás jídelnímu lístku rozuměla a z nevábných hromádek různých barev se vyklubala jídla mimořádné chuti i vůně:
oranžová: vařená tykev
bílá: ryba, podle kostí příbuzná velryby
jiná bílá: zelenina (prý bambus)
žlutočervená: smažená vajíčka s mrkví
růžový pták: zřejmě kuře, i s kostma a nasekané na kousky.

Taiwanské lázně

Dalším výrazným fenoménem kromě jídla jsou na Taiwanu lázně. Jako vedlejší produkt jinak značně nepraktického umístění ostrova na rozhraní dvou litosférických desek, je ostrov protkán množstvím horkých pramenů, ve kterých se Taiwanci s gustem a bez ohledu na vedro máčejí. Hydromasážní trysky a bazénky jsou v lázních postavených kolem takových pramenů velmi častým jevem, při jejich užití je však na místě určitá dávka obezřetnosti, protože konstrukce některých byla odvozena nejspíš z vodní vrtačky pro těžbu grafitu. Občasným doplňkem je i mělký bazének s teplou vodou a spoustou malých rybiček. Na obrubu bazénku se lze usadit a od hladových rybiček si nechat okousávat tvrdou kůži na chodidlech, což může být překvapivě příjemná procedura. Bazénku je nicméně lepší se vyhnout během dní s nižší návštěvností, protože rybičky se nepřikrmují a osoby se sníženým prahem bolesti by mohly být při troše nepozornosti nepříjemně překvapeny jejich apetitem.

Byli jsme samozřejmě i na horách. Pro budoucí generace bych rád popsal několik jevů, před kterými je dobré mít se při tom na pozoru:

Pijavice: Vyskytují se v polohách 500 – 2500 m.n.m. a běžný středoevropan jejich přítomnost zaznamená až ve chvíli, kdy mu v botách čvachtá krví (přeháním, ale ne moc). Pokud jste dávali pozor ve škole, budete vědět, že zakouslé pijavice pustí po posypání solí nebo pokapáním citrónem. Kartografové – idioti: Z nějakého důvodu se široké a pohodlné cesty do turistických map kreslí stejnou značkou, jako neznatelné stezičky skrz dvoumetrové mlází, příležitostně značené bleděžlutými fáborky. Nápisy na fáborcích jsou modlitby za spasení turistovy duše.
Předpověď počasí: Spíš než na Central Weather Bureau obraťte se s patřičnými dary na nejbližší chrám bohyně Matsu.

Tomáš Přibyl je studentem ČVUT. Během stáže na Taiwanu zpracovával bakalářskou práci na téma „Soubor tematických map Taiwanu“ a ve volném čase drandil na skůtru po ostrově a pokoušel se přežít na místním jídle.

HedvabnouStezku.cz založili a provozují cestovatelé pro cestovatele. Hedvábná stezka je pro nás symbolem. Lidé po ní putují už 2500 let, ale taková cesta stále vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce i dnes každý prožije „svá vlastní dobrodružství“ a „objeví pro sebe“ nová místa nebo třeba sám sebe. Doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.