Tahiti: ostrovy hříšné lásky

Tahiti si kope turistický hrob

Právě famózní úspěch zejména první verze tohoto filmu přinesl zájem turistů, a hned od počátku se podařilo nalákat především ty movité. Vedle filmu za to může také trojice podnikavých Američanů, kteří před třiceti lety přišli z Kalifornie a ve chvíli, kdy jim zkrachoval sen o vanilkové plantáži, založili hotel Bali Hai. Ten se proslavil tím, čím se Tahiti chlubí dodnes – jako první na světě měl bungalovy nad vodou.

Tahiti, kam za rok přijede méně turistů nežli navštíví Havaj za jediný den, si ale postupně začala kopat turistický hrob – orientace na nejbohatší turisty znamená, že jen to nejluxusnější bude vyhovovat. Hotely tedy začaly stavět především bungalovy na pláži a nad vodou, a jelikož v tropickém podnebí přírodní materiály velice rychle chátrají, po pár letech jsou budovy zralé na odpis. Proto hotel, který byl loni pětihvězdičkový, je letos nanejvýš průměrný. Navíc náklady na stavbu čehokoliv lepšího nežli chýše se střechou z palmového listí jsou na Tahiti astronomické, protože o výrobě lze mluvit maximálně na ostrově Tahiti a na ostatní ostrůvky se musí lodí dovážet opravdu všechno.

Hotely navíc musí mít nejen vlastní čističku, ale někdy i odsolovací zařízení a vlastní generátor elektřiny. Není tedy divu, že ceny pokojů rostou každoročně minimálně o 10 až 15 procent a nad tím, že za bungalov zaplatíme kolem 1 500 dolarů na noc, se na Tahiti nikdo nepozastaví. No a právě tady se turistický ruch dostal do vlastní smyčky – masová turistika zde prakticky neexistuje, střední hotely se nestaví a boháčů po světě tolik a často odmítají jezdit opakovaně na jedno místo.

Setkání s domorodci

Polynésané jsou neobyčejně pohostinní, takže pokud opustíme luxusní rezort a zajedeme do domorodé vesnice, lidé nás budou na potkání zdravit přívětivým „Ia Orana! a nebude problémem se u někoho zastavit na doušek vychlazené kokosové vody. Jediné, co je zbytečné, je žádost, ať nám večer ukáží souhvězdí Jižní kříž. Měl by ho sice znát každý Polynésan, nová generace však zvyky předků bohapustě zapomíná a z osmi dotázaných to neveděl ani jeden.

Na druhé straně se ale domorodci snaží zabránit výstavbě dalších hotelů, takže nové rezorty se objevují jen na místě starých, zaniklých hotelů. Jediný ostrov, který tento boj prohrál, je bohužel ten nejkrásnější –  Bora Bora,  Snaha o maximální zachování původního, byť těžkého a z našeho pohledu primitivního způsobu života jde tak daleko, že když nedávno objevily v jednom atolu obrovské zásoby fosfátů, místní nenalákala ani možnost náhlého zbohatnutí ani jistota, že by těžba zaměstnala na dlouhých 35 let všechny obyvatele hned osmi přilehlých ostrovů, a nabídku odmítli se slovy, že si nenechají zničit atol.

Vyjmenovat všechny zajímavé ostrovy Francouzské Polynésie je prakticky stejně nemožné jako je všechny navštívit. Největšímu zájmu turistů se těší Bora Bora, který Polynésané turistům tak trochu obětovali. Je to bezpochyby nejkouzelnější ostrůvek s přitažlivým sexy jménem a dvěma skalnatými útesy nazývanými Dračí zuby, a má vedle několika motu i lagunu, která snad nemá na světě konkurenci.

Nejširší nabídku průvodců a map Francouzské Polynésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Ještě blíže k ráji

Jako památka na posádku amerických vojáků, kteří na Tahiti za války obsluhovali obrovskou námořní základnu a přečerpávající stanici, zůstalo na jednom z motu celkem nepatrné letiště, které je vstupní branou na ostrov. Hned během prvních minut začne být každému turistovi jasné, že se dostali tak blízko opravdovému ráji, jak je to jen v dnešní uspěchané době možné. Neuspěchaný život hrstky domorodců je nakažlivý, takže nás čeká rozvážné přemýšlení o tom, kterou z místních pláží poctít přítomností, případně kterou z restaurací, nabízejících gastronomické potěšení, vybrat k večeři.

Pohled na polonahou servírku, která si pro odpolední pauzu vybrala kus písku a kokosový ořech pod hlavu, ke klidu láká. Nikde neburácejí motory vodních skútrů, vedle šumění kokosových palem se občas ozve dýchavičný motůrek domorodých lodí rozvážejících turisty do míst se zvlášť zajímavou nabídkou k potápění. Dvoumetroví rejnoci považují koupající se turisty za příjemné zpestření dlouhé chvíle, občas se prožene i útesový žralok, jehož přítomnost pravidelně nahání turistům husí kůži.

Můžeme si dopřát i oběd na ostrůvku, který vlastnil Marlon Brando. Býval to atol, na který jezdila polynéská královská rodina tloustnout, neboť se věřilo, že členové královské rodiny mají své matu, a čím tlustší člověk, tím větší matu. Kdo si připomene fotografii Marlona Branda, pochopí, že kouzlo atolu pracuje dodnes. Vedlejší atol Tabu věnoval světu termín tabu, přístup sem byl totiž pod trestem smrti zakázán všem, kteří nepatřili do královské rodiny. Na tahitských plážích je dnes možné téměř cokoliv, domorodé krasavice se zde sice již dávno neprochází oděné pouze do čelenky z palmového listí, Evropanky si ale stále odkládají horní díl plavek s požitkem.

Gastronomické potěšení za rozumnou cenu

Vedle luxusních restaurací, kde ceny odpovídají až neuvěřitelně kvalitnímu jídlu, je zde i dostatečné množství míst, kde si můžeme dopřát gastronomické potěšení za rozumnější cenu. Nutno si ale uvědomit, že podle polynéského zvyku na Tahiti neznají pojem spropitného, takže ve skutečnosti jsou ceny o dvacet procent nižší, než jsme normálně zvyklí. Jedním z těch levnějších míst byla i restaurace s pouhými třemi stoly, kde si v době oběda starý Pepe přivydělával k pronájmu jízdních kol. Metr od nohou šplouchaly vlnky laguny, vyhlídka byla penězi nezaplatitelná, starý Pepe svému řemeslu opravdu rozuměl, a oběd byl navíc vyšperkován čerstvým ovocem, pro které na kole zajela krásná Adriana, jejíž dokonalé tvary bylo možné dopoledne obdivovat na pláži u podniku coby opálenou reklamu. O požitku z lahvinky francouzského vína raději pomlčím.

Po několika dnech strávených na pohostinném ostrůvku je snadno pochopit, proč se jej kdysi námořníci z chladné Evropy i za cenu vzpoury trestané smrtí odmítali opouštět (pro šťouraly – známá vzpoura na Bounty se na tomto ostrově ani neodehrála, ani nebyla filmována). Ostrov září barvami, motýli přeletují z pestrobarevných ibišků na ještě zářivější bouganvilie a zpět. Lichotivý název nejkrásnější ostrov na světě má své opodstatnění.

Ostrůvek Huahine aneb žena sama

Po atraktivním, nicméně přece jenom poněkud turistickém ostrově Bora Bora zatoužíme po něčem klidnějším a autentičtějším. Pro milovníky klidu bude ideálním místem ostrov Huahine, jehož název znamená polynéské označení ženských pohlavních orgánů. Huahine je bezpochybně skrytým šperkem Francouzské Polynésie, pouhé dva, a to ještě nevelké, hotely zaručují, že stovka turistů (a to ještě musí být oba hotely plné) mezi pěti tisíci domorodci lehce zmizí. Vysoké hory pokryté tropickým porostem spadají do chráněných zátok laguny. Silnic zde příliš není, ideálním dopravním prostředkem je proto loď, až už zapůjčená nebo vládní pendl.

Někteří šikovní šťastlivci si dokonce zvládnou pronajmout celou vilu, k pronájmu dostanou jak auto, tak i vlastní loď a ještě je tento luxus bude stát méně nežli hotelový bungalov. Počasí je zde poněkud vlhčí nežli třeba na Bora Bora, ale tropické přepršky jen výjimečně trvají déle než 10 minut a přinášejí vítanou změnu od palčivého slunce tropů. Pokud se ale odhodláme opustit hotel, a přiznám, že za pár dnů v této oáze poklidu zleniví i ten nejpracovitější člověk, ostrov se nám odmění mimo jiné i existencí nejrozsáhlejšího archeologického komplexu na celém souostroví. Mezi úpatím Mount Mouatapu a břehem ostrova Faua Nui si můžeme prohlédnout komplex marae Maeva, což jsou zbytky původních vesnic a chrámů.

Vanilkové plantáže

Vynechat nemůžeme ani další z mimořádných ostrovů. Letadlem se dostaneme na ostrov Raiatea, odkud můžeme lodí obeplout blízký ostrov Tahaa a dostat se až do luxusního hotelu  Le Taha’a. Pokud si ani v hotelu ležícím na soukromém motu Tautau nedokážeme zahrát na Robinsona a důkladně odpočinout, pak už nikde. Půlhodinová cesta lodí z letiště může být někdy na otevřeném moři patřičně drsná, pro náročnější je ale připravená soukromá helikoptéra.

Ve chvíli, kdy se nám podaří vyřešit otázku, jestli se na moře chceme dívat z lehátka nebo z pohodlné sedačky, můžeme se vypravit třeba na ostrov Tahaa, kde si můžeme prohlédnout třeba jednu z nesčetných vanilkových plantáží, které daly ostrovu přezdívku Vanilkový ostrov. Ostatně vanilka, botanicky správně Vanilla Tahitensis, je vedle černých perel asi tak jediné, co se dá ve Francouzské Polynésii s výhodou nakoupit.

Letadlem či lodí?

Možností, jak trávit ve Francouzské Polynésii dovolenou, je celá řada. Od toho nejlínějšího povalování v bungalovu či na pláži a pojídání kulinářsky inspirovaných pokrmů přímo na verandě (těm nejnáročnějším může polynéská kráska na kánoi přivézt snídani i s lahví šampaňského) až po seznamování se s polynéským způsobem života, ať už pěšky, na kole nebo v autě. Někdo volí delší návštěvu jednoho nebo maximálně dvou ostrovů, někteří zase přeskakují po dvou dnech z ostrova na ostrov. Tento způsob dovolené mi připadá poněkud sebevražedný, jednak z ostrovů za tak krátkou dobu příliš neuvidíme, potom vlastně stále rozbalujeme a balíme zavazadla, a ještě trávíme většinu času cestou na letiště a čekáním, neboť meziostrovní lety rozhodně nemají pravidelnost tramvaje.

V poslední době se rozvíjí také možnost objíždět ostrovy lodí, a protože místní cestovní kanceláře berou nabídku vážně, od výletní lodi Paul Gauguin přes několik katamaránů až po nákladní parník Aranui III. Pohodlí a cena se pochopitelně výrazně liší, překvapivě čím méně zaplatíme za kajutu na nákladní lodi nakládající po ostrovech náklad kopry, tím více uvidíme, neboť Aranui navštěvuje i vzdálené Markézy.

Před cestou na Tahiti nepotřebuje zkušený cestovatel prakticky žádnou radu, všechno funguje jako dobře namazaný stroj. Snad jen dvě drobné poznámky – místní letecká společnost silně omezuje váhu zavazadel, takže se vyplatí nechat zbytečné šatstvo doma. Důležité je také naplánovat si cesty po ostrovech tak, abychom končili na ostrově Moorea, jenom z něj je totiž možné v jednom dni stihnout odlet letadla do Evropy. Jinak nás čeká jedna noc v Papeete navíc.