Tachi v národním parku Chustaj

Aha, a kde jsou tam koně? Tady všude vlevo od cesty. Ach tak, a kde je tam camp nebo základna vedení parku? Coooo? Beznaděj, nevíme kam. Dáváme si  chušur v občerstvení u cesty. Vyptávám se na koně. Nic. Nevím, jak se vyslovuje Tachi a tak zkouším všechny možné tvary – Tači, Taši…. Ukazuji jim to napsané v průvodci, umí jen azbuku. Pak shánějí nějaké děcko, co se ve škole učí anglicky a latinku. To jim přečte Tachi. Jo vy hledáte Tachi? To jste měli říct hned. Tak to je támhle za dva km odbočit a pak pořád rovně asi 17km a jste tam. Přijíždíme na křižovatku prašných cest a tady je cedule jak kráva s obrázkem koně a nápisem a šipkou. Trapné…

Za koněm Převalského

Koně Převalského sem byli poprvé vypuštění v roce 1994. Přepravili je sem z několika stád chovaných v zajetí v západní Evropě, především v Holandsku. Koně dopravovali letecky v bednách. Základní stanice je velice útulný gerový camp, kde teď v sezóně jako průvodci brigádničí studenti z UB hovořící většinou docela dobře anglicky. Platíme za ger, za večeři, vstupné do parku a průvodce. Když se slunce začne klonit k obzoru, tak se sháním po průvodci a autě. Žádné auto, mladý kluk si vyskočí za mě na motorku a už jedeme na safari. V parku je několik míst, kde jsou na skoro vyschlém potoce tůně a sem chodí koně pít. První stádo se objevuje hned po našem příjezdu, pak další a další a další. Pohodu nám akorát kazí, že po cestě občas projede terénní autobus s japonskými nebo německými důchodci. Ale koně si jich naštěstí nevšímají a tak si užíváme príma safari. Mimochodem o pražské zoologické a o tom, že vede plemennou knihu koně Převalského, tady nikdo nic neví.

Při večeři se nás ptají, co chceme k pití. Přece pivo! A jaké? Jaké máte? BUDVAR!!! Vypili jsme jim všechny zásoby. Všichni najednou ztichnou a koukají na televizi, kde dav dobývá nějakou budovu, hoří auta a policie staví kordóny a mlátí se s demonstranty. Prý je to v UB! Vyhlásili výsledky voleb a na venkově vyhráli s převahou převlečení komunisté. V UB jsou většinou odpůrci komunistů a tak je z toho pouliční násilí jak na zasedání G8. Sami Mongolové jsou z toho zaskočeni, jsou mírumilovní a komunisty v roce 1990 odstavili sametovou revolucí stejně jako my.

V UB je vyhlášené stanné právo, zákaz nočního vycházení, na ulicích obrněné transportéry a ozbrojení vojáci a hlavně zákaz prodeje alkoholu a to včetně piva. Smutná pohádka. Sídlo komunistů je krásně vypálené. V hotelu pro jistotu neteče teplá voda, ale i tak se zkulturníme a jdeme s Alenou na rozlučkovou večeři a vrátit klíče od ranche. Jak nemůže pít jednu vodku za druhou, tak je s ní skoro nuda, navíc musíme být v hotelu do 22hod, pak je zákaz vycházení.

Nejširší nabídku průvodců a map Mongolska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Z Ulánbátaru ke klášteru Amarhayasgalant

Z UB se nám skoro nepovedlo odjet. Není benzín! Vůbec nikde. Po půl dni shánění jej konečně kupujeme a míříme k Romanově obrovské radosti po asfaltu na sever. Romanovu radost kazí jen chcípání a přehřívání motorky za jízdy. Téměř bez bloudění nalézáme nejzachovalejší klášter Mongolska – Amarhayasgalant. Nocujeme kus před ním v nádherně zeleném údolí u potůčku, ve kterém si chladíme pivo a k večeři si pečeme točeňák na ohýnku.

Klášter je úžasný. Je to jediný zachovalý klášter v Mongolsku, který byl díky místním velitelům zachráněny před devastací ve 30. letech. Jen je strašně zanedbaný, střechy zarostlé křovím, všude hnízdí ptáci. Dva mladí mniši troubí na velké mořské mušle a svolávají tak na ranní bohoslužbu. Důstojný a překvapivě silný zvuk se nese do daleka. Ranní odříkávání modliteb se nesmí fotografovat, ale filmovat ano. Kolem hlavního chrámu je spousta postranních chrámků, kde jsou nádherné sochy. Trávíme tam skoro tři hodiny, je to úchvatné místo. Vedle hlavního chrámu je stupa, kterou když se proleze a uvnitř se postaví, tak se splní přání. Kdo má ale hřích, ten neproleze. Jsme hříšníci, do stupy se především nevejdeme, je na mrňavé Mongoly.

Zpátky na silnici u mostu přes řeku Selenge, která je rozvodněná, potkáme dva Němce na cestě kolem světa. Mají Dakary a strašně na ně nadávají, jak se jim pořád sypou. No jen jestli to není rukama, podle toho co vypráví, to jsou idealisté, kteří si myslí, že všechno vybavení vyrábějí výrobci proto, aby něco vydrželo na expedici. Chyba, vybavení se především musí dobře vyjímat v katalogu nebo na regálu specializovaného obchodu.

LC8 definitivně vystávkovala a tak Romanovi nezbývá než rozebrat nádrž a vylovit filtr benzínu. Je totálně černý, úplně ucpaný. Stíhá to akorát mezi dvěma bouřkami.

Těsně před hranicí s Ruskem je vesnice Dulaankhaanu, která je proslavená výrobou těch nejlepších luků. Poučeni z hledání Tachi rovnou ukazujeme obrázek střelce s lukem na titulní fotce Lonely Planet. Dostaneme se přímo do dílny výrobce luků. Má jich tu spousty rozdělaných. Luky se lepí z rohu kozorožce a kravských šlach. Dřevo je jen pro okrasu. Výroba jednoho luku trvá dva měsíce. Roman neodolává a luk si kupuje. Ještě jej přímo před ním dodělávají.

Poslední noc v Mongolsku – táboříme na břehu řeky, pečeme buřty, pijeme pivo a necháváme se ožírat od mračen komárů. K ohni přisedli kluci z nedalekého geru, jsou velmi příjemní a tak si rukama nohama povídáme.

Sbohem Mongolsko, vítej Rusko

Hranice s Ruskem je byrokracie, ale celníci jsou na obou stranách příjemní a tak je máme za pět hodin za sebou. Největší problém měli Mongolové s karnetem, museli sehnat šéfa, aby jim ukázal kam dát razítko. Další noc spíme u Gusinského jezera, je krásně čisté a vyhřáté. Další noc v Zabajkalskem zapovedniku, je bouře, na jezeře jsou vlny jak na moři. Ve vesnici na břehu Bajkalu si všímám cedule Spiritnyje uslugy a jednoho šamana dokonce i potkáváme, tančí Romanovi kolem motorky, postříká jí vodkou a je silně pod vlivem nadpřirozených sil. Objíždíme Bajkal z jihu, spíme na jeho březích ještě dvě noci.

V Irkutsku potkáváme motorkáře, který nás odvádí do místního bikerského klubu. Mají naraženou první várku plzeňského, které začal v licenci vařit Irkutský pivovar, a klub slavnostně otevírají. Na otevření klubu dokonce přijela televize, tak se mnou točí rozhovor a moje úžasné ruština je večer v hlavních zprávách. Otec majitele klubu nám vypráví, že poslední pořádná motorka byl Ural za války. Protože ti kdo ho vyráběli tak dělali poctivě ze strachu, aby je Stalin nezastřelil.

Zatímco nám balí motorky, tak ležím s bolavou hlavou na bundě na nakládací rampě. Jeden skladník mi říká, ať neležím na betonu, že prochladnu a nabízí mi postel v jejich kamrlíku. A že prý je chyba pít pivo, lepší je pít vodku. Ležím, zavřené oči a trpělivě čekám, až kocovina přejde. Najednou mi někdo třese ramenem a sklání se nade mnou. První myšlenka je, že je to zase nějaký vopruz, ale pak se podívám pořádně a vyskakuju s výkřikem „perevodcik“ a už se objímáme. Je to průvodčí, co mi loni v Moskvě naložil motorku do poštovního vagonu, když už to vypadalo, že mi jí nevezmou. Povídáme si, jak se komu daří a on mě vyčítá, že jsem mu nezavolal. Přece mě loni zval, abych jej navštívil. Rusové jsou nevyzpytatelní, pod tvrdou slupkou bývá úžasné srdce.

Pak už jen tři dny ve vlaku do Moskvy a dva dny po asfaltu přes Lotyšsko, Litvu a Polsko domů.