Bílý skvost postavený z lásky k milované ženě se tyčí uprostřed ošklivého města Agra. Pravidelnost, symetrie a bohatá výzdoba přitahuje turisty z celého světa. Nenasytné vstupné 750 rupií (500 Kč) však symbolizuje indickou představu o tom, že všichni cizinci mají plné kapsy peněz.
Agra – město které se musí přetrpět
K Tádžmahalu jsme jeli rovnou z vlakového nádraží. Když nás rikša vysadil ve čtvrti Tádžgandž, mysleli jsme si, že nás podvedl a dovezl někam úplně jinam. Nechtělo se nám věřit, že by se nejkrásnější památka Indie měla nacházet v blízkosti tak špinavé a zanedbané čtvrti. Po chvíli jsme si všimli mnoha nápisů inzerující výhled na Tádžmahal ze střešní restaurace. Jedná se však jen o reklamní trik místních podnikatelů. Ve skutečnosti je vidět mezi stromy a nataženým elektrickým vedením jen špička nejvyšší kopule.
Nenasytné vstupné pro cizince
Na vysoké vstupné do Tádžmahalu jsme již byli psychicky připraveni. K našemu překvapení však poplatek 750 rupií nezahrnoval ani průvodce či informační letáček. Další rozčarování přinesl první pohled směrem k mauzoleu. Přes mračna indických turistů, kteří mají vstup zajištěn již za 20 rupií, nebyl Tádžmahal skoro vidět. Všem budoucím návštěvníkům doporučuji navštívit tento klenot Indie v 7h ráno a nikoli odpoledne, jak jsme to udělali my. Západ slunce je sice romantický, ale jen když se kolem mě netísní tisíce dotěrných Indů.
Stavby jako dědictví dynastie Mughalů
Mughalové, muslimští panovníci, vládli v Indii od 16.-19. století. Nebyli to pouze válečníci, ale také velcí milovníci krásných staveb. Jejich obdivuhodné stavitelské počiny vidíme na každém kroku. Z těch nejznámějších můžeme jmenovat např. pevnost v Agře (UNESCO), opevnění Fatehpur Sikri (UNESCO), Humajúnovu hrobku v Dillí (UNESCO), zahrady v Kašmíru, Červenou pevnost v Dillí, zahradní hrobku Bibi-ka-Maqbara přezdívanou „Tádžmahal chudého muže“ a mnoho překrásných mešit po celé Indii.
Neznámějším ze všech mughalských staveb je právě Tádžmahal. Snad každý zná jeho dojímavou historii. Byl postaven Šáhdžahánem v letech 1631-1653 pro jeho druhou manželku Mumtaz Mahal, která zemřela při porodu. Na stavbě údajně pracovalo 20 000 lidí nejen z Indie. V sedmnáctém století neexistoval pojem ochranné známky či něco podobného a proto jediným prostředkem, jak zabránit kopírování překrásné budovy bylo odstranění autorů projektu. Na příkaz Šáhdžahána jim byly usekány ruce či vytrhán jazyk.
Bílá hrobka z poloprůsvitného mramoru je zdobena několika druhy drahého kamení. Je zasazena do pečlivě udržované zahrady s umělým jezírkem. Svou bělostí a dokonalou symetrií vyniká nad ostatní indické monumenty a právem patří na seznam výjimečných kulturních památek UNESCO.
Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Předchůdci a kopie Tádžmahalu
Krása Tádžmahalu nevyrostla na zelené louce. Stejný styl hrobky zasazený do překrásné mughalské zahrady byl použit již dříve. První byla tzv. Humajúnova hrobka v Dillí. Stejně jako Tádžmahal je zařazena na seznam UNESCO. Méně známá je hrobka dalšího panovníka Akbara, která byla postavena v Sikandře blízko Agry. I tato hrobka stojí podobně jako Humajánova hrobka či Tádžmahal ve středu velké zahrady.
Mezi kopie slavného Tádžmahalu je řazena hrobka stojící v Aurangabádu, poblíž Mumbai. Aurangzéb, syn tvůrce Tádžmahalu, ji postavil pro svou ženu Rabia Daurani. Této umírněné napodobenině se také přezdívá „Tádžmahal chudého muže“.
