Švýcarsko – země bank, čokolády a přesných hodinek

Do Švýcarska jsem se vypravil už dokonce několikrát. Konečně, je to docela blízko. Pokaždé jsem jel trochu jinam a pokaždé se mi cestování opravdově líbilo. Jasně, že největším lákadlem tu jsou Alpy, ale i zdejší města či alpské předhůří stojí za vidění. A pokud na cestách chodíte hodně pěšky, občas se svezete stopem a nocujete ve stanu po kempech nebo dokonce u přátel, vyjde Vás takové putování až překvapivě levně.

Rýnský vodopád

Toto je evropská obdoba Niagárského vodopádu. Na 23 m vysokém skalním stupni u Schaffhausenu řeka Rýn předvádí úžasné divadlo. Obzvláště mokrý zážitek mohou mít pasažéři vyhlídkových lodí, kterým nestačí pozorování ze břehu…

Vodopád je skutečně impozantní. Je pravda, že těžko uchvátí svoji výškou, ale 150m šířky již určitý respekt budí. Nejmohutnější dojem však dělá množství vody, které se tudy valí. Rýn tu již není nějakým potůčkem, nýbrž velkou řekou, v jejímž korytě spěchá voda z ledovců na své daleké cestě do moře. Proto také během roku průtok přes vodopád značně kolísá a kulminuje pochopitelně v letní době největšího tání horských ledovců. V červenci tak přes Rýnský vodopád hučí i více než 1.000.000 litrů vody za sekundu. Umíte si to představit? To žádná fotografie nevypoví.

U ledovce Steingletscher

Nedaleko tohoto místa prochází silnice stoupající dále do sedla Sustenpass. Od ní za chvilku dojdete až sem, k ledovcovému jezírku, jež vzniklo za čelní morénou Steingletscheru. Tedy jezírka je z fotky vidět jen kousíček a ledovec sotva líže levý okraj obrázku, ale mě nějak zaujaly ty kameny v jarní travičce:)

Tunel v sedle Sustenpass

Sedlo Sustenpass (2224m n.m.) je jedním ze tří vysokohorských průsmyků ležících na prstenci silnic jež obtáčí masiv hory Dammastock. Na mapě tuto oblast najdete velmi rychle tak, že zapíchnete prst do středu Švýcarska. A tam to je 🙂

Poslední stoupání přes sedlo si silnička krátí nedlouhým tunelem. Jenže ta bělavá stěna vlevo za tunelem – to je SNÍH! Závěj zvící dobrých 5m. Bylo to skutečné překvapení, když jsem tu vystoupil z auta, jež mě naložilo o pár set metrů níže. Zatímco v údolí mi bylo v kraťasech a v tričku horko, tady jsem na sebe v cuku-letu navlíkl snad celý obsah mého batohu. Tyhle průsmyky se totiž pro automobilový provoz otevírají většinou až na začátku července. Do té doby je silnice ve vrcholových partiích ukrytá hluboko pod sněhem. Ne, že by to všechno 1.6. vždycky roztálo, ale většinou už nechumelí a tak silnici ze sněhu definitivně vyhrabou…

Vyhlídka na Steingletscher

Na tomto snímku je konečně vidět zmiňovaný ledovec Steingletscher, respektive jeho čelní splaz, jež dnes končí pár desítek metrů nad jezírkem. (Ledovec je to tmavošedé, částečně zasněžené v údolí vlevo od jezírka.) 
Nejvyšší masiv, která vévodí záběru, by měl být Tierberg (3447m).

Do rána se počasí docela vybralo a tak i já jsem se vybral ze sedla Sustenpass na výlet. Nebylo to úplně jednoduché, protože nad sedlem už všude leželo tolik sněhu, že bez kompletního vybavení pro zimní turistiku byl další postup více než hazardní, tedy nemožný. Po jednom neúspěšném pokusu jsem pochopil, že schůdné mohou být jedině jižní svahy a na takový jsem se začal nad Sustenpassem škrábat. Cesta byla pořádně strmá, ale lemovaly ji nádherně rozkvétající hořce a další květinové dekorace. A z bezprostřední blízkosti jsem vyplašil dva sviště. Pelášili, až jim kožichy vlály. Vrcholek, na kterém jsem nakonec stanul, ani neměl na mapě jméno, jen kótu 2592 m. Nedobral jsem se tedy žádného významného vrcholu, ale vyhlídka absolutně stála za to.

Mizející splaz ledovce Rhônegletscher

Tento ledovec stéká od masivu Dammastocku v blízkosti dalšího ze sedel centrálního Švýcarska – Furkapass (2.431m). Čelo ledovce je tu opět téměř černé, protože je špinavé. Jak ledovec taje, veškerý prach a kamínky, které v něm byly, se postupně hromadí na jeho povrchu. Takže ten konec ledovce, který už hodně pamatuje, na sebe také nachytal hodně špíny. Jen přes zimu se špína skryje pod bílý sníh. Jenže ten na jaře nemilosrdně zmizí, zanechaje po sobě další drobný příspěvek špíny… (To zní skoro jako nějaká filozofická úvaha!)

Švýcarsko mě hodně lákalo právě svými ledovci. A Rhônegletscher je zřejmě nejrychleji tajícím, čili mizejícím ledovcem v Alpách. Mizí lidem doslova před očima a každý rok jeho čelo ustoupí až o několik desítek metrů nahoru. Místo, ze kterého je tohle foto pořízeno, bylo ještě loni pod ledem. A bylo pod ledem i několik desítek tisíc předchozích let. Až teď se ten led nějak dohřál a roztekl se. Když to vidím a přemýšlím o tom, nemám z toho dobrý pocit.

Skála, na které jsem tu stál, byla úplně holá, mrtvá, vůbec nic na ní nerostlo. Jak by mohlo, pod ledem… Ale o skálu strach nemám, tu postupně poroste lišejník, mech a tráva, jenže co se stane z řekou Rhônou, až do ní přestane téct voda z ledovce? Co se stane s dalšími řekami? A ještě horší mi připadá úvaha, co se stane se vším ostatním. Ledovce tají, protože se otepluje. O tom nemůže být pochyb. Kdyby jim nebylo horko, zůstanou tam kde jsou. Jenže jak na to oteplování zareaguje celá další příroda? Trochu se toho obávám… 
Nevěříte, že Rhônegletscher fakt taje? Tak se podívejte na následující obrázky:

Tohle je pohled na ledovec z údolí řeky Rhôny z místa zvaného Gletsch, tak jak jsem jej vyfotografoval na začátku června 2003.

A tady je prakticky tentýž pohled, jak jej zachytil malíř o 109 let dříve. Ty domy na mé fotografii sice nejsou, ale že je to ono, lze snad dobře poznat podle tvaru hor i klikaticí se silničky v pravé části snímku.

Zřejmě by ani nebylo třeba nějakého dalšího komentáře. Snad jen poznamenám, že výškový rozdíl mezi tehdejší a dnešní hranicí ledovce je asi 500m! „Zvláštní“ také je, že rychlé tání alpských ledovců začalo již někdy kolem roku 1850, což je ovšem doba shodující se s tzv. nastartováním průmyslové revoluce. Ta je zase spojená s masivním spalováním fosilních paliv, jako je uhlí a ropa, a s následným vypouštěním velkého množství CO2 do atmosféry. Přitom oxid uhličitý (CO2) je jedním z tzv. skleníkových plynů, které způsobují skleníkový, čili oteplující efekt.

Všechno to do sebe zapadá a připadá mi to jasné. Jen mi není jasné, že někdo pořád na „to globální oteplování“ nevěří. Možná si říká, že už se toho nedožije. Možná. A možná si říká, že už se s tím nic neudělá. Možná. Fakt, je že teď už to jen tak nezastavíme, naopak, spíše se to bude zrychlovat…

Nejširší nabídku průvodců a map Švýcarska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

V sedle San Bernardino

Passo del San Bernardino (2.063m) je průsmyk na silnici spojující Chur s Bellinzonou. Jde o jeden z průsmyků spojujících německy hovořící Švýcarsko s jihem, s kantonem Ticino, kde již se mluví italsky. A cesta pokračuje samozřejmě dále až do Itálie. Pod sedlem již dávno vede silniční tunel, ale je přece škoda podjet takovou krásu.

Abych neukazoval pořád jen sníh a led, tak tento a další obrázky jsou z jiné cesty, podniknuté v srpnu. Takže po sněhu již ani památka a díky tomu skvělé možnosti na horské výlety. Přímo v sedle se nachází jezírko, jehož obchůzka je zrovna krátkou a příjemnou procházkou. A tohodle kamenného mužíka s rozpřaženýma rukama jsem vyfotil právě na jedné skále na jezírkem. Asi se raduje z toho výhledu k jihu.

Lugano

Lugano je prakticky nejjižněji položené velké město Švýcarska, které v sobě nese již pořádný kus italského ducha. Do jeho centra zasahuje jedno z ramen jezera Lago di Lugano. Na jeho břehu v parku Civico stojí tato malebně osamocená brána.

Jediný háček výletu byla tentokrát teplota. Ano, byl srpen, a protože město leží již v údolí docela obráceném k jihu, umí se to tu pořádně ohřát. Vzhledem k tomu, že jsem byl uvyklý spíše na svěží a chladivý alpský vzduch, zdálo se mi večerních 38°C přece jen přespříliš. Zkusil jsem koupel v jezeře, která je sice příjemná a nabízí skvělé vyhlídky na hory lemující břehy, jenže ani ta nijak neosvěžila. Voda byla jako kafe.

Matterhorn

Po italsky Monte Cervino. Jeho majestát ční k nebi Walliských Alp nad světoznámým letoviskem Zermatt. Není to zdaleka nejvyšší hora, měří „jen“ 4.478m, ale je unikátně osamocená a především nebývale symetrická. Navíc je skvěle špičatá! A to nejen lahodí oku, ale ještě k tomu to přitahuje horolezce z celého světa. Navždy vstoupil do dějin horolezectví anglický novinář Edward Whymper po té, co Matterhorn v roce 1865 zdolal jako první. Část jeho výpravy sice na zpáteční cestě tragicky zahynula, ale další horolezce to od dalších pokusů neodradilo. 
Ale výhled z vrcholku je vskutku famózní! Viděl jsem to na fotografie.

Matterhorn patří po právu k nejfotografovanějším objektům Švýcarska a většině lidí se jeho silueta při myšlence na tuto alpskou zemi také okamžitě vybaví. Švýcarsko – Matterhorn. Okamžitá asociace. I já toužil tuto „ikonu“ vyfotografovat. Vydal jsem se do Zermattu, jenže když jsem konečně Matterhorn spatřil, připomínal nebezpečně činnou sopku. Celé nebe bylo zatažené těžkými mraky a na špici hory seděl ještě jeden obzvlášť tučný oblak. Opravdu připomínal sloup sopečného dýmu.

Tak jsem šel brzo spát a věřil v lepší zítřek. A vidíte, má víra se stala realitou. Do rána se nebe naleštilo, mraky vyluxovaly a Matterhorn se ukázal v těch nejkrásnějších barvách. A je to fešák – na fotky jako stvořený.

Hrad Chillon

Tento hrad stojí na maličkém skalním ostrůvku na okraji Ženevského jezera, východně od Montreux. Jediný přístup dovnitř vede po dřevěném krytém mostku, pokud nepočítám malá dvířka ústící z hradního sklepení přímo na hladinu jezera. Hrad vždycky chránil přístupovou cestu na jih k průsmyku Grand Saint Bernard, která vede po přilehlém břehu jezera. Kdo chtěl projít, musel kolem hradu.

Chillon je nádherný nejen zvenku, ale i uvnitř a má pro návštěvníky jednu, podle mého soudu skvělou, vlastnost. Totiž neprobíhají tu organizované prohlídky s průvodcem, ale u vstupu dostanete perfektní plánek se schematickými obrázky a podrobnými popisky. A je na vás, abyste si určili, kudy se budete hradem ubírat, kde se jak zdržíte, kam se vrátíte a podobně. A pro nás je skvělé i to, že v pokladně je běžně k mání tento průvodce i v jazyce českém! Chillon se mi tak líbí, že jsem tam byl už dokonce dvakrát 🙂

Jezerní víla

Od hradu Chillon vede úžasná procházka podél Ženevského jezera přes Montreux až do Vevey. Je to tuším 12km, takže trochu delší procházka, ale stojí za to. Celou cestu je chodníček podél vody obklopen květinami, stromy, palmami(!), lavičkami a tu a tam nějakou sochou. Ty nejkrásnější najdeme až ve Vevey na nábřeží Promenade du Rivage. Je tu velká fontána s několika půvabnými jezerními vílami, z nichž některé se již noří na svých konících do modrých vln.

A tady svůj foto cestopis „Švýcarsko“ prozatím uzavírám. Pokud jste se dočetli až sem, máte můj dík. A jestli se Vám fotografie i cestování se mnou líbilo a chtěli byste vidět další obrázky a dozvědět se mnohé jiné informace a zážitky z mých cest, přijďte na cestovatelské promítání! Během celovečerní výpravné diashow uvidíte Švýcarsko z mnoha úhlů a zajímavých pohledů. Promítané obrázky doplňuji svým živým vyprávěním a mnoha autentickými hudebními ukázkami, které příjemně dokreslují atmosféru a přenesou vás Švýcarsku doslova na dosah!